Již delší dobu jsme chovali v naději plán na turistickou expedici do Jeseníků. Máme štěstí, že náš parťák – bavič Mira po letech objevil spolužáka z mládí, který provozuje chatu ve Stříbrnicích. Okamžitě jsme vyvinuli strategii společného pobytu a zahájili telefonáty, e-maily a domlouvání kolik, kdo, kde a s kým. Počet účastníků se ustálil na osmi. Veškeré základní přípravy tím byly hotovy. Už jen vyrazit.
Vzhledem k plánované trase byl sraz stanoven v obci Morkovice u našich kamarádů Honzy a Milušky. Ti nás doslova vítali s otevřenou náručí, v níž třímali skvělou a zaručeně čerstvou slivovičku. Neřidiči si zavdali a požehnali tak zdaru akce. Načež se kompletní sestava vydala vstříc třídennímu dobrodružství. Čekala nás relativně dlouhá a náročná cesta, neboť začínaly svátky.
Libovali jsme si, jak nám to všechno slibně začíná. Počasí jako vymalované, spřízněné duše nablízku, vyhlídka volných dnů… Potíže však na sebe nedaly dlouho čekat. Po ujetí několika stovek metrů byl na světě první zásek. Jednalo se o zapomenutá týmová trička našeho zmiňovaného páru. Nastala panika a náhlý obrat v trase. Zdržení však bylo minimální. Netušili jsme totiž, že Honza jezdí jako Chiron. Trička byla doplněna do výbavy a mohli jsme opět pokračovat v žádoucím směru. Radost z plynulé jízdy byla ovšem jen dočasná. Příjezd na dálnici, která měla být usnadněním v přesunu, přinesl spíše loudavé popojíždění. Naše dálnice prostě nezklamou. A tak jsme si jaksi přirozeně našli zábavu v pozorování spolujezdců ve vedlejším jízdním pruhu. Ke spokojenosti našich chlapců, v jednom voze byla mladá pasažérka, která vnímala prosluněný den ve zvolna se sunoucím vozidle jako důvod k odkládání svršků. Hoši ji vydatně povzbuzovali a těžce nesli každý nežádoucí posun vedlejšího pruhu mimo náš sledovací obzor. Ovšem o to více vítali každé vyrovnání jízdních pruhů. Po dlouhých 45 minutách, kdy jsme ujeli celé dva kilometry, se naše auta dostala na silnici 35 směr Mohelnice. To už bylo jiné kafe. Teď to pěkně frčelo. I za Mohelnicí směrem na Šumperk a dál na Stříbrnice, se jelo dobře.
Kolem půl osmé motory vozů ztichly. Zaparkovali jsme přímo u chaty Štvanice, což bylo naše místo pobytu ve Stříbrnicích. Chatař Robert nás všechny, a pochopitelně svého VIP kamaráda Miru, obzvlášť mile přivítal a záhy i ubytoval. Ještě více nás potěšila připravená večeře. Na výběr bylo několik možností, které se však, jak jsme měli možnost v následujících večerech poznat, jen s malou obměnou opakovaly. A tak jsme průběžně vlastně všichni ochutnali skoro všechno. Ale zpět k prvnímu večeru. Tomu vévodil především vynikající gulášek, který bylo třeba kvalitně zapít. Pivečko se roztáčelo, ale Jégřík na baru chyběl! Zde zafungovala velkorysost našeho pana domácího, který zavelel „Doneste si co máte!“ A my jsme měli. Nejen Jégříka, ale i slivovičku a mandlovici. Ti se stali našimi spojenci po všechny (nejen) večery…
Družný hovor pokračoval až do pozdních nočních hodin. To se dalo konečně očekávat, když se sejde dobrá parta a navíc dva kamarádi, kteří se tak dlouho neviděli a mají si co říct. Aby byl ještě o důvod víc – osud tomu chtěl, že náš František v současnosti pracuje ve firmě, kde dříve figuroval jako spolumajitel i náš chatař Robert. Jaká byla radost obou kolegů, kteří měli tak zásadní společné téma! Nakonec nás do postelí nasměrovalo až vědomí náročného nastávajícího dne. Moc rezerv jsme si na něj nenechali.
