Archiv pro měsíc: Říjen 2017

Druhá sobota v říjnu je pevný termín pro konání burčákového pochodu mezi obcemi Mutěnice a Milotice (Šidleny). I naše skupina, která se tentokrát neskládala pouze z členů Prima Party, byla přítomna.

Vše začalo nezbytnou přípravou a objednáním autobusu, který nás dopravil na místo našeho startu, a to do Mutěnic. Všichni účastníci zájezdu byli na svých nástupních místech jak bylo domluveno, a tak „sběr“ nebyl pozdní, nýbrž probíhal jako na drátkách. Nálada v autobuse rychle stoupala i díky přispění slivovičky. Tou jsme dodatečně zapili zdravíčko nedávno narozeného syna našeho kamaráda. Samozřejmě byl přípitek spíše symbolický, neboť naším zájmem byly tentokráte tekutiny pocházející výhradně z hroznů révy vinné.

Netrvalo dlouho, a již jsme vystupovali v Mutěnicích. Po nezbytné společné fotce jsme se rozprchli v malých skupinách do davu, který už je nedílnou součástí této oblíbené akce. Zvolna jsme se posunovali kolem stánků, ve kterých bylo nabízeno vskutku všechno možné. A jak dokazují fotografie, nejen o tekutiny, ale i o kvalitní pokrmy bylo postaráno měrou vrchovatou. Ochutnávání tak ve všech směrech propuklo na plné obrátky. Proto nebylo jednoduché opouštět tak zaslíbené místo. Pravdou ovšem je, že nás čekal přibližně 14 kilometrový přesun do Milotic. Zde stojí za zmínku, že někteří z nás důkladně prošli okružní trasu v Mutěnicích, a teprve potom nabrali požadovaný směr.

Naše pětičlenná skupinka nebyla tak ctižádostivá, tudíž za stálého ochutnávání různých druhů burčáku postupovala dál jen zvolna. Míjeli jsme vinice zalité podzimním sluncem. Také jsme podrobně mapovali terén, aby náš pitný režim nebyl ničím ohrožen. Dobře jsme udělali, že jsme sebou měli mobilní dvoulitrovou rezervu. Ta se hodila pro takzvaná suchá místa. Tak jsme nazvali oblasti kde se nevyskytoval žádný sklípek či stánek, který by skýtal možnost doplnění pohárků. Pochopitelně nejen jídlo a pití nabízel tento ročník pochodu. I hudba, jak profesionální, tak amatérská se linula celou cestou našeho výšlapu. Právě při jedné zastávce se naše skupinka potkala s jinou a hned bylo veseleji. Vzájemné ochutnávání vzorků našich mobilních zásob přineslo další ujištění o dobré kvalitě nabízených vinných produktů. Toto milé setkání s přáteli nemělo dlouhého trvání. Naše cesty se opět rozdělily (jak se později ukázalo ne nadlouho).

Den byl skutečně povedený a všem cesta zdárně ubíhala. Ani jsme nepostřehli, že jsme najednou na cestě sami. A tak se stalo, že i nám se podařila malá zacházka. Těch pár kroků navíc nikoho z nás neohrozilo, a tak jsme již záhy stáli na břehu Jarohněvického rybníka. Tady jsme se napojili jako mnozí další účastníci pochodu na cyklostezku zvanou Mutěnka. Musíme konstatovat, že akce byla opravdu masová. A ještě jeden postřeh, který stojí za zmínku. Všichni šli proti nám. Chvílemi jsme pochybovali o správnosti našich orientačních schopností, ovšem zcela zbytečně. Jako potvrzení dobrého směru se před námi objevila Horní Huť a posléze i kemp Josef, odkud je to už jen kousek do Šidlen.

Ty se před námi krásně vylouply jak z kouzelného oříšku a my jsme byli v cíli našeho dnešního putování. Teď jsme mohli zvolnit a zaslouženě vydechnout. Spokojeně jsme pauzírovali, a co bylo ještě lepší, že jsme se scházeli se svými přáteli, kteří stejně jako my, urazili tu dlouhou a zároveň příjemnou cestu. Samozřejmě hned se probíraly první dojmy z akce. Při pozorném poslouchání měl člověk chvílemi pocit, že někteří z nás byli úplně někde jinde, snad i na jiném pochodu. O to větší je naše spokojenost. Vždyť užít si krásný den plný různorodých zážitků a vrátit se domů v klidu a pohodě je opravdu super.

 

 

Páteční ráno 29.9. 2017 – to byl okamžik kdy začal náš další společný výšlap. Musíme hned v úvodu zmínit, že zahájení akce se zúčastnila i nejmladší členka naší party Viktorie. Po nezbytném okukování a obdivování jsme o půl deváté vtiskli první stopy do terénu v okolí Roštína. Nepříliš hustá mlha nás nijak nemohla rozladit, a to i proto, že se skrz ní prodíralo nesmělé podzimní slunce. V několika okamžicích nás již vítal lesní porost. První malé překážky v podobě zhoršeného terénu jsme zdolávali s úsměvem.

