Archiv pro měsíc: Květen 2018

Datum: 26.5. 2018, čas: 8°° hodin, místo: Uhřice, akce: Morkovskem na kole.

I tak se dá zahájit článek, který vám všem přinese, jak doufáme, všechny důležité informace z tohoto dne. Naším cílem bylo získání 20 razítek z dvaceti obcí, které jsou zapojeny do mikroregionu Morkovsko. Čekal nás tedy nelehký úkol a mnoho kilometrů rozličným terénem.

Ráno, ještě za příjemné teploty, každý z účastníků obdržel brožurku s mapkou a prázdnými kolonkami na razítka daných obcí. Ani my jsme nebyli výjimkou. A tak, po vyplnění jména spolu s místem bydliště, nám udělili v Uhřicích (1) první razítko. Tím pro nás začalo putování za krásami tohoto regionu. Obec Dřínov (2), kam jsme se za malou chvíli po krásné asfaltové spojovací silnici dostali, zajistila udělení druhého razítka. Vida, zatím to odsýpá dobře, říkali jsme si. Bez zbytečných štráchů jsme tedy ujížděli, za lehce stoupající teploty, vstříc dalším kilometrům. Vlčí Doly (3), znovu rychlé razítko a hurá dál.

Jestli máte pocit, že se nic moc nedělo, nemýlíte se. Neboť až za touto vesničkou jsme se dostali do spárů volné přírody – polní cesty. Tady začalo to opravdové poznávání proslulých (a také obávaných) regionálních krás. Z počátku kamenitá, a následně drnovitá cesta zapříčinila první vydatnou masáž sedacího svalstva. V této chvíli jsme zdaleka netušili, že může být ještě hůř. Nicméně, přes všechny nástrahy, které jsme zdolali s patřičnou bravurou, nás, živé a zdravé, přivítala obec Bojanovice (4). Tady došlo k prolnutí našich dvou týmových odnoží. Startovali jsme totiž ve dvou týmech, z nihž každý měl v plánu jinou posloupnost průjezdu obcemi. Zde jsme měli naplánované místo setkání. Radostné vítání a objímání bylo zcela na místě, stejně jako obvyklá formalita v přidělení dalšího štemplu. Načež došlo také na focení celého týmu. Tady si dovolujeme upozornit na klubovou ústrojovou kázeň. Loni v červeném, letos v modrém provedení.

Přirozená pauzička byla ta tam a naše týmy se opět rozdělily. My jsme uháněli k Měrůtkám (5). Cesta byla opět polní, opět kostrbatá a někdy i kostrbatější. Co dodat, dostavily se nejen masáže, ale i drnkání zubů bylo slyšet. Za zvuků našich „tesáků“ jsme dorazili do Lutopecen (6). Naštěstí si nikdo nic nepřekousl. A i kdyby, věříme, že na dalším stanovišti by nám jistě byla poskytnuta patřičná odborná pomoc. V lutopeckém stánku totiž úřadovaly dvě zkušené ženy, členky Červeného kříže. Mimochodem, jejich kompetence směřovaly mnohem dál, než je obsah zdravotního rámce. Disponovaly také informacemi z organizace příštího ročníku tour, neboť nám důvěrně sdělily, že právě Lutopecny budou pro příští rok obcí cílovou.

Znovu jsme nasedli na kola, a tentokrát, již po zcela regulérní silnici, jsme uháněli za několika dalšími razítky. V tomto úseku to bylo opravdu snadné. Zlobice (7), Věžky (8), Tetětice (9), Počenice (10) a Morkovice (11). Všechny tyto zastávky nám poskytly nejen občerstvení a malé odpočinutí, ale i několik dobrých slov od dobrých lidí, kteří jsou ochotní něco udělat pro druhé. Za větší zmínku snad stojí naše zastávka ve Věžkách. Ta byla o něco delší, neboť jeden člen týmu měl abstinenční příznaky z nedostatku kofeinu. To samozřejmě využili i další členové, kteří uspokojovali své potřeby. I v Morkovicích jsme se malinko zdrželi. Tentokrát byla důvodem rychlá návštěva zdejšího košíkářského muzea. Jak byl tento odpočinek důležitý, jsme ocenili velmi brzy. Stoupání v místní části Slížany bylo opravdu výživné. Hned po této vrcholovce následovala polní cesta, a následně cesta kaštanovou alejí. Kaštanová alej, která je jednou ze dvou, a je starší 200 let, byla jakýmsi přivaděčem do obce Hoštice (12). Tady laskaví obyvatelé připravili jedno z nejlepších občerstvovacích míst. Veselá nálada a dobrá pohoda, spolu s vynikajícím občerstvením, nám dodala sílu na zdolávání místního zvlněného terénu. S dalším volným stoupáním, a také se stoupající teplotou, jsme dosáhli následující stanoviště v Litenčicích (13). Opět nastala možnost k rychlému „pokecu“ se známými osůbkami z dané obce, ale hlavně k doplnění tekutin.

