Tři dny v sedle, aneb maxivýjezd na jižní Moravu 23.6.-25.6. 2017

Den první, pátek

Tak jsme se dočkali. Náš třídenní společný pobyt se přiblížil, a my jsme mohli vyrazit směr Kyjov, cíl Čejč. Místo setkání bylo tentokrát ve Věžkách, kde jsme svou jihomoravskou evakuací způsobili na poklidné páteční odpoledne neobvykle zvýšený pohyb osob. Bylo potřeba se kvalitně přivítat a následně prodiskutovat, kdo s kým pojede v autě. Kvalita se musela promítnout také v připoutání kol na střechu, nikdo by nechtěl přijít cestou o svého dvoustopého společníka. Zatímco se chlapci snažili o poctivý výkon, dámská část týmu prověřila chuťové vlastnosti třešní, které dozrávaly na stromech u parkoviště. Jak se projevila jejich kvalita, se na tomto místě nebudeme rozepisovat, nicméně chutnaly výtečně.

Obsazení aut bylo nakonec výsledkem nejrůznějších zájmů, což se pochopitelně projevilo na atmosféře panující v každé jedné posádce. Ošatka humoru se spolehlivě plnila na všech palubách. Zaručeně k tomu dopomohly momenty předjíždění bočními uličkami ve Zdounkách či hodnocení čehokoli, co jsme při jízdě míjeli. Pozor, je třeba upozornit, že na alkohol v těchto chvílích zatím nedošlo.

To se ale mělo záhy změnit. Vždyť jsme dorazili do vinařského kraje. Místa, kde neochutnat, by byl hřích… Přiblížil se večer, a my, ubytovaní a spokojení, jsme se sešli u večeře. Slovo dalo slovo, a s přesvědčením, že nejsme žádné máčky, jsme ještě vyrazili do terénu na menší cyklistický výjezd. Víra v minimální námahu vedla některé k tomu, že nemá cenu si brát cyklistické kraťasy s vložkou a podobné vychytávky. „Šak jedem jenom kousek. A nebude to do kopce.“ Počasí bylo nádherné. Slunce se klonilo k hřebenům vinohradů, krajina vydechovala, vítr se utišil, nikde nikdo. Jen naše dlouhé stíny byly jediné, kdo nám dělal na silnicích společnost. Snad ještě partička malých kluků kdesi za vesnicí, taky na kolech, kteří byli z naší přítomnosti tak vykolejení, že nás kolektivně všichni slušně pozdravili. Vychovaní chlapci z Moravy. Beztak chodí do kostela… A my, uchlácholení vší tou harmonií, jsme šlapali dál. Jistota, že to nebude do kopce, nás ale brzy opustila. Nebudeme předstírat, že se jednalo o čistě vyhlídkovou jízdu, nicméně do setmění jsme zvládli menší 22 kilometrový okruh po okolí. Ve chvíli, kdy už by bylo třeba zamýšlet se nad osvětlením našich dopravních prostředků, a kdy Peťa raději vtipně zapnul svou neviditelnou mikroblikačku a začal povážlivě upozorňovat na to, že přes sluneční brýle nic nevidí, jsme dorazili k penzionu.

Vzali jsme útokem sprchy a následně i výčep. Hanáčtí chlapci tento večer ještě vytrvali u pivečka, dámy si však už kulantně vychutnávaly místní Savignonek. A že byl výtečný! Bavičem číslo jedna se stal opět náš neohrožený Mira, který rozváděl teorie o akutním užití sociálního zařízení, přesněji řečeno se zaměřil na kadibudku. Co z takové filosofie vzešlo, si mnozí už ani nepamatujeme, neboť to bylo tak třeskuté, že jsme se mlátili smíchy čelem o stůl. Když se jal překlenout teorii praxí a vystoupal na lavečku aby předvedl správný postoj nad latrínou, váleli jsme se už smíchy hlava nehlava. Pozdní noční hodiny nás zastihly ještě dlouho bdělé a ráno se začalo zvolna přibližovat.