Pátek ráno. Začínal sváteční den a nás čekala náročná tůra, jejímž cílem nebylo nic jiného, než Kralický Sněžník se svým vrcholem ve výšce 1424 metrů. Dobrá a vydatná snídaně, to je základní předpoklad úspěšného dne. Tato podmínka byla naštěstí poměrně dobře splnitelná díky personálu kuchyně, který se o její naplnění úspěšně postaral. V klidu jsme bohatě pojedli a v 9 hodin byli nastoupeni před chatou, připraveni na výstup. Na úvod cesty nám Robert ještě poradil malou zkratku směrem na modrou turistickou trasu. Naše kroky tak vedly přes louku, za kterou se po padesáti metrech opravdu objevila kýžená modrá značka. Jistě není na škodu zmínit to, že už těchto prvních pár metrů bylo do kopce. Pochopitelně to bylo jen zahřívací kolo. Ještě mnoho dalších kroků vedlo vzhůru vstříc výšinám. Naše trénovaná těla ovšem něco vydrží a za podpory svítícího sluníčka se nám šlo celkem dobře. To ovšem nijak nesnižuje náš výkon. Cesta byla kamenitá a je pravda, že fyzická námaha se musela nějak projevit. Každý z nás byl tudíž vydatně propocený. Naštěstí tento handicap snad není pozorovatelný na naší fotodokumentaci, jejíž pořízení pro tentokrát, na svá bedra převzaly především naše dvě přítomné dámy. Obvyklý specialista totiž místo aparátu svíral v rukou trekové hole. Při pořizování fotografií jsme zhusta doplňovali také pohonné hmoty, a tak místy nebylo o vtipná aranžmá nouze. Za střídání namáhavého stoupání a odlehčujících pitominek jsme se blížili k našemu cíli. Určitě stojí za zmínku i setkání s jinou partou turistek, která, světe div se, byla z Morkovic. Setkat se s krajany v jiném koutu země není až tak samozřejmý jev, takže jsme radostně podebatovali a vyjádřili naději, že na vrcholu se jistě také nemineme.
Pokračování naší cesty bylo stále ve strmém směru stoupání. Nehynoucím doprovodným výkřikem se stala všudypřítomná věta „ Kdy už tam budem?!“, kterou pravidelně vypouštěl z úst náš trekař. Naštěstí ho nikdo těma hůlkama nepřetáhl. Důvodem bylo nejspíš všeobecné vysílení. Naštěstí překrásné výhledy umožňovaly časté zastávky, kterými jsme se s přibývajícími výškovými metry kochali víc a víc. Jakmile se v našem zorném poli objevil slon, věděli jsme, že už máme vyhráno. Kdo byl na Králičáku, ví o čem je řeč. Jedná se o sochu slůněte, která byla postavena roku 1932 jako upomínka na desáté výročí vzniku uměleckého spolku Jescher. Odtud je to už jen skok k prameni řeky Moravy a na samotný vrchol Kralického Sněžníku.
Dobytí vrcholu se tedy zdařilo. Počasí bylo přímo výstavní a vybízelo nás, stejně jako mnoho dalších borců, k příjemnému pikniku. Každý si našel své místečko a začal doplňovat kalorie vynaložené k dosažení tohoto náročného stanoviště. Při zmapování zásob přítomných bylo zřejmé, že jídelníčku dominovaly především klasické řízečky. Po důkladném odlehčení našim batožinám přišly na řadu momenty zvěčňující tyto neopakovatelné chvíle, a pak už jsme byli připraveni na sestup. Ještě jsme se pokochali neuvěřitelnou přítomností drobných zbytků sněhu v malé úžlabině, které bylo také zapotřebí zodpovědně zaznamenat. Takže: „Vzhůru dolů!“
Mohlo by se zdát, že cesta z kopce dolů je pohodovka. Opak je ale dost často pravdou. Sestup po uvolněných kamenech – to je skutečně solidní výkon. Chvílemi jsme si připadali jako kamzíci. Krkolomný sestup nám zpestřovali neúnavní mobilní operátoři, kteří nás intenzivně vítali v jejich síti. Další rozptylování spočívalo ve výhledu do výstřihů krásných slečen a dam. Naši hoši škobrtali po šutrech a oči jim místy vypadávaly z důlků. Není divu. Jejich zraky mířily z výšky přímo ve zmiňovaná místa, která se nacházela v kýženém podhledu. Navíc dámy byly náročným výstupem rozehřáty, takže míra jejich obnaženosti byla o poznání vyšší, než u nás – sestupujících. I díky takovým drobným radostem stojí za to si vyrazit s přáteli ven na tůru. Samotný závěr návratu k chatě si někteří z nás vylepšili ještě malou zacházkou (asi o dva kilometry), což jim nicméně nebránilo v tom, aby do lavic pohostinství zasedli notně dříve, než zbytek expedice kráčející spořádaně po standardně vyznačené trase. Jak jinak – zmiňovaný předvoj hnala vidina konzumace pivního moku, to už známe! Co je ovšem podstatné? Všichni jsme se dostali zpět absolutně v pořádku a s úsměvem na tváři. Někteří dokonce i s igelitkou plnou hub.