Konečně jsme měli také chvilku pro klidnou a nenamáhavou jízdu. Plán cesty nás vedl do Strabenic (14). Jen udílení razítek nás dělilo od náročného výjezdu na Nový Dvůr Marie. Stoupání, které nás prověřilo po všech stránkách, bylo opravdu prudké a neúprosné. A aby toho nebylo málo, tak se jelo po polňačce. Musíme se ale pochválit. Všichni jsme to dali. Přes těžké oddychování a lehké lamentování, jsme frčeli již po asfaltu až do Kunkovic (15). Zde jsme si opět užili jízdu směrem dolů. Ve zdolání rychlostního rekordu nám zabránily jen serpentiny, které nás nekompromisně nutily brzdit. Z Kunkovic, kolem větrného mlýna ,jsme opět – jak jinak než po polní cestě dokodrcali do Nítkovic (16). Obdržené razítko nás jako prak vystřelilo na další putování. V této fázi dne, a po najetých kilometrech, jsme jen zvolna stoupali ke Kozojedsku. Sotva jsme ho minuli, objevil se nám před očima problém. Bahnitá, a od lesních strojů rozbitá, lesní cesta. Nás ale nic nezastaví. Dva borci do toho řádně šlápli a pomocí převodů 1:1 zdolávali čvachtající blátíčko. Zbytek mančaftu zvolil bezpečnější způsob. Tedy chůzi a režim „Kolo veď!“.

Překážka byla překonána a jen malý kousek nás dělil od Lhoty (17), dalšího bodu našeho itineráře. Ještě tři kusy, a máme to v kapse. Tato slova se nám honila hlavou, když jsme mířili k Pačlavicím (18). Zvažovali jsme tu možnost, že bychom zde nějaký čas zůstali a dali rekreačně řeč. Nakonec tomu tak nebylo. Vždyť cíl byl tak blízko. Jen Pornice (19) nás dělily od vytoužené 20. Takže rychle na kola, vyfasovat razítečko Pornic a hurá do Prasklic (20).

14:20. Jsme tu. Poslední razítko, spolu s hlasitým vítáním našich kolegů z druhé odnože našeho týmu, nám zaplavilo krevní řečiště endorfinem. Opravdu jsme to dokázali. Jsme tu, a spolu. Užíváme si plnými doušky radostné atmosféry, která zde panuje. Dobře vychlazené pivečko, výborně vyuzené cigárko a další dobroty jen umocnily maximální spokojenost s prožitím tohoto dne. Následná tombola, která byla velmi štědrá, nás dovedla ke zdárnému završení událostí. Zvolna jsme se rozjížděli k domovům. Ještě jedna společná fotka. Ta udělala definitivní tečku za krásným dnem, a zároveň i tímto ročníkem cyklistického putování Morkovskem. Na další ročník se ale zcela jistě vrátíme. Na shledanou.

