V sobotu 3. února 2018 jsme měli v plánu navštívit Pulčínské ledopády. Tento úmysl nám však překazilo nevyzpytatelné počasí letošní mírné zimy, takže jsme nakonec byli nuceni zvolit náhradní program. Našim novým cílem se tak stala rozhledna na Čubově kopci.
Jako již tolikrát, jsme zahájili výpravu v Kroměříži u zimního stadionu. Tady se kolem osmé hodiny ranní začala shromažďovat naše skupina turistických nadšenců. Nechybělo tradiční přivítání spočívající v srdečných objetích i snaze pojistit si zdar akce poctivým přípitkem. Načež jsme operativně pořešili rozmístění jednotlivých pasažérů ve vozech a s důvěrou vyrazili vstříc novým zážitkům. Některé posádky měly ve svých kabinách skutečně veselo, jelikož nikdo, včetně řidiče, vlastně pořádně nevěděl kudy se jede. Situaci věru mnoho nepomohl ani pokus našeho zdatného navigátora s příslušnou mobilní aplikací, kterému se zobrazovalo, že jsme v Hradci Králové. Inu, družice neměly zrovna svůj den. Proto bylo klíčové neztratit z očí vůdčí vozidlo.
Bujarou náladu nepřehlušila ani obava, zda se rozplyne místy docela nepříjemná mlha. Ta se ale přeci jen začala pozvolna vytrácet a prosvítající sluníčko hlásilo, že můžeme být pro dnešek klidní. Projeli jsme zdárně přes Zlín a Vizovice a nezadržitelně se blížili k Francově Lhotě. Tam byl první (takzvaně částečný) cíl. V této vísce jsme zaparkovali u místního obchodu a zahájili přípravu na pěší část výletu. Vychystávací manévry nebyly jednoduché, neboť přítomné ženy začaly pátrat po toaletách, muži přezouvali obutí a jiní chystali dokonce čtyřkolové vozidlo pro nejmladší členku týmu, půlroční Viktorku. To ovšem nezabránilo si jednomu našemu operativci urychleně zakoupit plechovkové pivečko, které také bezodkladně požil. Všichni jsme mu ho dopřáli, a zároveň ho podpořili konzumací našich přivezených léčivých tekutin. Po nezbytném splnění pitného režimu nastala ještě chvíle pro většinu přítomných nečekaná, a to když naše milá kamarádka Miluška obdržela malou pozornost v podobě hrníčku s nápisem Milka. Aniž bychom tušili, vyšlo nám to perfektně. Shodou okolností se jí totiž hrníček na kávičku v práci rozbil. Ještě lehká úprava legendární Honzovy čepičky, společné startovací foto, a potom už se naše končetiny daly do pohybu směrem k zmiňované rozhledně.
Hned po pár krocích se nám zjevilo zajímavé stavení. Samozřejmě, naše děvčata neváhala a zahájila průzkum. Ukázalo se, že se jedná o velmi improvizovanou přírodní táborovou základnu. Umyvadlo, stůl, matrace a jiné potřeby včetně nádob neurčitého významu, jsme zanechali na místě. Od samého počátku cesty jsme se nejen dobře bavili, ale museli se zapojit i svaly jindy k chůzi nepotřebné. Terén byl, řekněme, lehce náročnější, a tak byla prověřena nejenom naše těla, ale i konstrukce kočárku a celková soudržnost i vůle našeho týmu. Pravda, tlačit kočárek do kopce krkolomným terénem není věru snadný počin. My jsme ovšem nezklamali a kočárek i s naším „maskotem“ se dostal přes všechny překážky bez sebemenší újmy. Samozřejmě, hlavní zásluhu na tom měl tatínek. Což dokazují níže přiložené fotografie.
