Předposlední prázdninová sobota časně ráno – to byl začátek pěkného, i když fyzicky náročného dne, pro který jsme si jako cíl našeho turistického snažení vybrali krásné Jeseníky. Sraz byl již před šestou hodinou v Kroměříži. Pozvolna, ale včas, se sjela všechna vozidla i s posádkami, a po vřelém, mírně ospalém přivítání, jsme vyrazili směr Olomouc. Tam nás již očekával náš další, a zároveň poslední člen naší výpravy.
Vycházející slunce slibovalo pěkné počasí. Na silnicích byl v tuto časně ranní hodinu provoz minimální, a tak naše kolona třech vozů plynule a bezpečně ukrajovala kilometry, které nám chyběly k dosažení Karlova. Nejzdatněji je ukrajoval šofér prvního automobilu, který se řítil k cíli tak odhodlaně, že nám místy zmizel z očí, což v důsledku způsobilo krátkodobou ztrátu jednoho vozu. Nicméně nakonec jsme v rekordním čase všichni v pořádku dorazili do Karlova, odkud měla započít naše turistická výprava. Pravda, ještě jsme absolvovali drobnou parkovací rošádu, protože možností kde zanechat naše vozidla bylo více, a ke každé z nich existoval nějaký dobrý důvod. Nakonec však zvítězila Honzova varianta, ze které také překvapivě vyplynulo, že vlastně k našemu cíli nepůjdeme po žluté, ale po modré stezce.
Bylo lehce po osmé hodině, nikde nikdo, jen my, zapálení turisté, jsme obhlíželi krajinu a rozhýbávali údy. Ke startovní horečce samozřejmě neodmyslitelně patřilo užití kvalitního životabudiče, o který se zodpovědně postaral František. Nezbylo než vyrazit. Jediné, co nás mírně zneklidňovalo, byla pošmourná obloha a mírný deštík, který se na nás chvilkami snášel. Netrvalo to však dlouho. Ve chvíli, kdy Mira zvolal, že vidí kousek modré oblohy, se situace začala rázem měnit. Jak už to tak na horách bývá, proměna nastala rychle a tentokrát pro nás jednoznačně příznivě. Desátá to rozhodla a odteď už bylo jenom hezky a slunečno. Však také Mira jako jediný neměl nic na přiodění. Při pohledu na jeho malé somradlo nás přepadla nejistota co se mu do něho vlastně vlezlo. Na otázku „Kde máš bundu, Miro?“ zazněla odpověď „Doma.“ „ A co máš?“ „Pláštěnku jednorázovku.“ Následovala ukázka malinkatého bílého balíčku, který se krčil kdesi v koutku zavazadla. Ale byla tam překvapivě ukryta i svačina a malý pitný režim. Mira je Houdini!
Šlapali jsme stále osamoceni směrem výš k Ovčárně. Už jsme si mysleli, že jsme dnes jediní turisté v celých Jeseníkách, když nás svižně předešel jakýsi horal s poměrně velkým nákladem na zádech. Vzhledem k tomu, že to bylo v místech, kde už začínaly dost krkolomné serpentinky, a horal nám i tak mizel rychle z dohledu, jsme usoudili, že se nemusíme zneklidňovat svou neschopností, že to je jistě nějaký místní šerpa. Nakonec jsme i my stanuli těsně pod horským hřebenem a s hrdostí shlíželi na nedalekou střechu Ovčárny. Ano, to bylo místo našeho oběda. Starý dobrý Praděd se tyčil na obzoru a dohlížel na završení první části našeho putování. Netrvalo dlouho a usedli jsme jako jedni z prvních hostů bok po boku u stolu. Ještě se ani nevydávaly obědy. Tak rychle postupuje v terénu naše zdatná jednotka!