Den druhý, sobota

Procitnutí nás zastihlo dříve, než bychom čekali. Spánek nám otravoval podivný zvuk. Chvíli blízko, že se nedalo už zabrat, pak se zase vzdaloval, takže se dalo doufat v naději, že bude zase dobře. Ale nebylo. Zvědavost, co to asi může být, nás nakonec spolehlivě vypudila z postelí, načež jsme kolem šesté ráno zjistili, že jakýsi aktivní vinař brázdí sousední vinohrad s postřikovačem a hned tak asi neskončí. Někteří vnímaví jedinci nicméně kontrovali tuto sabotáž informací, že to není nic proti projíždějícím nočním kombajnům. Tak ty naštěstí většina týmu šťastně zaspala.

Začali jsme se shánět po něčem do žaludku. Pravda, byli i tací, co měli své zásoby z domu, takže ti se vyživili za rozbřesku s předstihem. Mimikry personálu s odkládáním snídaně (prý kvůli pozdější dodávce pečiva) se zdály neopodstatněné, neboť přestože žádný pekař nepřijel, náhle bylo prostřeno i s pečivem. Inu, nezbylo, než radostně zasednout. Pravda, pro výše zmíněné účastníky zájezdu to byla podle jejich slov už svačina. I tak se dá…

Před námi se rýsoval celý krásný den. Hlavní pobytový program. Sluníčko lákalo strávit celý den venku, a nám bylo jasné, že jinak tomu nebude. Čekal nás Lednicko-valtický areál. Jen jsme se mu potřebovali malinko přiblížit, což jsme provedli motorizovaným přesunem do vesnice s podivným názvem – Podivín. Vyjeli jsme vstříc vytouženým zážitkům. Cesta zprvu vedla po rušné silnici, kde byl cyklopruh vtipně vyznačený jako prostor místo krajnice, do kterého se dalo jen stěží vejít. Brzy jsme si všimli, že v opačném směru se už někdo nevešel. Byl to ježek, kterého toto opatření evidentně neochránilo. Než jsme stihli mrtvolku náležitě politovat, byli jsme už zase o kus dál a zdatně se přiblížili Janovu hradu, po něm následoval Apollónův chrám, pak Tři Grácie, Svatý Hubert a Dianin chrám.

Mezitím naše rekreační odnož trávila chvíle exkurzí po pamětihodnostech v okolí Lednického zámku. K nezanedbatelným zážitkům dne patřily u obou skupin návštěvy stravovacích zařízení. Za akční cyklistickou větev je třeba zmínit Keltskou středověkou restauraci Avalon ve Valticích. Ta našemu vyprahlému a vyhladovělému týmu poskytla zázemí v kouzelném prostředí malebné zahrádky, kde byl chládek a klid. Tím významně podpořila našeho vedrem pošramoceného bojovného ducha, takže jsme po vynikajícím občerstvení mohli opět směle pomýšlet na další cyklistické počiny. Za zmínku však stojí ještě drobná epizoda s výběrem jídla, která se dostavuje pokaždé, když si má jeden náš váhavý střelec objednat. Ještěže má své dvě ochotné poradkyně, které mu neváhají být v podobných situacích oporou. A tak mu fundovaně poradily menu s pohankou. Úslužný číšník si přihřál polívčičku, když vychválil pohankové účinky, mezi nimiž byl i efekt zvýšeného prokrvení. V tu chvíli se náš strávník zalekl, ale co naplat, talíř s diskutovanou krmí mu již přistál na stole a bylo třeba se s tím nějak popasovat. Trvalo to dlouho (všichni už byli jako vždy po jídle), ale nakonec pohanka zdárně doputovala na místo určení. Mohli jsme tedy vyrazit k nejvýše položené pamětihodnosti – kolonádě na Reistně. Jak jinak, zase do kopce.

Po této dominantě jsme se vydali na zpáteční cestu. Ta vedla ještě kolem Hraničního zámečku, kde jsme dočerpali cenné tekutiny i nějakou tu energii. Zůstalo už jen přesunout se zpět do Podivína. Cesta vedla nejrůznějším terénem. Vyskytly se i úseky, které byly tak krkolomné, že se pánové mohli oprávněně obávat o svou prostatu. Dramatické průpovídky na toto téma jim pak vydržely ještě hodně dlouho. V samém závěru cesty se však dostavila ještě jedna překážka na trase. A tou byl náš ranní nebožtík. Celodenní vedro ho už mezitím nebezpečně nafouklo… Peloton se blížil…