Hned na kraji lesa jsme již viděli první houby, které byly také naším, ne zcela vedlejším, cílem. Jejich množství a různorodost byla vskutku uchvacující, jak dokládají i fotografie níže, a tak bylo co obdivovat. Příroda opravdu umí vymyslet neskutečné množství tvarů, barev, velikostí a kouzel. Po tomto houbovém přivítání nám před očima doslova vyrostl kopec, který, jak už to tak bývá, stál nám všem v cestě k dalšímu cíli. Netrvalo dlouho, a začali jsme pociťovat vzrůstající teplotu našich těl, která byla nucena ke zvýšenému výkonu. Došlo tedy na rozepínání a posléze i sundávání vrchních vrstev oblečení. Naše houževnatost slavila úspěch. Dosáhli jsme první mety – přístřešek pod Brdem. Malé občerstvení a doplnění potřebných tekutin netrvalo dlouho, a tak jsme, plní elánu, vyrazili dál. Po pár krocích na pěkné cestě přišel prudký obrat a mi opět „zapluli“ do lesního porostu. Přes mlází (to prověřilo pevnost našich kalhot) jsme opět vstoupili do prosluněného vzrostlého lesa. Mile nás překvapily informační cedulky (nepoškozené). Ty všem procházejícím poskytnou informace o daném místě či objektu. I zachované hraniční kameny mají své kouzlo a tak nějak sem prostě patří. Další zajímavostí je malinká chaloupka zvaná „ U Dubáčka“.

Naše kroky však vedly dál. Opět se potvrdilo další pravidlo, že když jdeš do kopce, někdy musíš zase z kopce dolů. A tentokrát to byl sešup opravdu velký. Někteří kamarádi si lehce zoufali. Jejich kolena totiž trpěla, a tak přišel na řadu oblíbený krok Joffrey. Nejen tito stateční jedinci byli zanedlouho odměněni dosažením druhé mety, a to památníku U Padlých. Po důkladné prohlídce tohoto pietního místa nás již očekávala toužebně vyhlížená třetí meta a tou byl přístřešek Salašská Hájovna. Tady se měla odehrát důležitá část dne – opékání špekáčků.

Ihned po příchodu na místo se jakoby automaticky všichni členové dali do plnění jednotlivých úkolů. Ženy chystaly špekáčky, muži sháněli dřevo a vhodné klacky na opékání. Vše běželo jako na drátkách, a tak se již záhy objevily první plameny. Jisté však je, že kde jsou plameny je i kouř. Zpočátku bylo kouře víc než ohně, takže jsme se cítili jako salám v udírně. Nic netrvá věčně, takže i kouř ustoupil a my jsme se mohli semknout kolem topeniště. V rukou se nám chvěly klacíky na nichž visel náš drahocenný oběd. Žádné ztráty se ale nekonaly, tudíž všechna bříška byla uspokojena. Tady je na místě poděkovat neznámým ochotným lidem, kteří v tomto přístřešku umístili bednu s pivem. Ta je volně dostupná a každý kdo si vezme pivčo, položí na připravené místo peníze. Doufáme jen, že toto místo navštíví samí slušní lidé a tato pohostinnost tak bude fungovat co nejdéle.

Po tom, co jsme opustili náš přechodný azyl, nás čekala asi nejtěžší etapa. Cesta byla opravdu velmi, velmi blátivá a nebylo jak se vyhnout. Maximální opatrnost byla na místě. Terén byl kluzký. To záhy zjistil náš devítiletý člen, když zahučel do zcela rozbředlého super mazlavého jílu. Jeho křik vyvolal asi nejúsměvnější hlášku „ Neřvi nebo tě hřib nakope do p……..e“. V ten moment byl les plný smíchu a některým z nás vehnal i slzy do očí. Byl to vskutku jedinečný moment. Pravdou taky je, že každý z nás byl rád za vlastní bezproblémové překonání tohoto úseku. Na jeho konci byl turistický bod Pod Vlčákem – další meta našeho výletu.

Od této chvíle už jsme se hojně věnovali sběru hub. A byla to opravdová radost, neboť houby rostly v hojném množství a i různorodost byla vítána. Praváci, babky, suchohřiby, klouzci a další houbičky plnily naše tašky. Byla to krásná tečka za dnem, který nabídl vše co jsme si mohli přát. Při pohledech na naše úlovky jsme volným krokem došli přes louku na okraj Roštína. To znamenalo jediné – blížíme se k autům a následné cestě k domovům.

A co bude dál? No přece Burčákový pochod!