Sobota, 13.6. 2020, památné datum, kdy jsme opět mohli začít podnikat naše aktivity, neboť opatření ohledně koronaviru byla uvolněna. Podle plánu byl cíl naší cesty jasný – Luhačovice na kole tam i zpět. Na začátek vskutku smělý cíl. Většina z nás neměla opravdu moc šancí něco najezdit či jinak natrénovat fyzičku, která je potřebná na zdolání trasy cca 140 km dlouhé. Přesto, nebo právě proto, se nás sešlo opravdu málo. Pouze pět statečných mělo odvahu postavit se se ctí tomuto úkolu.
Ráno jsme se sjeli v 7 hodin u zimního stadionu v Kroměříži a poprvé šlápli do pedálů. Chvíli jsme si všichni povídali hlavně s Františkem, kterého jsme měli šanci vidět po opravdu dlouhé době. Všechno bylo příjemné, i počasí. To bývá pro celkový zážitek z výletu vždy velmi důležité. A tento den neměl příliš dobrou předpověď. My to riskli.
Jelo se nám přímo fantasticky. Cyklotrasa byla takto ráno zcela prázdná a nám se, i díky tomu, dařilo kilometry zdolávat závratným tempem. Než jsme se nadáli, už jsme byli v Uherském Brodě a dali jsme si první pauzičku. Klasická kávička a pivečko, také něco málo k zakousnutí, to vše přišlo vhod. Za stále slunečného počasí jsme pokračovali směrem na Luhačovice. Plni optimismu, že nám počasí přeje, jsme rychle ukrajovali vzdálenost, která nás dělila od cíle.
Fontána u kolonády nás přivítala vzápětí, a stejně jako my, byla připravena posloužit jako pěkné místo pro fotečku. Po pár snímcích jsme se vydali na cestu k Luhačovické přehradě, která leží na říčce Šťávnici asi 2 kilometry od Luhačovic. Kolem celé vodní plochy vede pěkná cesta, takže nebyl žádný problém ji celou objet. I tady bylo nezvykle málo lidí. Důležité však je, že mezi lázeňskými návštěvníky se vyskytl především náš kamarád se svou rodinou, který sem za námi přijel.
A už nastal čas oběda. Vrátili jsme se tedy do centra Luhačovic a zasedli k obědu do hotelu Vltava.
Byla to dobrá volba, či spíše dobrý tip od kamaráda Zdeňka. Příjemné prostředí a dobré jídlo nám dobilo naše síly na maximum.
Čas návratu se neúprosně přiblížil. I nyní jsme vyjeli za slunečného počasí. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli zmoknout. Ale jak se říká „ Dočkej času jako husa klasu“, i my se dočkali. Měli jsme již víc jak polovinu cesty domů za sebou, a to včetně zastávky ve Starém Městě u Uherského Hradiště, když na konci Napajedel tma. Obloha se zatáhla, zvedl se vítr a bylo zle. Déšť neúprosně bičoval vše co mu stálo v cestě. My jsme už ale byli v klidu pod střechou příjemné hospůdky. Byl to příjemný azyl, leč brzká zavírací hodina nás vrhla zpět do sedel do stále ještě pokračujícího deště. Ten už naštěstí hodně ztratil ze své razance.
Za šustění pláštěnek různých tvarů a barev jsme dorazili ve zvýšeném tempu do Kroměříže. Každý z nás pěti byl rád, že tuto cestu zvládl, i když její samotný závěr byl víc než jen mokrý. Pěkně jsme se rozloučili a každý z nás vyrazil do suchého domova.