S přibližujícím se cílem nohy všech cyklistů kmitaly v rychlém sledu a vzdálenosti mezi jezdci se nebezpečně krátily. Nevyhnutelný moment nastal ve chvíli, kdy už nebylo co zachraňovat a ježkovo nebohé tělíčko se potkalo s Peťovou pneumatikou. Střívka vylétla vzduchem a zasáhla vše, co bylo nejblíž. Tato nečekaná exploze byla pravděpodobně poslední významný ježkův počin. Ten se však do našich myslí vžil tak nesmazatelně, že od té doby jsme nemohli vyjádřit nic v souvislosti s ježkem, aniž bychom si nevybavili tuto chvíli. Například nevinné zvolání „Ježkovy voči!“ se okamžitě stalo úslovím, které spolehlivě vyvolalo bouřlivé emoce.

Přiblížil se večer a my jsme dorazili do penzionu. Čekala nás večeře v podobě steaků z kuřete či vepřové krkovičky. Radostně jsme zasedli ke stolu hojnosti a vydrželi u něho ještě déle, než předchozího večera. Pochopitelně jsme ani tentokrát neseděli na suchu, takže diskuse byla plodná a o teorie nejrůznějšího charakteru nebyla nouze. Největší polemika vznikla při odhadu rozpětí křídel výra velkého. Některé cifry získaly srovnáváním až astronomické rozměry, nicméně podstatná se ukázala také okolnost pravopisného charakteru. Někteří jazykovědci si skutečně zakládali na správné gramatické podobě a po právu se dovolávali „tvrdýho“ (y).

Dalším podstatným momentem této noci bylo avízované prokrvení, které se u našeho pohankového konzumenta přece jen záhy dostavilo. Středověký pokrm tak posloužil svému příjemci podruhé. Byla nádherná noc, obloha plná hvězd, žádné kombajny ani ranní postřiky ve vinohradu se nekonaly, a tak jsme si tentokrát mohli nerušeně pospat. Zvolna se totiž přibližovala neděle, a to je přece svátek…

Den třetí, neděle

Tentokrát jsme se vyhrabali z pelíšků a přesunuli se na snídani víceméně na poslední chvíli. Plán denního pohybu se rýsoval pozvolna. Nakonec jsme se rozhodli pro přesun do Kyjova po legendární Mutěnce. Měli jsme zde nějaké tipy na občerstvení, které jsme rozhodně nechtěli vynechat. Pro některé už ale tento denní rozkaz neplatil, protože měli nějaké rodinné povinnosti doma, a tak nás záhy k naší lítosti opustili. My jsme však statečně pokračovali v nabitém programu, do kterého jsme aktuálně ještě včlenili prohlídku ubytování prostějovské části týmu. Jejich zázemí bylo asi 1,5 km od nás ve směru plánované trasy, a tak nic nebránilo tomu provést zde malou přepadovku. Přestože prostějováci svůj nový přechodný domov velice chválili, až tak pěkné prostředí jsme nečekali. V rozlehlé zahradě se pásl koloušek a přírodní samočistící jezírko s živými želvami lákalo k okamžité změně plánu a následnému koupání. Navíc nás přívětiví domácí zahrnuli nevšední pozorností. Sem se prostě musíme ještě jednou vrátit. Rozšafná paní majitelka nás provedla veškerým zázemím a pobavila nás svým životním optimismem. O svém království se vyjadřovala s přirozenou bezprostředností, kterou velmi brzy přenesla i na nás. Netrvalo dlouho, a došlo i na nabídky k seznámení s její příbuznou z Kutné Hory, což ovšem náš adept na ženění vyhodnotil jako nežádoucí vztah na dálku. Každopádně jsme se zde báječně pobavili, a nebylo vůbec divu, že se nám odtud moc nechtělo. Ale čas se neúprosně krátil a bylo třeba zase šlápnout do pedálů.

Projeli jsme Hovorany a odbočili krajem obce přes půvabné uličky s vinnými sklípky, abychom nadále vystoupali až na horizont vévodící širé krajině. Šibeniční humor o tom, že už zase jedeme do kopce, se stal rituálem tohoto pobytu. Výhled do krajiny byl úchvatný. V dálce se rýsoval zámek Milotice a všude vůkol samé vinohrady. Ochotně jsme vklouzli mezi ně a pokračovali dál lesem po cestě plné výmolů a hlubokých kaluží. Nicméně ani takový terén nás nemůže zaskočit, takže jsme se brzy ocitli u rozlehlých Jarohněvických rybníků, a u nich se napojili na proslulou Mutěnku.