Den osvobození, druhý květnový svátek, a tím pádem i další možnost pro naši aktivní partu…Tentokrát jsme, jako cíl našeho cyklovýletu, vybrali Hranickou propast.
Sraz byl ráno v Kroměříži na Barbořině. Po přátelském přivítání a naložení kol na auta jsme odjeli směr Kozlovice, kde jsme začali naši cyklopouť, a kde také bylo po příjezdu možné pohodlně zaparkovat.
Příprava před výjezdem pelotonu probíhala různě. Chlapi měli za úkol nachystat kola, tam to bylo jasné, ale děvčata měla více starostí, a to s oblečením. Počasí totiž bylo ráno malinko chladnější. Po ukončení nezbytných příprav jsme konečně nasedli a vyjeli.
Hned od samotného začátku cesty jsme jeli kolem řeky Bečvy, která nás pak provázela prakticky celý den. Cyklostezka je totiž vybudovaná podél jejího břehu, a nutno podotknout, že velmi komfortně, což si všichni uživatelé náležitě pochvalují. I nám se jelo skutečně parádně, a tak jsme již brzy dorazili do Lipníku nad Bečvou, místa kde jsme přejeli na druhý břeh řeky.
Tento záměr byl cílený. Byli jsme si vědomi toho, že sice opouštíme pohodlný prostor, ale měli jsme důvod, jelikož na této trase bylo leccos, co jsme plánovali shlédnout. Terén byl vskutku poněkud náročnější, nicméně nás pomalu, ale jistě vedl k první pozoruhodné zajímavosti naší cesty. Brzy jsme přijeli na začátek vojenského prostoru. Cesta po jeho okraji připomínala spíš tankodrom než cokoli jiného. Opět jsme byli nuceni využít technických možností našich kol. Kamarád Honza tuto možnost bohužel stále neměl, a tak „trpěl“. Nic nepomohla ani přítomnost majestátního hradu Helfštýn, který dohlížel z výšky na naše výkony. Honza byl pěkně vyhrkaný a při první možné zastávce za účelem pořízení fotek, došlo i na konstatování „ Já si to nové kolo už fakt pořídím“. Nebylo divu neboť jeho třes byl neskutečný. Všechny případné poznámky a připomínky, stejně jako lamentování, však byly plné humoru a smíchu. Když už se našel čas na focení, tak došlo i na občerstvení, a dokonce i na částečné odložení oděvů. Po ukončení rozličných aktivit jsme pokračovali dál. Cestou ke zmiňované pozoruhodnosti jsme bezpečně překonali nebezpečnou čtyř proudou silnici. Nyní nás už jen kousek polní cesty dělil od onoho monumentu. Tím nebylo nic menšího než železniční viadukt u Jezernice. Jde o 343 metrů dlouhý, dvoukolejný železniční most se 41 oblouky – kolosálními viadukty. Byl vystavěn v roce 1873 jako rozšíření stávajícího cihlového jednokolejného viaduktu z roku 1847. Trať byla vystavěna jako Severní dráha císaře Ferdinanda. Tato stavba si opravdu zasloužila naši pozornost. To ovšem nebylo jediné setkání s železniční stavbou. I náš druhý cíl byl spjat s touto formou dopravy. Jednalo se o dnes již nevyužívaný tunel pod obcí Slavíč. Je to unikátní technická památka, 250 metrů dlouhá a 6 metrů vysoká. Tunel byl vystavěný pro Severní dráhu Ferdinandovu v letech 1845 – 1846. Naše partička nemohla odolat, a tak jsme ho všichni v přítmí, uchovávajícím ducha starých časů, pomalu projeli. V poskrovném svitu ojedinělých žárovek bylo ještě stále vidět očouzené stěny i strop od lokomotiv, které mají už přes sto let své odslouženo. I tento zážitek stál za to.
Další putování vedlo kolem železniční tratě směrem na Klokočí. Poté jsme směřovali přes Drahotuše na Rybáře, kde jsme se vrátili zpět přes řeku, na naši cyklostezku. K tomu účelu nám posloužila pěkná lávka, ze které jsme mohli pozorovat rybáře v jeho snažení o ulovení nějaké rybky – možná na sváteční oběd.
I nás už dohnal hlad, takže bylo příjemné, že restaurace Stará střelnice nebyla daleko, a jen pár šlápnutí stačilo na to, abychom už dávali kola do stojanu u její terasy. Výběr jídel byl, pravda, skromnější, přesto jsme si pohodlně vybrali. Prostředí v tomto podniku prvorepublikového charakteru je dokonale autentické. Filmový štáb, který by snad zamýšlel pořídit nějaké záběry do dobového filmu, by zde měl věru velmi snadnou práci. Po dojedení vybraných pokrmů jsme se ocitli ve stavu blaženosti. Jídlo bylo opravdu skvěle připraveno, vše bylo vynikající.
Po dobrém obědě nás již očekávala Hranická propast, která byla naším hlavním cílem. Z počátku nás trochu překvapila skutečnost, že jsme museli jít do poměrně prudkého kopce, vždyť Hranická propast je nejhlubší propastí v Česku. První písemné zmínky o ní existují již z 16. století. Největší potvrzená hloubka jezírka je 404 m, což z ní číní nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Společně se 69,5 m hlubokou suchou částí dosahuje tedy zatím celkové hloubky 473,5 m. A to se ještě odborníci domnívají, že je mnohem hlubší, protože doposud nemáme takovou techniku, která by dosáhla až na její dno. Přesto, kdo chce shlédnout hladinu této krasavice, musí zprvu stoupat asi kilometr do prudkého kopce. Po zdolání několika serpentin jsme nakonec i my stanuli na samém okraji propasti. Ale naše síly, které jsme spotřebovali k dosažení této mety, nebyly vynaloženy zbytečně. Pohled do propasti byl úchvatný. Opět bylo pořízeno několik fotek do alba a pak začaly neodvratné přípravy na návrat.
Sestoupili jsme z výšin propasti, nasedli na kola, a vyrazili na zpáteční cestu. Ta nám utekla tak rychle, že padl návrh na zastaveníčko v cukrárně. Ale kde? No přeci v Kroměříži. Tam to máme odzkoušené. A tak jsme frčeli. Těch pár kilometrů auta překonala snadno a rychle. Teď jenom vybrat ten správný kousek pro to správné zakončení pěkného dne s přáteli.
I to se povedlo, a tak se naše skupinka rozcházela spokojená a natěšená na další akce. Tak brzy na shledanou.

