Na Velký pátek pro nás naplánoval náš Honzík pěknou turistickou akcičku. Hned zrána jsme vyrazili z našich domovů, abychom se shromáždili v 9 hodin ráno na náměstí v Koryčanech. Počasí bylo jako na objednávku, členové se dostavovali na určené místo včas a předzvěst společně stráveného dne nás obveselovala ještě dříve, než jakákoli turistická aktivita vůbec započala. Možná k ní přispěl tradiční přivítací kalíšek či skutečnost, že jsme mohli přivítat úplně novou členku výpravy Nikolu, která pro dnešek rozšířila naše řady. Malou vadou na kráse byla pouze neúčast našeho týmového fotografa. Tuto situaci jsme vyřešili rychlou domluvou a fotodokumentaci začali řešit pomocí telefonů. Tůra mohla být zahájena.
Z náměstí nás cesta vedla po žluté kolem zámku a zámeckého parku dál do lesů. Sluníčko nám krásně svítilo na cestu, nálada byla opět skvělá a o vtípky nebyla nouze. Cesta nám pěkně ubíhala a tak nás záhy čekal průchod kolem prvního bodu záchrany – rozcestí Pod Železňákem. S dobrým pocitem a plni elánu jsme dál směřovali po žluté k přístřešku Nad Zavadilkou. Bylo to vhodné místo pro chvilku oddechu a malou svačinku. Zde jsme se dočkali nečekaného překvapení. V krajině bohaté na všelijaké jarní scenérie, ale prosté jakékoli jiné živé duše, než byly ty naše, se v dálce objevila malá červená tečka. Že by se k nám někdo blížil..? Se zájmem jsme pozorovali, jak se tečka zvětšovala a bavili se totožností červené postavičky s týmovou barvou našich dresů. To je ale náhoda! Široko daleko nikdo jiný než my, jen jakýsi zbloudilec, který zrovna vypadá jako by k nám patřil. Až když se k nám onen zbloudilec přiblížil o něco více, ozvaly se výkřiky: „To není možný! No to snad ne! Že by to byl Peťa?“ Byl to on. Neskrývali jsme radost a bouřlivě se vítali, jakoby šlo o návrat ztraceného syna. Potěšený a rychlou chůzí poněkud opocený Peťa nás ujišťoval, s jakým úsilím se snažil své zpoždění dohnat, aby nás zastihl, což jsme všichni náležitě ocenili. Od této chvíle se také výrazně vylepšilo pořizování záznamů, neboť Peťa si ihned vytáhl své nádobíčko a ujal se fotodokumentace.
Po této radostné události se naše partička pustila dál, tentokrát už po modré, směrem k Osvětimanské vodní nádrži. Nedaleko od ní se zrodil název dnešního článku. Došlo k tomu opět díky našim všudypřítomným pitominkám, kterých se s nadšením dopouštíme takřka neustále. V táhlém svahu, který zvolna směřuje k nádrži, naše poněkud rozptýlená skupinka komunikovala na dálku. Dvojice vedoucích borců, kteří to tlačili kupředu v naději, že už se brzy naobědvají, se zajímala, jak se jmenuje název restaurace, ve které budeme jíst. Vznesli tedy podstatný dotaz ve vzdušném prostoru k „nejbližším“ osobám. Naléhavá otázka se nesla krajinou, což Hynek okamžitě uchopil po svém a pohotově na ni zareagoval: „U třech sluncí!“. Vskutku nepravděpodobný název nebyl na druhé straně louky s důvěrou zpracován a výměna otázky i odpovědi se opakovala ještě několikrát. Všichni kolem Hynka už se pochechtávali, až na Soňu, která s účastí sledovala, jak se nedaří tak podstatnou informaci zasadit do mozkových závitů příjemců. Vložila se tedy s vervou sobě vlastní do situace, opřela si ruce v bok, nachýlila se směrem ke vzdáleným postavičkám a důrazně, pomalu a srozumitelně vyrážela jak nejhlasitěji uměla: „KE – TŘEM – SLUN – CÍM!!!“ To to už byla poslední kapka, při které jsme se všichni káceli smíchy. Až teď Soňa pochopila, jak nepravděpodobně to celé vyznívá a rozesmála se taky. Hoši na druhé straně svahu to vzdali, rezignovaně se usadili na mez a vytáhli si slivovici. A bylo dobře.