Vítr už byl v tu dobu poměrně nesnesitelný, nás to však nezastavilo, a po asi 10 kilometrech jsme vítězoslavně překročili pomyslné brány Kyjova, abychom usedli do pohodlných křesílek místní pizzérie na náměstí. Každý si své menu vybral a každý byl spokojen. Náš váhavý gurmán se tentokrát připojil k většinové objednávce a vyhnul se tak raději neprobádaným experimentům s nežádoucími účinky. Když už jsme si mysleli, že se do nás nic nevleze, překonali jsme své hranice návštěvou protější cukrárny, kde jsme se opět nešidili. Favoritem místní nabídky se stal pařížský dortík, který jsme okamžitě vtipně přejmenovali na puk. Jeho hutná čokoládová konzistence byla tak intenzivní, že každý konzument měl záhy pusu černou jak vjezd do tunelu Blanka. Nicméně byl vynikající! Obavy o procesy v našich útrobách byly po takovém řádění více než opodstatněné, nicméně každý organismus nakonec obstál a spolehlivě nás dopravil zase zpět až do místa ranního odpichu.

V tuto chvíli z naší odhodlané cyklistické skupiny zbylo jen pětičlenné torzo s poslední ženou výpravy. Rekreační pěší odnož se totiž odklonila v Kyjově a tři borci se odchýlili tamtéž aby se statečně vydali přes vršky Chřibů přímo až domů. Bylo pokročilé odpoledne a začínalo být zřejmé, že více už z této příjemné neděle nevytěžíme. Poslední vozidlo s osprchovanou a sbalenou posádkou se nalodilo a vyrazilo směrem k domovu. V Hovoranech mu ještě průjezd zkomplikoval početný průvod krojovaných domorodých občanů, kteří za doprovodu ryčné muziky ukončovali nějakou místní veselici. Pravděpodobně to byly hody. Někteří z galánů už měli poměrně bujarou náladu, což nám připomnělo naše uplynulé dva večery. Inu, někdo měl tu výhodu, že ještě nekončil…Ale my se sem ještě vrátíme. 🙂

 

Se Zdeňou za Svatým Antonínkem – 3.6. 2017

První červnová sobota nás zastihla opět v terénu. Sluníčko od samého rána slibovalo že bude překrásný den, a my jsme ho celý plánovali strávit v sedlech kol. O tom, že se tak věru stalo, by mohly v závěru tripu svědčit zadnice mnohých z nás. Počet kilometrů byl totiž tentokrát vskutku rekordní… Ale nepředbíhejme, události uvádíme pěkně popořádku:

Místo srazu bylo tentokrát na naší základně v blízkosti Baťova kanálu – u kroměřížského zimního stadionu. Tento prostor se stal už mnohokrát svědkem našeho vítání, úvodního skupinového fotografování i formování týmu před odjezdem. A tak tomu bylo také tentokrát. Celí nažhavení jsme po všech těch příjemných rituálech usedli na naše dvoukolé oře a vyrazili dobýt vzdálený cíl – Blatnici pod Svatým Antoníčkem. Nebylo nač čekat, vždyť se jednalo o trasu čítající zhruba 55 km, a to bylo třeba ještě pomýšlet na stejnou vzdálenost zpět.