Den byl pro nás ve znamení vysoké aktivity, proto jsme si zasloužili také dobře povečeřet. V nabídce byla všechna obvyklá menu, takže jsme vyzkoušeli co jsme ještě neměli a bylo po přemýšlení. Na našem stole tak přistávaly talíře s kyselicou, čočkovkou, špenátem a výpečky nebo třeba špagetami. Dokonce bylo pamatováno i na sladkou tečku, neboť na baru se skvěla mísa plná „ šmetrdolek“ (kremrole). Ty ocenila naše děvčata. Nutno přiznat, že takové hodování někdy vyústí v určité trávicí potíže, takže díky jisté oslabené osobě dolehl na obyvatele příslušného apartmánu akutní nedostatek toaletního papíru. Následná loupežná výprava do komůrky nesoucí na dveřích nápis „úklidová komora“ přinesla kýžený výsledek a objevená rulička toaleťáku zachránila ony zoufalce od potupné nouze.
Společný hlahol a komentáře ze vzájemných zážitků se nesly hlavní místností. Probrali jsme také malou změnu plánu trasy pro následující den. Po tomto usnesení někteří ještě zůstali v blízkosti výčepu, jiní si zase udělali pohodlí na jednom z obsazených pokojů. Zábava se opět protáhla a na spánku jsme zase ušetřili.
Nastal třetí den našeho společného pobytu. Z postelí se chtělo už o poznání hůř. Ale snídaně lákala, tak jsme se vymotali z pelíšků a zasedli k párečkům, vajíčkům a vánočce s marmeládou. Čas výsadku do terénu v devět nula nula jsme stihli všichni. Naštěstí nutnost našeho fyzického pohybu byla oddálena krátkým motorizovaným přesunem auty do sousedního Starého Města. Zde začala naše další tůra. Vzhledem k tomu, že se naše dámy dostaly do MĚSTA, bylo třeba něco málo pokoupit. Ale naštěstí šlo jen o nějaké drobnosti na cestu, takže všeobecná spokojenost byla i u pánské části týmu zaručena. Mohli jsme vyrazit. Tentokrát byla náročnost trasy o poznání nižší. To asi každý vyhodnotil jako dobrou zprávu. Také poznávací cíl cesty byl lákavý. Vedla totiž podél linie vojenských bunkrů, které v minulosti tvořily opevnění pohraničního pásma.
Počasí nám opět celkem přálo. Snad jen vydatný vítr, který chladil do zpocených zad i přes vrstvu funkčního oblečení, se mohl trochu umoudřit. Copak hoši, ti vydrží nějakou nepohodu. Ale křehká žena, kterou problémy s termoregulací mohou potrápit, se musí uchýlit k nejrůznějším oděvním variantám. Tu něco přiodít, tu v závětří zase svléknout. Zkrátka taková „barevná hudba“, jak by se řeklo za starých časů mezi chlapama na vojně. Naše Maky k tomu nepotřebovala ani žádné rozkazy velitele. Každou chvilku na sobě měla jiný svršek, který potom ostatní mátl svým barevným provedením. Vrcholem oděvní kombinatoriky byly všechny vrstvy na těle zaštítěné obalem vrchní neprodyšné slupky tvořené křiklavě žlutou pláštěnkou. Pro upřesnění – pozor – NEPRŠELO!
