Naše poslední akce před společným několikadenním prázdninovým pobytem, se uskutečnila v sobotu 16. 6. 2018, a jednalo se o cyklovýlet. Tedy přesněji řečeno, měl to být pohodový cyklovýlet. Průběh tohoto dne nám ale dokázal, že i sebelepší příprava může být překonána realitou.
Ráno kolem deváté hodiny jsme se sjížděli na místo setkání. K tomuto účelu jsme vybrali část Vyškova – Dědice. Tato část, která byla samostatnou obcí a náležela podle archeologických nálezů mezi nejstarší slovanské osady na Moravě, se k Vyškovu připojila v roce 1941.
Následující události jsou jakousi stálicí v našem počínání. Parkování, příprava kol, vítání a další úkony, související se shledáním se s ostatními členy. Jelikož jsme již zkušení, umíme být i rychlí, takže start výletu byl připraven natotata. Počátek byl mírně rozpačitý, neboť nebylo úplně snadné najít to správné napojení na námi plánovanou trasu. Jak bylo zmíněno výše, jsme zkušení, a tak nás nemohla tato maličkost ani náznakem zpomalit, natož zastavit. Asi po dvou kilometrech už bylo vše v naprostém pořádku a my ujížděli po cyklostezce s příhodným názvem Srdcem jižní Moravy. Tato stezka nás, po krátkém stoupání, již brzy vedla lesnatou krajinou směrem k vodní nádrži Opatovice. Naše tajné přání podívat se na hráz, nám bohužel, díky uzamčené bráně nebylo splněno. Statečně jsme se vyrovnali s touto skutečností a s odhodláním se pustili do zdolávání dalšího stoupání. Když už zmiňujeme stoupání, tak nás čekalo nastoupat celkem 1250 výškových metrů. To není zrovna málo. Nicméně nám cesta pěkně utíkala a nic nenapovídalo tomu, že prověříme naši odolnost ve všech směrech až do krajních mezí.
Volnou jízdou jsme se totiž blížili k bodu zlomu… Na zemi ležící makadam a mnoho kmenů spolu s cedulí nesoucí mapu stezky a název U Ježkovic. To byl ten kritický bod. Od tohoto místa nastal boj našich sil s přírodou.
Jako první prověrka byl sjezd úzkou pěšinkou přes větve a kamení. Ten naštěstí nebyl nijak dlouhý a na jeho konci bylo pěkné místečko pro zastávku. Jaké bylo naše překvapení když se zde objevila dvojice cyklistů. Samozřejmě jsme se dali do hovoru a sdělovali si zážitky. Z naší strany šlo o dotazy stran terénu, který nás čeká. Naše oči totiž zkoumaly znečištění kol oněch cyklistů. Po získání potřebných nepovzbudivých informací došlo na něco nečekaného. Cyklisté, kteří s námi strávili pár chvil, byli totiž z Jaroměře a nabízeli nám, Moravákům, slivovici. Nepohrdli jsme. Byla dobrá. Po přípitku jsme se rozloučili a chtěli vyrazit. Bohužel. Jednoho z nás postihl defekt. Nevadí. Vše potřebné bylo k dispozici, a tak se kamarád pustil do rychlé výměny duše. Práce mu šla pěkně od ruky, a tak za několik minut již mohlo proběhnout huštění oné pneumatiky. Ani to však nebylo bez problémů. Ventilek nespolupracoval a nechtěl vpustit vzduch do duše. Jeho bleskurychlá výměna udělala potížím rázný konec. Celý tento proces ale zůstal utajen jednomu nedočkavci, který se, nic netuše, mezitím vydal sám na cestu. Ano, byl to nevyžádaný předvoj, který se s námi od této chvíle asi tři hodiny neviděl. A co zbytek týmu?
Po výměně duše jsme museli jít kousek pěšky, protože cesta byla značně poničená a plná vody po deštích. Tento úsek byl krátký, bohužel ve své kvalitě ne zcela poslední. Další trasa byla stoupavá (zase!), ale již sjízdná pro naše kola. I několik dalších úseků bylo podobných. Nicméně náročnost terénu byla vyvážena krásným okolím. Což ovšem zůstalo utajeno těm z nás, kteří se raději soustředili na svou bezpečnost a nespustili oči z toho, co se v každém okamžiku odvíjelo těsně před jejich koly. Čas se nezadržitelně posouval, na rozdíl od kilometrů na našich tachometrech, které naskakovaly jen velmi zvolna a neochotně. Někteří z nás si začínali klást znepokojivou otázku: „Kdy stihneme ujet ty zbývající kilometry? Že by přes noc?“ Nicméně, podařilo se nám jakš takš dokodrcat do obce Ruprechtov. Hurá, zde se konečně vyskytl kousek komfortního asfaltu! To byla příležitost ke zrychlení tempa a nezadržitelnému přiblížení se k Jedovnici.