Ačkoli záměr byl bohulibý, jistý oř se asi zalekl a vypověděl službu už po prvních pěti kilometrech. Ano, byl to defekt. Dal o něm vědět neklamný zvuk ucházející pneumatiky zadního kola, a náš nejmenovaný parťák záhy docestoval. Ale asi jen tak na patnáct minut. Takto rychlá totiž byla kolegiální intervence zbývajících parťáků. Okamžitě se utvořilo husté srocení na úzkém profilu cyklostezky. Ještěže tudy tak brzy po osmé hodině nikdo nejel. Pokyny udílející, kdo má co komu podat a co je třeba udělat, se rychle střídaly a náš hendikepovaný parťák nestačil v bezelstném údivu ani reagovat. Výkonný záchranný tým šlapal jako švýcarské hodinky. Ojedinělým blížícím se cyklistům jsme asi připomínali hemžící se srocení červených ploštic na prosluněném chodníku, ale výměnou za zúžený prostor jim byla cenná informace, kterou jsme jim poskytovali, neboť jsme na ně ochotně volali „Pozor, tady se píchá!“ Kdo ví, kolik se totiž v inkriminovaném prostoru vyskytovalo nebezpečných elementů, které mohly vyřadit z jízdy další příznivce našeho sportu. Věříme, že nám byli vděční a mohli tak bez obav ve své aktivitě pokračovat dál. Také tým naší záchranné služby nezahálel a úspěšně se blížil do finále. Zbývalo jen umístit duši do pláště a nafouknout ji. V této fázi procesu došlo k dočasnému zapochybování nad nepoměrem duše a devětadvacítkového pláště. „Co to máš? To je jak prezervativ na koňa!“ zaznívalo nad rozpracovaným dílem. Usilovným pumpováním se však nakonec podařilo docílit požadovaného objemu, a dokonalá souhra obou komponentů nakonec završila snažení všech. Nic nestálo v cestě našim dalším sportovním výkonům.

Bylo krásně, nefoukalo a jelo se parádně. Kilometry naskakovaly na tachometrech jako máváním kouzelného proutku. Pocit neohroženosti nám dával křídla a náš vedoucí výpravy Zdeňa se opakovaně začal ozývat: „Neprotáhneme to až do Hodonína?“ Náš zdravý úsudek ho však vždy ohleduplně uvedl do reality. Svatý Antonínek se blížil, a vědomí toho, že bezpečí roviny kolem řeky se brzy změní na bezuzdné stoupání, nám nedovolilo pomýšlet na další husarské kousky. Příjemné úseky ve společnosti osvěžující vodní hladiny a posléze lesního příkrovu vystřídal otevřený rozehřátý prostor lidské zástavby. Projeli jsme Ostrožskou Novou Vsí a Ostrožskou Lhotou, za kterou jsme začali nebezpečně stoupat. Všichni jsme cítili, že teď by se nějaký mráček hodil. Ale museli jsme zdolávat vražedné převýšení bez požehnání vyšší moci. Kilometry se záhy vlekly jako pracovní doba, a to je ještě mírně řečeno. Každý si musel zabojovat sám se sebou, a věru, že si hrábl hodně hluboko… Naše dámy však opět zabodovaly a držely se statečně s nezanedbatelným náskokem na předních pozicích. Statečně jim sekundoval Honza, který se ve finiši překonal a na poslední chvíli je dokonce malinko předjel. Postupně jsme však všichni stanuli v blahodárném stínu stromových velikánů na vrcholku kopce. Ještě výš než jejich koruny, se majestátně tyčila budova kostela – Svatý Antonínek nás uvítal. Výhled do krajiny Slovácka a na Moravsko-slovenské pomezí byl překrásný. Barevné obdélníky polí, malebné střechy vesnic a měst, úhledné řádky vinohradů. Pocit uspokojení a radosti z překonaného dvěstěmetrového převýšení nás povznášel k nebesům.

K zemi nás brzy vracel Zdeňův organizační talent. „Měli bysme se tu nechat vyfotit!“ Zatímco každý hledal nějakou úlevovou polohu, Zdeňa hledal dobrovolníka, který nás zvěční. Ochotný důchodce, který nás ještě před chvílí nadrzo předjel v kopci na elektrokole, zcela svěží a bez známek námahy čekal už s foťákem, a náš zdecimovaný tým se teprve sbíral z trávníku. Vykouzlili jsme radostné tváře a posloužili žádoucímu účelu. Nadšený Zdeňův hlahol však už zněl z opačné strany návrší. „Tady je to taky krásný, poďte se podívat na tu vyhlídku!“ Vybičovali jsme se z letargie a přesunuli se o pár metrů dál. Tady už nás čekal další adept fotografických dobrých skutků. Pro změnu mladistvého věku. Cvak, cvak, puberťák se vytratil, a my taky. Čekal nás interiér kostela a blahodárný chládek. Ochotně jsme ho akumulovali, a při tom obdivovali krásnou svatební výzdobu lavic a oltáře. Bim-bam, bim-bam, znělo náhle prostorem. Nic netušící Peťa se vyplašil a bystře zvolal „Jede vlak!“ Načež zahájil ústup z kostela. Jak se to líbilo kostelníkovi, který právě v zákoutí oltáře tahal za provaz zvonu, už netušíme, neboť jsme se z pochopitelných důvodů evakuovali mimo vnitřní prostory.