Ve chvílích, kdy byla část cesty méně náročná na fyzičku, nastával prostor pro fotečky, občerstvovačky a pochopitelně srandičky. I přírodovědná chvilka pro skutečně odborné pozorování velkého lesního mraveniště se našla. Stejně tak dostala svůj prostor lehká sněhová sprcha z pocukrovaných smrčků. A nelze opomenout ani bravurní výstup na posed. Branně atletický charakter akce podpořilo zase značení šipek do nám vzácné sněhové pokrývky. Co kdyby se někdo z nás opozdil a nevěděl kudy kam? Po těchto individuálních aktivitách jsme se sešli u jednoho z ukazatelů a svorně pojedli naše svačinky a decentně doplnili tekutiny.
Cesta, která vedla krásným, lehce ojíněným a zasněženým lesem, pěkně ubíhala. Ani jsme se nenadáli, a už se před námi rýsovala krása celodřevěné valašské rozhledny. I ona pro nás měla svá překvapení. Příkré schody a úzké průlezy mezi patry. To všechno se stalo námětem pro další hromadu vtípků na schopnosti každého z nás. Ledaskdo si musel přiznat, že počítat schody břichem ještě nikdy v životě nezkoušel. Ale jde to. Vynaložené úsilí a námaha se však brzy vyplatily. Výhled, jakým nás rozhledna odměnila, byl kouzelný. Všichni jsme si ho dosyta užili. Ještě než jsme zvolna zahájili sestup, zanechali jsme doklad o naší přítomnosti v podobě několika pochvalných slov, které jsme zanesli do kroniky nalezené ve schránce nejvyššího patra. Společné foto pak ukončilo naši přítomnost u této vysoké valašské krasavice. Přišel čas na návrat do výchozího bodu.
V místě, kde stála zaparkovaná auta, se nacházela i hospoda. V ní jsme lehce poobědvali. Už jsme sice ledaskde pojedli i lépe, ale nevadí, s trochou dochucovacího umění jsme z pikantní směsi vykouzlili směs standardní chuti. I v tom je síla našeho týmu. Z každé pitominy uděláme takovou prču, že to samotný jedinec nemá šanci vymyslet. Snad jedině náš Mira, ten je, co se humoru týče, naprosto samostatná jednotka. Však jsme mu také v tomto dni věnovali nejednu kamarádskou vzpomínku. Nemohl se dnes zúčastnit, ale věříme, že to byla jen ojedinělá absence! Ale zpět k talířům. Po tom, co se nám je podařilo úspěšně vyprázdnit, jsme od obsluhy obdrželi otázku, zda si dáme ještě kafíčko. Na tuto eventualitu jsme ovšem byli již předem připraveni a s díky jsme obávanou laskavost odmítli. V plánu totiž už byla návštěva nějakého kvalitního zařízení, kde bychom ke kávičce obdrželi i něco sladkého na chuť. Náš druhý operativec, poměrně nová, ale osvědčená členka týmu, zalarmovala své dostupné nejmenované zdroje, od nichž obdržela doporučení na jistou cukrárnu ve Zlíně, kde by mohly být naše chuťové pohárky uspokojeny. A byly!
Uspokojen by mohl být i ten, kdo by ocenil pánskou obsluhu v oné sladké oáze. Dva fešáci cizí exotické národnosti se vskutku hodili mezi všechno to jemné a delikátní sladké zboží, které se tu nabízelo. Člověk nevěděl, jakou laskominu si má vybrat dřív. A tak se stalo, že jedna objednávka, která se pro nedostatek rozhodnosti třikrát změnila, nakonec nemohla být uspokojena, protože zamýšlený objekt už mezitím vyfoukl jiný zákazník. Ještěže se Peťa, kterému se podařilo získat zavčasu tentýž cíl, o svůj úlovek podělil!
A touto sladkou tečkou skončil náš vydařený únorový den. Nezbylo, než se rozloučit, a nasednout, v opět pozměněném zasedacím pořádku, do aut. Věříme, že i další akce roku 2018 budou ve stejném duchu a pohodě. My už se o to postaráme.