Vraťme se ale k postupu naší „vojenské výpravy“, která poměrně brzy dorazila k prvnímu bunkru. Přesněji řečeno jednalo se o pěchotní srub StM- S 33 „ Lesík“. Byl postaven v roce 1938 (betonáž probíhala 18.-21.7. 1938 a kubatura betonu čítá 490 m³). Jak jen tam dokázali takový objem dostat, lámali jsme si hlavu při pohledu na svah, který jsme před chvílí vystoupali… Osádku bunkru tvořilo 18 mužů. Po obhlídce tohoto úctyhodného zařízení jsme zvolna pokračovali dál. Kolem nás bylo vidět nespočet dalších součástí pohraničního opevnění. Mezi nejčastější patřily ŘOPíky. Malé bunkry s osádkou 3 – 7 mužů. Do dnešních dnů se jich dochovalo ještě několik tisíc. Zvědavě jsme nahlíželi do uzounkých průhledů střílen a litovali, že vstup do každého z nich je zabezpečen zamčenou mříží. Až na jeden! Zvídavá Makyna zahlédla uvolněný zámek u vstupu a vítězoslavně zavelela k zapovězené prohlídce lákavých útrob. Jaké však bylo její překvapení, když se po vrznutí pootevřené mříže zevnitř bunkru vyřítil pes! To bylo vskutku nečekané! Žlutá pláštěnka zahájila ústup tak bezodkladně, že nebrala na vědomí ani přítomnost neméně zvídavého Peti, který se už také viděl uvnitř. Naštěstí byl vyzbrojen svými trekovými holemi, takže je duchapřítomně pozvedl proti němé tváři, čímž zabránil jejímu nežádoucímu přesunu na svobodu (a mezi nás). Ve zlomku vteřiny ještě dokázal vrátit mříž do původní pozice, takže nezvaný obranář setrval ve svém teritoriu. Co s ním bylo dál, netušíme. Možná, že je tam tato mystická bytost dodnes. Takový novodobý Kerberos, který střeží vchod do podsvětí. A naše Maky měla co dělat s nejednou vtipnou glosou na téma, jak by nechala svého parťáka napospas…
Však jí to taky brzy vrátil. Což snad nebylo ani plánované. Vyskytli jsme se už o hodný kousek dál, když v jednom opravdu zanedbaném bunkru objevil nechráněný vchod. Zatímco se všichni okouzleně věnovali učebnicově košatému trsu václavek na blízkém pařezu a představovali si, co všechno by se z něho dalo uvařit kdybychom ho měli jak přenést, Peťa nezahálel. Nepozorován, pronikl do útrob bunkru, kde pohotově pořídil několik fotek. Poté, co zmapoval kýženou lokalitu, přiložil oko k ústí střílny, aby si – coby novodobý pozorovatel – ověřil, jaký měli asi naši prvorepublikoví vojáci výhled do terénu. V té chvíli zrovna Makyna, rozněžněná vidinou dokonalých václavek a ještě dokonalejšího gulášku, s těžkou duší opouštěla obrostlý pařez a míjela střílnu z venkovní strany. V duchu se ještě loučila s jedním ze svých neopakovatelných houbových zážitků, když tu spatřila jak na ni zmíněným otvorem mrká jakési bělmo! Žlutá pláštěnka se opět zachvěla nepopsatelnou hrůzou, a lesní hlubiny prořízl zoufalý výkřik šokované nešťastnice. Oko našeho vtipálka vystřídala bělost smějícího se chrupu, a Maky byla nucena si rozepnout pláštěnku v důsledku vyvolaného termošoku. S koleny ještě rozechvělými hrůzou, spolu s ostatními, pak odevzdaně následovala azimut směr obec Branná.
Zde byla naplánovaná polední pauza. Restaurační zařízení jsme měli předem vytipované, zbývalo ho už jen najít. Potíže však nastaly při časové prodlevě v důsledku zvládání místopisu, neboť Mira už nějakou dobu pociťoval jisté nežádoucí tlaky. Jak zde již bylo výše zmíněno, nebyl zdaleka jediný, kdo v těchto dnech musel řešit onu naléhavou otázku. Co s ní ale v rozlehlé obci? V takové situaci je člověk vděčný za jakékoli uchýlení se kamkoli… Jenže nebylo kam. Krušné chvíle se Mirovi trýznivě vlekly, zatímco naše kroky se ubíraly rychlostí blesku. Jak může být ten čas relativní..! Nakonec jsme restauraci Kovárna přeci jen našli, neobešlo se to však bez zmatků a paniky, takže jsme si zbytečně prodloužili trasu o jednu uličku. Zatímco si všichni spokojeně objednávali pivka a vybírali z jídelního lístku, náš hrdina obsadil důležitou místnost, kam i císařpán musí chodit sám. Zoufalství tím bylo učiněno za dost. Se slovy„ Bylo to o fous“ mohl náš hrdina zasednout mezi své a objednat si nějaký nový obsah, kterým plánoval zaplnit uprázdněné útroby. Z jídelního lístku se však nedá zmínit nic mimořádného, co by zde mohlo nějak figurovat. Snad kromě česnekové polévky. Ta byla jedna z nejlepších, jakou jsme kdy měli! O tom, jakou měla sílu, svědčilo časté vytahování kapesníků i u mužské části strávníků.