Po vydatném obědě nás čekala příjemná hřebenovka Nad Velkým kotlem směrem k Jelení studánce. Společnost nám dělaly výhledy do okolní krajiny, které byly tak neskutečně nádherné, že snad nemá cenu se je ani snažit popsat. Za zmínku také stojí výborná čokoládová kolečka, které dodala toho dne nejpočetnější rodina. A to se ještě rozdělili s ostatními! Hned se líp šlapalo. U Jelení studánky jsme se kontrolně podívali do mapy, zda je náš zamýšlený sestup k bývalé chatě Albertka zcela podle plánu. Někteří jedinci konzultovali nad topografickými výjevy tak usilovně, až z úst nejpovolanějšího z nich zaznělo moudré „To bude ta červená trasa. To bude tady, kde už to není.“ Čímž chtěl vyjádřit skutečnost, že naše cesta bude pokračovat tam, kde je na jeho mapě už jen okraj papíru. My jsme však neomylně zacílili správným směrem i za okrajem a sestoupili k Albertce na první dobrou. Však také chlapce lákala neodbytná vidina pivečka, které po dlouhém pobytu na prosluněných hřebenech bylo prakticky nutností. Jaké však bylo jejich zklamání, když po svižném kroku zjistili, že je bufet u Albertky zavřený! To byla dočista rána pod pás. František tedy opakovaně rozléval svůj nektar. Někdo si cvakne ochotněji, někdo se upejpá. Jedna z dam v tento den překvapivě žádný kalíšek neodmítla, čímž si vysloužila bezprostřední uznání spoluparťáka „No teda ještě chvilku tak budeš pokračovat a budu tě milovat!“ Dlužno dodat, že manžel oné dámy byl přítomen, což ho na druhou stranu mohlo ujistit, co že za poklad to doma má. Ale zpět ke kýženému pivku. V této fázi pochodu už ho mnozí tolik postrádali, že nepohrdli ani nabídkou cucavých pastilek halls. S vděčnými výkřiky „Jé, Hynku, ty jsi tak hodný, žes nám je tak hezky nachystal!“ se jali prosliňovat dotyčnou pochutinu. „Jen jestli vám je doma i nepředcucal“, ozvalo se odněkud. O pobavení naštěstí nebyla nouze.
Se zrychleným krokem jsme postupovali dál zpátky směrem na Karlov do nejbližšího pohostinství. Naše tempo zvyšovala nejen žízeň, ale i všudypřítomní mravenci, kteří se zachytávali na našich nohách a hrozilo, že budou stoupat výš. Zastavit se, by bylo prakticky nemožné. Mysleli jsme, že tento fenomén nebude mít dlouhého trvání. Skutečnost však byla taková, že i po několika kilometrech byla situace stále stejná. Spočinout chvíli na toaletní potřebě předpokládalo velikou obezřetnost. A tak doporučení kamarádovi typu „Pozor na mravence, oklepej pořádně… si ty nohy!“ bylo zcela na místě. Ano, nacházeli jsme se v Mravenčí kotlině, jak nám později upřesnil ukazatel. Tento drobný hmyz skutečně nedělal své lokalitě ostudu. Zcela jiní, mnohem větší živočichové zbrázdili o kus dál okraj cesty. Mirova vysušená ústa vědoucně k tomuto nálezu zahlásila „Je vidět, jak ty divoký prasata ryjou ču*ákama do země.“ Pravděpodobně jen obávaná dehydratace zapříčinila, že omylem nevložil do klíčového slova písmeno m. Smích nám tentokrát vydržel hóóódně dlouho…
Další kilometry prověřily houbařské jednotky v našich řadách. A ty rychle smích přešel, když spatřili pár pěkných úlovků v rukou cizích pěšáků, jak si je obhlíželi na jednom zastaveníčku opodál. Jak to, vždyť přece nerostou!? To by bylo, abychom se nechali zahanbit! Tým netým, bylo nutno trochu sejít z cesty a prozkoumat terén. A tak zatímco hlavní těleso skupiny sestupovalo do finále, dva naši houbaři brázdili okolí a úspěšně vylomili z podrostu pár pěkných praváků, suchohříbků a babek. Taková radost! S hrdostí je ukazovali na koncové základně, kde se již jejich kamarádi občerstvovali lahodným mokem. To byl údiv a překvapení. Někdo dokonce vyslovil podezření, jestli tento vzácný úlovek nebyl náhodou potajmu zcizen těm neznámým houbařům. Prý „Tys jim to sebrala, děcka jim beztak doma bečijó!“ Toto nařčení patrně obměkčilo srdce turistů sedících u vedlejšího stolu, jelikož našemu houbařskému páru spontánně nabídli i to málo hříbků, které taky kdesi našli. Nedali si říct, a že prý si je mají nechat. A tak byla houbařská mise i jejich přičiněním nečekaně úspěšná. Inu, kam my přijdeme, tam se dějí věci.
Bylo něco kolem páté, když už bylo načase opustit jesenické končiny. Posbírali jsme svou bagáž i houby, rozdělili se do vozů a vyrazili směrem k domovu. Vůdčí vůz si tentokrát vzal k srdci naše ranní podivování nad jeho rychlou jízdou, a jel pro změnu příkladně pomalu. Takže zpáteční cesta se tím pádem vlekla asi o třičtvrtě hodiny déle. Hlavní však bylo, že se výlet vydařil, a že nám spolu bylo zase dobře.