1. května 2018 – den, kdy se již mnoho let slaví Svátek práce, jsme díky pracovnímu volnu využili k návštěvě kamaráda Františka. Ten pro nás naplánoval pěknou trasu pro cyklovýlet.

Sraz byl stanoven na 8 hodinu ranní v Prostějově. Dostavili jsme se všichni (bohužel tentokrát v malém počtu) včas. Z Prostějova nás cesta vedla směrem k Dubu nad Moravou. Tady byl cíl našeho zájmu jasný. Navštívili jsme Kostel Očišťování Panny Marie. Je to opravdu skvostná stavba, která pochází z 1. poloviny 18. století. Prohlídka byla sice urychlena připravovanou mší, to nám však nezabránilo způsobit v návštěvnících mírné rozpaky díky našim dresům. Zřejmě měli obavy z neplánované invaze sportovců.

Po rychlém a příjemném potěšení ducha přišla doba na uspokojení chutě na kávičku. Nabrali jsme tedy směr na Tovačov. Tady jsme předpokládali snadné dosažení cíle (co se kávy týče). Opak byl ale pravdou. Notnou chvíli nám trvalo než jsme objevili bistro na náměstí, i s jeho ochotnou paní provozní, která nám umožnila příjemné posezení na zahrádce. Káva i další poskytnuté nápoje byly dobré, a tak panovala plná spokojenost. Občerstvení nám pomohlo načerpat sílu do dalších kilometrů. Další cíl – Kojetín.

Cesta do Kojetína dobře utíkala. Jelo se po pěkné cestě bez provozu aut a tak byl čas i na debaty během jízdy. To se však změnilo. Asfaltový povrch vystřídala polní cesta. Ta byla nejen prašná, ale také poměrně hrbolatá a místy posetá kamennou drtí. Každý tuto situaci komentoval po svém, především s ohledem na odpružení kola. Kdo mohl využít přednosti odpružených vidlic, tak učinil. Ti, co tuto možnost neměli, si užívali místy až nepříjemné masáže rukou. Všechno bylo rychle zapomenuto, když se nám před očima objevila restaurace Na hrázi.

František měl pro nás rezervovaný stůl, a tak naše usazení nebyl žádný problém, i když restaurace byla solidně zaplněna. Po pečlivém výběru jídla a pití jsme pokračovali v družném hovoru. Pivečko bylo jako křen, a to se v teplém počasí vždycky hodí. Uběhla pouhá chvilička než nám byla servírována polévka. Byla vynikající, a to jsme netušili, co nás ještě čeká. Hlavní chod. Každý z nás měl objednáno něco jiného, a tak zvědavost ohledně kvality a množství byla veliká. Zklamaní jsme rozhodně nebyli ani v jednom bodě. Těžko se to popisuje, ale snad fotky pomohou k dokreslení naší spokojenosti. A to měl František připravený opravdu příjemný trumf. Návštěvu cukrárny na Prostějovském náměstí.

Tento fakt nám pomohl k překonávání dalších kilometrů, přestože nás zatížil perfektní oběd. Čas nás nijak netlačil, takže jsme jeli klidně a pohodově. Nikdo to nahlas nevyslovil, ale bylo zřejmé, že už přemýšlíme co si vybereme v cukrárně.

Než jsme to vymysleli, tak jsme stáli před cukrárnou. Zaparkovali jsme naše kola a zvědavě vyrazili obhlédnout situaci jak to vlastně vypadá s těmi zákusky a zmrzlinou. Pokud by snad měl někdo obavy, že nebude uspokojen, tak měl problém přesně opačný. Výběr byl tak velkorysý, že bylo těžké se rozhodnout co si vlastně dát. Potom, co jsme se usadili, nám personál začal nosit námi vybrané laskominy. Tady musíme opět odkázat na fotečky, neboť i pohledem můžete posoudit vysokou kvalitu.

Tato skutečně sladká tečka udělala i tečku za naším dalším výletem. Nezbylo nám, než naložit kola na auta, rozloučit se a vydat se domů. Ujištění, že František má již v hlavě další plán, kam nás vezme příště, nás příjemně potěšilo. Už se všichni moc těšíme a určitě přijedeme.