Když se dostavil čas na kafíčko a zákusek, pojali jsme naději, že tuto sladkou tečku uskutečníme v místní cukrárně. Byli jsme však brzy vyvedeni z omylu. Cukrárna byla nekompromisně uzavřena, jen v bočních dveřích byl malý otevírací otvor ve výšce očí a u zárubně zvonek. Rozhodli jsme se probádat, jak tento systém funguje. Evidentně každý v blízkosti dveří věděl, o co tady jde. Jen my ne. Rozuzlení nastalo ve chvíli, kdy se před nastoupenou frontou otvor otevřel a nejbližšímu na řadě byla položena otázka „Kolik?“ Informovaní žadatelé řekli cifru a otvor se uzavřel. Pokud si někdo klade dotaz „Čeho?“, ptá se dobře. Ani my jsme v tom neměli zcela jasno. Zanedlouho se otvor otevřel a ve vzduchoprostoru se objevila průsvitná krabička se starými známými šmetrdolkami. Aha, tak odtud vítr fouká! Zde byl k mání jen jeden artikl, a to ještě na vyžádání! Dobrá, kdo měl zájem, počkal si na svůj otevírací manévr, a vychutnal si získanou cukrovinku v terénu.
Další manévr v pořadí na sebe však nenechal dlouho čekat. Obloukem se od přijímacích procesů vraťme zase zpět k vylučovacím. Ano, další zoufalec hledal místečko, kam by se uchýlil. Nacházeli jsme se právě na okraji obce, v místech, kde se rozrůstá lyžařský areál. Jak je jistě zřejmé, lyžařská sezóna nebyla právě v plném proudu, a tak se všechny šopky a boudy nacházely v režimu zavřeno. Navíc bylo zřejmé, že se zde buduje, a tak rozlehlá planina srovnaná buldozerem za účelem nějaké další etapy rozvoje, nesplňovala zrovna otázky palčivého soukromí. V dohledu se však nacházely dvě kadibudky. Jedna modrá a druhá červená. Náš hrdina postupně zodpověděně nakoukl do každé z nich, ale nezdálo se, že by některé z nich chtěl svěřit své pozadí. Cožpak obsah, ten by zde rád zanechal, ale patrně ho tam bylo již dost, takže raději z inkriminovaného území vycouval. Tato zařízení zcela jistě neodpovídala normám EU! Co naplat, musela posloužit planina. Náš borec vyhledal až samotný její okraj, zatímco my jsme diskrétně odvrátili své zraky. Dílo bylo dokonáno. Jediným dalším svědkem mohla být posádka kroužícího osobního auta, které vykazovalo známky přítomnosti nezkušeného řidiče. Zvláště citelné byly problémy s řazením. Vytušili jsme, že se zde konají tajné cvičné jízdy mladé adeptky řidičského osvědčení. Co čert nechtěl, i ona si vyhlédla naši přehlednou planinu. Naštěstí však nedošlo ke kontaktu žádného z účastníků tohoto mimořádného provozu, takže jsme mohli posléze pokračovat v turistice. Cestou jsme vesele debatovali o nevšedních zážitcích i o okolním místopise, který se nabízel. Byla přímo dokonalá viditelnost, takže jsme se ujišťovali v tom, kde je Ramzová, Šerák, Keprník či Vozka, a pokaždé jsme se svorně sjednotili.