Abychom dosáhli tohoto cíle, museli jsme projet kolem několika rybníků. Jako první byl vidět Dubový. Hned po něm následovala dvojice rybníků Vrbový a Budkovan. Po nich se již objevil ten největší – Olšovec, který je přímo srdcem Jedovnice. Na jeho březích se nachází několik možností pro občerstvení. To prostě nešlo nevyužít. Jedno orošené přišlo vhod. Při konzumaci lahodné plzeňské 12° přišla i řeč na situaci pro nás do té doby neznámou. Pokoušeli jsme se odhadovat, co vedlo našeho zatoulaného člena k tomu, aby se tak definitivně od nás oddělil. Nechápali jsme to. Nikde na trase jsme ho už nepotkali. Až ve Křtinách. Zde jsme totiž měli naplánovanou obědovou přestávku, což naštěstí náš individualista věděl, a tak nás zde netrpělivě očekával.
A nyní opět něco málo z historického soudku. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1237 a je uvedena na imunitní listině papeže Řehoře IX. Zde jsou Křtiny uváděny jako majetek premonstrátského kláštera v Zábrdovicích. Křtiny jsou považovány za vstupní bránu do střední části Moravského krasu a patří k mariánským poutním místům. Nachází se zde nádherný kostel Jména Panny Marie. Je to barokní poutní kostel, vybudovaný během první poloviny 18. století podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Ten nemohl samozřejmě ujít naší pozornosti. Ovšem hlad je hlad a tak nejdřív přišla na řadu návštěva restaurace. Při vstupu to chvíli vypadalo jako bychom prošli strojem času a my se ocitli v 80-tých letech minulého století. I jídelní lístek se nesl v duchu těchto let. Nabízel například smažený sýr, Katův šleh, plněný řízek atd.. Faktem ovšem je, že jídla byla připravena tak dobře, že i největší gurmánka udělila pochvalu přímo panu šéfovi. Při konzumaci pokrmů nám byla vysvětlena i záhada odpoutání našeho „ sólisty“.
Po opuštění restaurace přišla řada na zmíněný kostel. Vše co je o něm napsáno a řečeno nemůže fakticky vystihnout přednosti a krásu tohoto duchovního stánku. V tichosti a s úžasem jsme si ho prohlíželi a obdivovali zručnost a um stavitelů. Konec snění a nasedat. Ještě něco málo fotek a bylo třeba pokračovat dál.
Ihned jsme museli podávat dost solidní výkon. Samozřejmě nás čekalo stoupání. Kolikáté už? Toto bylo ale suverénně nejdelší. Však se také projevilo roztrháním naší skupiny a pochopitelně i významným prodýcháváním. To bylo naštěstí příjemné neboť nás opět obklopoval les. Jako perličku snad můžeme popsat situaci, kdy členka po náročném výjezdu ještě měla tolik sil, aby hodila po svém partnerovi – strůjci tohoto extrémního tripu, v zoufalství šiškou.
Samozřejmě tento výjezd na kopec nebyl samoúčelný. Čekal nás totiž Singletrail Jedovnice. Jednosměrná trasa, která je vedená lesem přímo mezi stromy. Zatáčky jsou ostré a proto i klopené. Prostě nic, co se dá brát na lehkou váhu. Přilba je tou minimální výbavou pro tuto adrenalinovou trať. Je fajn, že každý má možnost zvolit i bezpečnou cestu dolů, kde se dá počkat na ty zkušenější či odvážnější.
Zdoláním této fáze cesty už jsme byli definitivně v návratovém módu. Netušili jsme, že právě teď máme před sebou tu nejtěžší fázi dnešního dne. Krátký úsek, přibližně jeden kilometr, vedl přes nespočet kořenů a popadaných kmenů. Kola byla chvílemi spíš jako břímě, než jako nástroj pro sport či relaxaci. Když už bylo toto martýrium za námi, ihned se objevilo další trápení. Stoupání a nepříliš dobrý povrch cesty nás znovu prověřovali na maximum. Konečně vrchol. Ano spadl nám všem kámen ze srdce, že jsme tady a všichni v pořádku. Nyní už jen kousíček a vítala nás silnice směr Drnovice a Vyškov.
Tady přišla naše odměna. Zhruba 15 kilometrů sjezdu po úžasně hladké asfaltové silnici. Frčelo nám to náramně. Vítr nám doslova šustil kolem uší a snad i odfoukl něco z únavy, která byla znát na každém z nás. Tak rychle a pohodlně se nám k autům snad nikdy nepodařilo dostat.
Už zbývalo jen naložit kola a naše zdecimovaná těla. Však také bylo půl sedmé večer. Připomínáme, že na cestu jsme se vydali v devět. Slušný počet hodin v sedle… Pěkně jsme se rozloučili a vydali se na cestu domů.
Samotným závěrem se jistě hodí říct, že toto byl náš nejnáročnější výlet, který jsme podnikli. Byl ale nejen náročný. Jeho pestrost a varianty terénu byly zatím nepoznané. Bylo to zkrátka dobrodružství, které jsme zažívali při zdolávání mnohdy zcela neočekávaného terénu. To všechno bylo na tomto výletu kontroverzní a zároveň i vítané.
