Archiv pro měsíc: Květen 2017

Nadešla chvíle, kdy jsme měli strávit společně prožitý den opět ve větším počtu. Tradiční květnová událost v sedlech kol, směřovaná průjezdem šestnácti obcemi v okolí Morkovic, se konečně přiblížila. Ke klíčovému datu se upínala mysl nás všech – jaké bude počasí, mám dost natrénováno, co mi zdravotní stav dovolí… Nebudeme nikoho napínat, zvládli jsme to všichni! Základní skupina deseti borců se pohybovala po ose Morkovice-Slížany, Hoštice, Litenčice, Strabenice, Kunkovice, Nítkovice, Lhota u Pačlavic, Pačlavice, Pornice, Prasklice, Uhřice, Dřínov, Vlčí Doly, Věžky, Tetětice, Počenice. K tomuto týmu se brzy podle plánu přidala skupina čtyř parťáků, kteří měli výchozí stanoviště ve Věžkách, a tudíž se jejich trasa v určitých momentech odkláněla, jindy se však zase sjednotila.

Počasí nám od samého rána přálo. Panovaly i takové teorie, že ho Honza, kovaný morkovčák, pro nás speciálně objednal. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se s důvěrou zformovali k výpravě – samozřejmě před jeho domem. Při dolaďovacích přípravách a dofukování kol se okamžitě dostavila dobrá nálada. Obvyklé fórky a legrácky na sebe totiž nenechaly dlouho čekat. Stačilo například z řad našich dvou dam zmínit nevinnou otázku směřující k dostatečné tvrdosti pneumatik, a přítomní pánové se mohli ochotou přetrhnout. Bylo jisté, že tento laskavý druh humoru nás již bude provázet celým dnem. Ještě než jsme vyrazili, rozkošatilo se toto téma o námět Kdo si co s postupujícím horkem vysleče.

Další tematický rozměr získaly naše vtípky hned na startu u Košíkářského muzea. Tam se totiž vyskytovalo první pohoštění v podobě vynikajících malých vdolečků. Tuto luxusní delikatesu ocenil každý z nás. Někdo však podléhal nabízeným pochutinám více než jiný, a to byla skutečnost, která se neobešla bez komentářů. Charakter trasy byl pak zhusta hodnocen nejen podle náročnosti terénu, ale i podle toho, jaké občerstvení bylo v té které obci nabízeno, a kdo z nás ho nejvíce pozřel. Dokonce i pitný režim se nabízel. A byl také zdarma. Byli tedy i tací, kteří nemálo požili… Zkrátka, jakmile jsme dorazili k nějakému stanovišti, vše dostupné bylo rázem vymeteno. Pravda, byli jsme asi jedna z nejpočetnějších skupin na trase, a také je fakt, že jsme sebou měli zaručeně největšího jedlíka z celého mikroregionu! Ti, kteří s námi měli přibližně stejné cyklistické tempo, a tudíž nás neminuli na některých stanovištích, se nás brzy zalekli a začali nás nazývat červeným morem. Vždy, když se přiblížila šňůra našich červených dresů ke stanovišti, začali někteří zde přítomní vykřikovat nevolí, načež jsme je svou masou vytlačili a následně zkonzumovali na co přišli. Také pořadatelé se někdy netajili svým znepokojením, když jsme přetížili jejich frekvenci v udělování razítek a přivodili jim tak stav blízký namožení horní končetiny. A to zde ještě nepadla zmínka o četnosti udělených výher našemu týmu v závěrečné tombole. Nepředbíhejme však, do cíle ještě daleko.

Naše tour pokračovala cestou necestou, tu nahoru, tu dolů, po silnicích i zkratkami přes pole a lesy. Byl to věru trip bohatý na všelijaké události. Statisticky jsme zlomili snad všechny skutečnosti, které mohly nastat. Například křivka nehodovosti – ta se vyhoupla nečekaně směrem nahoru. Naštěstí se však nikomu nic nestalo. Šlo o dva pády do bezedného propadliště obilného pole a jedno bodnutí hmyzem. Pády nastaly během závratných sjezdů, a to vždy v režimu rychlý parakotoul do pole, a stejně tak rychlé vymrštění z obilí zpět na silnici. Jako by obilniny skrývaly nějaké utajené pružiny. Pánové sice byli poněkud zválení, ale nic je nebolelo a dokonce i kola to přežila. Jen na jednom ráfku byl zřejmý reliéf do osmy, ale i s tímto počochněným kolem se dalo pokračovat dál. Sice při jízdě rytmicky úpělo a nedalo se na něm brzdit zadní brzdou, ale náš hrdina neohroženě pokračoval v jízdě dál. Jen na úsecích vedených směrem z kopce, jsme se ho poněkud báli, a raději jsme se nenápadně vyhnuli jeho blízkosti. Také nás lehce potrápilo opakované padání řetázku, ale i to se dalo eliminovat, když dotyčná cyklistka nepoužívala při stoupáních režim 1–1. Inu, kdo má v nohách, nemusí se spoléhat na ponižující podpůrné metody.