Na zpáteční cestu jsme se však ještě nevydali. Věděli jsme, že nedaleko od kostela je zachovalý bunkr, který za války sloužil jako pozorovatelna. Ten jsme, pochopitelně, nemohli ze spektra našeho zájmu vynechat. I když to znamenalo sjet stranou z našeho plánovaného návratového azimutu a přidat k tomu ještě asi 400 metrů stoupání, nelitovali jsme. Navíc jsme měli příležitost objevit stylovou kešku, která byla parádně doladěná ve vojenském duchu.

Bylo krátce po poledni a na nás čekal v Ostrožské nové Vsi oběd. Měli jsme zadaný altánek v zahradě restaurace U Racka. Pochopitelně jsme se těšili na blaženost plných žaludků a také nás lákal dlouhý sjezd z podoblačných výšin. Vše proběhlo podle plánu. Profrčeli jsme ospalou polední krajinou a brzy si užívali příjemného prostředí v zahradním chládku a v osvěžující blízkosti malého jezírka. Jen Zdeňa nám chyběl. Dovtípili jsme se, že v Blatnici nakupuje víno, neboť nám něco v tom směru naznačil. Jen jsme si mysleli, že už má nakoupíno, a že je celou dobu před námi. No, věděli jsme, že se neztratí, tak jsme si začali v klidu objednávat, když tu se zpoza altánu objevila hlavička a vyjevené servírce s ledovým klidem pravila „A tu kofolu ještě jednu.“ Ano, byli jsme opět kompletní. Následovaly hody lukulské a zavládla všeobecná spokojenost.

Návrat se přiblížil. Byli jsme občerstvení a odpočatí. Směle jsme tedy uvedli naše kola do pohybu a kilometry se začaly zase sypat. V Kostelanech opět padl návrh na zvěčnění, tentokrát ve společnosti památkově chráněné rarity – unikátního nýtovaného kovového mostu. Jenže nám opět někdo chyběl. I to se však rychle vysvětlilo. Nedávný restaurační příjem si následně vynutil také vydání. Po zdárném fyziologickém procesu se z lesa vynořil onen chybějící, zbrusu nový člověk, a nic nebránilo dalšímu kolektivnímu konání.

Následovala dlouhá jízda po Baťově kanálu. Už jsme nebyli tak svěží jako ráno, ale nenechali jsme se zahanbit a věřili v bezproblémový návrat. Nedaleko Babic jsme se zastavili doplnit tekutiny a energii v restauraci U rybičky. Klesajícího ducha se podařilo zachránit bezděčným vyplašeným zjištěním přisedajícího Honzy. „Zdeňo, ty ses zul!“ vykřikl. A byla to pravda… Úlevný čin tím pádem zletýroval Peťu, který měl už odevzdaně složené čelo na stole a vypadal na umření. Hned ožil a se zájmem otevřel oči. Spatřil, co bylo pod stolem, a pak už se jen dlouho vyčerpaně smál… Zdeňa nás pak ještě občerstvil historkou o nalezeném kubánském padesáticentu, který se na něho nečekaně vysypal z hader fasovaných v práci. Čímž logicky vyvodil teorii o tom, odkud se k nám ty hadry dovážejí. Nakonec nás ještě přátelsky ujistil o tom, že kdybysme nepíchali, tak už jsme mohli být dávno doma. Ještěže jsme nejeli do toho Hodonína, bylo jasné zase nám. Načež jsme v naprosté harmonii vyrazili zdolat závěrečný úsek trasy.

Ač se to zdá k nevíře, kroměřížské věžičky se přiblížily, a my jsme po páté hodině vítězně vjížděli do naší hanácké metropole. Než jsme rozloučili, poseděli jsme ještě u Staré Střelnice a nechali v klidu doznívat právě uplynulé zážitky. Bylo nám spolu fajn a těšila nás rekordní cifra na tachometru: 111 kilometrů.