Ani jsme se nenadáli, a střechy Starého Města se přiblížily. Pak už zbýval jen kousek k našim autům a zpáteční cestě na chatu. Tady nás již očekávalo staré známé menu a také vyhřátá sauna. To byla specialita našeho pánského tria ve složení dvou Věžečáků a Františka, kteří si její blaho užívali již minulý večer. Jaké asi tak mohlo být překvapení místní stařenky, která se v nadcházejícím soumraku setkala u cesty s jakýmsi naháčem v prostěradle! Ano, chlapci se chodili chladit do terénu. Následoval spokojený večer, který se odvíjel podobně, jako ten minulý. Do rána mnoho hodin nezbývalo…
Krátký spánek uběhl jako voda a nedělní prosluněné ráno nás přivítalo do posledního dne našeho pobytu. Snídaně proběhla ve stejném duchu jako oba předchozí dny. Zásadní změny nastaly ale hned po ní. Náš tým se totiž musel rozdělit. Důvody byly různé, což ovšem nic nemění na faktu, že čtyři členové vyrazili k domovu hned ráno. Zbytek týmu si ale ještě chtěl něco užít,takže po rozloučení, vyrazil směr Dolní Morava. Cílem byla stezka v korunách stromů.
Chladné ráno se díky slunci zvolna měnilo v krásný den, který sliboval další příjemné zážitky. Náš přesun ze Stříbrnic netrval dlouho. Navigace nás bezpečně směrovala ke kýženému cíli, i když chvílemi se zdálo, že se spíše vzdalujeme. Inu, vyhýbání se kopcům není totéž, jako přesuny na naší rodné širé Hané, usoudili jsme. Jen co jsme se vymotali z lesů, zahlédli jsme, zatím jen z dálky, charakteristickou stavbu celé stezky. Konečně! Krasavice se skvěla před námi a lákala k prozkoumání. Přesně to jsme měli v úmyslu. Po příjezdu a bezproblémovém parkingu jsme vyrazili ke kasám pro lístky. Ty jsme kupovali jak na vstup, tak i na sedačku, která nás vyvezla na kopec i zpět. Žádné štráchy, šli jsme na to přímo!
Sedačka nás pohodlně vyvezla a my stáli tváří v tvář celé stavbě, která vskutku budí respekt i obdiv zároveň. Zahájili jsme výstup. Hned od prvních kroků bylo na co se dívat. Oči nám sice malinko slzely, což mohlo být dojetím, ale skutečnou zásluhu na tom měl čerstvý vítr, který byl každým vystoupaným výškovým metrem intenzivnější a chladivější. Někomu se pláštěnka opět hodila. Naštěstí stoupání přinášelo především nádherné výhledy, které se stále měnily díky spirálovitému tvaru stezky a současně narůstající výšce. Ta dosahuje úctyhodných 55 metrů. I další technické parametry stojí za pozornost. Pro stavbu bylo použito 280 m³ betonu, 380 tun oceli, modřínového dřeva 300 m³ (to pochází z Rakouských Alp) a 250 m³ hranolů. Závěrem přidáme ještě adrenalinovou tečku. Kdo má zájem, může pro návrat z nebeské výšiny použít 100 metrů dlouhý tobogán a zažít tak opravdu divoký sešup. My všichni jsme ale použili stejnou cestu jako nahoru. Přece bychom se neochudili o vyhlídkové zážitky v opačném sledu. Čemu jsme ovšem neodolali, byla velká síťovaná kapka v podlaze vrcholu rozhledny. Šlápnout si na ni, nebo se po ní dokonce i projít, nedokázal každý z návštěvníků. Pro představu – při pohledu dolů, ke špičkám bot, se dalo spatřit v hloubce 55 metrů vrcholky smrků, nad kterými jsme stáli. Poměrně intenzivní prožitek!
Na čerstvém povětří nám jaksepatří vyhládlo. Ano, bylo třeba završit zážitkové dopoledne zážitkem kulinářským. Na zpáteční cestě jsme tedy sledovali navigaci i okolní terén, zda nás zaujme nějaké kvalitní restaurační zařízení. Překvapivě fasáda Restaurace „ Na Čertovce “, která zpočátku vyvolávala spíše nedůvěru, uvnitř přesně splnila všechna naše přání. Krásné prostředí, vzorná obsluha a kuchyně, která se umí postarat o mlsné strávníky. Perfektní tečka nejen za skvělým dnem, ale i za celou povedenou akcí, jakou náš společný pobyt ve Stříbrnicích byl.