Komentáře k tomu, kdo jaký podává výkon, byly také na častém pořadu dne. Někteří chlapci se štengrovali povzbuzujícím „Pojeď, to dáš!“ Nebo naopak „Baby to zvládnou a ty budeš tlačit?“ Způsobů jak dotyčného naprdnout bylo nepočítaně a patřily k vítanému doprovodnému koloritu.

Po závěrečném zničujícím dabl stoupání na Věžky a posléze na Srnov, jsme úlevně sklouzli přes Tetětice do Počenic a byli v zaslouženém cíli. Zde nás naplnil hrdostí údiv pořadatelky udělující nám závěrečné razítko. Její obdivný výkřik hodnotící fakt, jak se to v našich průkazkách razítky jen černá, nám rázem napřímil ramena i podlamující se nohy. Byli jsme dobří a s radostí jsme si došli pro odměnu v podobě páru cyklistických ponožek (pro každého). Pak už nezbývalo, než usednout, pobavit se, občerstvit a vyčkat na tombolu. Jak už je zřejmé z předchozích husarských řádků, ani v losovací kategorii jsme nezůstali pozadu. Naopak, náš tým se mohl pyšnit zdrcujícím skórem: 5výher ze 14 účastníků! A tak červený mor opět zahájil své vítězné tažení a pravidelně vysílal své borce k tribuně pro výhry nejrůznějšího druhu. Zlatým hřebem byla perlička, kdy naše členka, přebírající si cenu, vzápětí vylosovala naši druhou parťačku, čímž byl pohár neskutečných událostí naplněn. Radost panovala až do posledních okamžiků společně stráveného dne. Že ji podpořil i náš oblíbený externí společník Jaromír („Jégr“) nebudeme zastírat, patří už tak trochu mezi nás. Však je to taky sportovec, co si budeme povídat 🙂

Přiblížila se další cyklistická výprava. Cíl nebyl o nic menší, než Svatý Kopeček u Olomouce. Pravda, nevyjížděli jsme přímo z Kroměříže, protože trasa začínala (i končila) v domovském městě našeho vedoucího výjezdu – Prostějově. Ovšem i tak to, vzhledem k plánovanému stoupání, nebyl v skrytu duše pocit úplně na pohodu. A tak se členové, kteří zamýšleli účast na této výpravě, snažili s jistým náskokem o svědomitou přípravu. Někdo trénoval na jižní Moravě, někdo pokořoval Litenčickou pahorkatinu či přilehlé okolí, a někdo je zkrátka kovaný. Jako náš František. Tentokrát nás opět spolehlivě provedl prostějovskem i olomouckem, místy jeho domoviny, které tak dobře zná.

Ráno bylo optimistické, a tak jsme neotáleli s výjezdem. Rovnou jsme tedy vyrazili z našeho známého parkoviště u Alberta směrem na Vrbátky. Brzy za Prostějovem se terén začal nebezpečně zvedat, což evokovalo neodkladně se blížící stoupání na dominantu tohoto regionu. Rychle jsme se zahřáli. Došlo i na odkládání vrstev oděvu, mnohdy asi nečekanému, neboť se zdálo, že další slupka už tam ani nemůže být. A byla. Touto disciplínou vládne především dámská část týmu. Nastalý problém s tím, kam jednotlivé svršky odložit, se nabízí řešit zase u pánské části. Ti pomohli uložit tu bundičku, onde mikinku, také legíny, a to už před tím nabídli své rezervy v taškách pro uložení svačinky a pití. Inu, ráj na zemi.