To ovšem není poslední veselá příhoda ohledně zvoleného restauračního zařízení. Při jeho hledání totiž došlo k lehkému prodloužení trasy asi o 2 kilometry, což někteří členové komentovali poněkud jadrně. Nebylo totiž zřejmé, jestli jdeme správným směrem. Pochybnosti i zoufalost, pramenící z pokročilé vyhladovělosti, byly opět důvodem k šibeničnímu humoru. Nakonec jsme hospodu Na Srubu šťastně našli a opět uvěřili tomu, že se dnes kvalitně občerstvíme. Samozřejmě si dáme především naši oblíbenou česnekovou polévkou, kterou si dopřáváme všude. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obvyklý jídelníček neplatí, protože ve svátky zde mají zvěřinové hody. Pravda byla tak krutá, že ji naše Maky podvědomě odmítala přijmout a bezděky se na oblíbený pokrm znovu otázala. Reakce obsluhy na repertoár nabídky jídelního listu zůstal nezměněn, což byl v kontrastu s upřímným zklamáním tazatelky pro nás znovu důvod ke společnému obveselení. Toto selhání místního hostince však bylo jediné, a vše ostatní, co se pod jeho střechou srubu, bylo už jen a jen do plusu. Všechny alternativy, které byly nabízeny, byly opravdu skvostné jak chutí tak množstvím. Perfektně jsme si všichni pochutnali a po dobré kávičce jsme mohli zahájit sekvenci návratu.
Hned v úvodu zpáteční cesty jsme si užili trochu krosu. Zkratka vybraná společně Petrem a Hynkem nás zavedla do prudkého stoupání, které, aby toho nebylo málo, bylo celkem hodně zarostlé všelijakým náletem a ostružiním. Vidina solidní zkratky ale zvítězila a uznalá slova ostatních o účelnosti nepohodlného, leč efektivního řešení, dala smělým vůdcům za pravdu.
Cesta pokračovala po navazující turistické trase poklidně dál, až ke Klimentskému rybníku. Tady se zrodila další veselá příhoda. Svou roli zde sehrála znovu Maky, která tentokrát řešila mírný diskomfort ve své turistické obuvi. Tlačil ji totiž neostříhaný nehýtek, což považovala za důvod k neodkladnému řešení. Jak si ale opatřit manikúrní nůžky ve volné přírodě, je úkol nad jiné nesnadný. Dobře uložená náplast ve futrálu u brýlí mohla být jistou pomocí ale k úlevnému pocitu v obuvi by asi zcela nepostačila. Na scénu nyní vstoupila opět Soňa, která z ničeho nic ze svého batohu vytáhla vysloužilé křivolaké nůžky, které jí tam zůstaly z předchozího dne ze sběru kopřiv. V tuto chvíli však nebylo lepšího pedikúrního prostředku, než jaký nabízely tyto pákovky, takže problém mohl být zdárně vyřešen. Stačilo se jen dobře trefit, neboť celý úkon hrozil spíše amputací dotčeného malíčku, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo.
Den značně pokročil, čímž se vynořily pochybnosti jak časově zvládneme zbytek zpáteční trasy. Bylo třeba ji poněkud zkrátit, což byl sice dobrý plán, nicméně ve výsledku získal jistou trhlinu. Asfaltka, která se zdála tak příjemná pro naše uplahočené nohy, zlákala Hynka s Františkem k pokračování i za rozcestím, na kterém jsme se měli dát jinudy. Hoši v euforii, jak je to krásně z kopce, si ještě zkracovali serpentinky lesem, a zdolávali jeden vskutku příkrý sráz směrem nahoru na vozovku. Hlavně, že to odsýpalo. „ Kam to jdete?“ zavolal na ně znepokojeně Peťa. „ Do Koryčan“ odvětili tázaní, jakoby byl tazatel snad malomyslný. Petrova odpověď kontrovala jejich suverenitu „ Jo, leda tak do pr***e, a né do Koryčan“. Naši pěšáci v předvoji zaváhali nad nečekaným zvratem situace, neboť si ještě před chvílí libovali jak jim to pěkně odsýpá. Ale nedalo se nic dělat. Museli uznat, že se unáhlili a celý nasyslený úsek museli vystoupat zpět. Ke strategii co nejrychlejšího návratu jim opět posloužilo osvědčené zkracování serpentinek lesem. Po připojení ke skupině se už odvíjela cesta do Koryčan bez potíží, a tak mohl být dnešní den na náměstíčku ve zmíněné obci korunován spokojeným hlaholem a chodníčkovým kalíškem slivovičky.
Bylo krátce před půl sedmou a měli jsme za sebou 26 km. Byl to dobře prožitý den, jakých není nikdy dost.