Cesta pokračovala přes další vesnice až k Olomouci, kterou jsme pod Františkovým velením přeťali navzdory rušnému dopolednímu provozu neohroženě, hlava nehlava, napříč. Nezalekli jsme se ani zelené vlny, která pochopitelně nebyla nastavená na cyklistické tempo, takže jsme často čekávali na červené a působili tak přítomným řidičům asi nelehké chvilky. Jednak jsme se snažili držet pohromadě, takže naše stmelená jednotka nebyla prostorově úplně zanedbatelná, a také jsme se poměrně dobře bavili bizardností vznikajících situací. Občas se náš fotodokumentarista snažil zaznamenat naši formaci jako na startovní čáře těsně před semaforem, jindy jsme nevycházeli z údivu, proč na nás ledaskdo troubí, a potřebovali jsme si to sdělit. Někteří řidiči raději moc neriskovali, takže si nedovolili nás předjet, a tak nás zase zneklidňovali těsnou jízdou za našimi zády. To jsme taky nechápali. Postupně však provoz řídnul, a my jsme se zvolna přesunuli směrem na Samotišky a dostavil se jiný problém. Stoupali jsme na Svatý Kopeček. Tady se zdržíme komentářů, neboť každý si toto pekelné převýšení musel vybojovat po svém. Našli se i tací, kteří tvrdili, že dneska jim ty nohy dobře šlapou, ale vzhledem k prudícímu obsahu tohoto sdělení, s tím nevyrukovávali moc často. Zkrátka a dobře, kolem desáté hodiny došlo na to, že jsme všichni stanuli nahoře u bufetu a bylo fajn… Každý si dal na co měl chuť – většinou to byla zmrzlina, a nechyběly ani zákusky. Inu, doplnění kalorií si tentokrát každý zdůvodnil. Z tohoto svatého okamžiku pochází i naše vstupní foto, které jsme si záměrně ponechali pro toto důstojné místo. Naši formaci udatných parťáků jsme pak zopakovali ještě před schodištěm baziliky, které nám navíc nabídlo ještě nádhernou vyhlídku do kraje.

Do něho jsme za nedlouho zase vklouzli, tentokrát však střemhlavou jízdou dolů jako o závod, která nás bleskurychle vrátila zpět do olomouckých ulic. Prudké klesání zapříčinilo zpětné použití některých oděvních slupek, takže sloganem dnešního tripu byly hlášky na téma, jakou barvu má na sobě právě naše parťačka. A to ještě nebylo všem převlékacím manévrům konec! V Olšanech, kde jsme si v místní restauraci dávali oběd, nás zastihl déšť. To by nevadilo, protože to už jsme pěkně trávili poobědovou siestu bezpečně pod střechou. Ale bohužel bylo třeba dokončit návrat celý, Prostějov byl ještě asi tak 15 km vzdálený. Nad krajinou se točila bouřka. Sledovali jsme radarové záběry v mobilu i oblačnost nad námi a čekali na skulinu v mracích. Jakmile jsme nabyli dojmu, že „teď by to šlo“, vyrazili jsme do terénu. Tempo bylo opět svižné, tentokrát nás však nehnal úhel svahu, ale blesky křižující oblohu. Azimut nabral přímo úhel na Prostějov. Nejednalo se právě o vyhlídkovou jízdu. Dílčím cílem byly vždy blížící se střechy další vesnice a vyhodnocení, zda se někde ukryjeme, či zariskujeme a pojedeme dál. V Třebčíně už ani nebylo co vyhodnocovat. Když jsme byli přímo před krytou autobusovou zastávkou, tak se tak prudce rozpršelo, že nebylo co řešit. Ale my jsme byli v suchu! Však také ledva dobře – došlo totiž i na kroupy! Namáčknutí na zadní stěnu budky jsme sledovali tanec krupek odskakujících od země téměř až k nám. „Vyfoť to, vyfoť to!“ znělo nadšeně. Náš fotodokumentarista se pokoušel vyhovět, nebeská nadílka byla však tak čilá, že se po několika máchnutích foťákem naprázdno bezelstně zmohl na pouhé „A jak se fotí kroupa?“ Načež se budka dlouze otřásala smíchem…

Netrvalo dlouho, a nebe se umoudřilo. Snad bychom mohli zvládnout i plánovanou zajížďku do Čech pod Kosířem, ale pokorně jsme raději zvolili bezpečnější řešení, a za svitu slunce dojeli do Prostějova. Ještě jsme se odměnili v cukrárně na náměstí v centru kafíčkem a další porcí zákusků. Za všeobecné spokojenosti a s dalšími plány do budoucna jsme se rozloučili na starém známém parkovišti a rozjeji se k domovům. Tentokrát už na čtyřkolových ořích.

Děkujeme, Františku 🙂