Předpověď počasí, polojasno až oblačno, přeháňky a místy silné bouřky. S touto vyhlídkou jsme se v sobotu 9.6. 2018 ráno vítali na smluveném místě před cestou za naším turistickým výletem. Bylo třeba ujet asi 35 kilometrů do bodu našeho „startu“. Ten se nacházel v obci Lukov, kousek za Holešovem. Pohodlně jsme zaparkovali na parkovišti pod hradem stejného jména a dokončili nezbytné finální přípravy před cestou, v této chvíli netušíc co nás čeká.
Pochopitelně, než vůbec došlo na první kroky, musela se pořídit skupinová fotečka. Je škoda, že se nám nepodařilo při nejlepší vůli na ní mít i poslední členku naší skupiny, která za osobní oběti fotku pořídila. Naštěstí se podařilo její (fotografku) účast zdokumentovat později v průběhu dne. Nyní jsme mohli vyrazit směle za dosažením našeho cíle vrcholem Pardus.
Pro začátek poskytneme něco málo informací o obci. Upozorňuji speciálně na nadmořskou výšku. Lukov dříve nazýván také Velký Lukov a Hrubý Lukovec. Ves pod hradem je prvně doložena roku 1348, jako jeho podhradí. Majiteli panství se stali Nekšové z Landeka a po nich Albert z Valdštejna. Za třicetileté války v okolí Lukova působili vzbouření Valaši, kteří obsadili i hrad. Obec samotná se nachází v nadmořské výšce 316 metrů.
První kroky byly velmi pohodlné, neboť se ubíraly po zpevněné cestě a nohy byly absolutně odpočaté a plné síly. Po ujití několika stovek metrů jsme se již ocitli ve stínu lesa, kde také začalo první stoupání. Zprvu bylo milé a nijak náročné, jenže nebralo konce. Tato skutečnost samozřejmě dala průchod trefným a vtipným poznámkám. Lesem se nesly hlášky jako „ My co máme natrénováno“ nebo „ Zase piješ? Už nemůžeš cóó?“. Faktem je, že každý z nás pil jako by šlo o život. V pátek, před naší tůrou, tady dost pršelo a tak jsme se chvílemi cítili jako v prádelně. Nic nám však nemohlo zabránit v dalším zdolávání kopcovitého terénu. Také jsme byli mnohokrát odměněni krásnými výhledy. Při nich byl vždy čas i na nějakou tu další fotku a pochopitelně, hlavně pro ty, co se dál nechtěli tahat s přebytečnou zátěží, i něco zakousnout. Někteří měli i to štěstí, že našli pěkný hřib. Nádherná krajina, smích a vtípky nás krásně doprovodily až ke studánce U Tůkalky. Ta nám ochotně poskytla příjemné osvěžení a chvilku na odpočinek. Odtud už to byl jen kousek na rozcestí U Obrázku ( 465 m n. m.).
Za stálého sledování modré oblohy, kdy příjdou ty přeháňky, jsme po žluté stezce, a pochopitelně stále do kopce, stanuli na dalším rozcestí. Tentokrát s názvem Lukovské polesí. Mezi ním a dalším kontrolním bodem, rozcestím Nad Ráztokou, jsme si připomněli i trochu partizánské historie. Jak jinak zmínit fakt, že naše kroky vedly po cestě partizánské brigády J. Žižky. Název Nad Ráztokou se vztahuje nejen k rozcestí, ale i k další nenápadné kamenné studánce.
Počasí nám stále přálo a sluníčko pěkně hřálo. A tak s každou další kapičkou potu se blížil i náš výškový cíl. Po vystoupení z lesního porostu a po krátkém asfaltovém intermezzu jsme řešili otázku kávičky. Jak také jinak. Osud nám tentokrát nepřál a vyhlídnutá restaurace byla ještě zavřena. Nevadí. Vysypali jsme kamínky, jehličí a další drobné předměty z bot a upalovali dál směr Pardus. Malá zastávka před vrcholem samotným byla na rozcestí Za vrchy ( 610 m n. m.). Už jen posledních 62 výškových metrů nás dělilo od cíle. Cesta vedla přes velkou horskou louku a to bylo skutečně skvostné. Každý nastoupaný metr nám dával nové možnosti co se výhledů týče. Prostě paráda.
A je to. Jsme tu. Vrchol Pardus 672 m n. m. byl zdolán. Pocit blaha nás opájel a spokojenost nebrala konce. Každý z nás si tyto pocity zasloužil prožít. A ještě pár faktických slov. Pardus je vyhlídkový vrchol nacházející se východně nad obcí Rusava. Tvoří jej terasovitě upravené svahy s četnými loukami, hojným výskytem jalovce, bříz a dalších dřevin, které vytvářejí romantická zákoutí.
Bohužel život je tvrdý hráč a tak nás samozřejmě čekala neméně náročná cesta zpět. Byl i čas na nějaký dobrý oběd, a tak naše partička vyrazila. Cílem byla Koliba Čecher. Tu jsme již v minulosti navštívili, tudíž to byla sázka na jistotu.
Jídlo bylo opět dobré a pivečko také. A konečně došlo i na vzpomínanou kávičku. Energie byla bohatě doplněna a naše nohy si též lehce oddechly.
Zpáteční cesta začala, stejně jako ráno, po zpevněném povrchu a stejně rychle nás zavedla na okraj lesa. A hle, velké překvápko. Stoupání jako hrom. Plná břicha a teď tohle. Nedalo se nic dělat a museli jsme opět začít potit „krev“. Je zajímavé, že vždy na začátku stoupání máme všichni plno humoru a spoustu řečí. Postupně se tyto atributy vytrácí až do bodu týmového funění a jinak absolutního ticha. Naštěstí nic netrvá věčně, a tak i toto stoupání mělo svůj konec. Krátké vydýchání a jde se dál. Někde v této fázi tůry došlo na řeč ohledně vyloučení některých absentérů z Prima Party. K jakému překvapení došlo, když jsme zjistili, že jeden z nás už vylučuje. Po utišení smíchu a několika krocích se objevila cedulka se značkou Pod Javorčím. Ta signalizovala náš správný směr pochodu. Přes tento bod jsme směřovali na rozcestí U Dubu a dál na rozcestí Pod Ondřejovskem. Tady se, mimo jiné, také nalézá další studánka stejného jména. Studánkami je tato oblast skutečně hojně obdařena. Naše cesta ale pokračovala dál, na námi již dopoledne prošlé místo, na Lukovské polesí. Jejda. Stala se malá chybička v navigaci. Sešli jsme z cesty a to se nám věru nestává. No maximálně jednou za 10 let. Je zvláštní, že v této situaci jsme se všichni do jednoho dobře bavili. Vždyť o nic nejde. Pár kroků na víc nikoho nepoloží. Jaké bylo překvapení, že naše sejití z cesty nám vlastně cestu zkrátilo.
Po návratu na správnou cestu už byl na dosah další postupný cíl. Byl důležitý, neboť na něm nás čekalo poslední odbočení k úspěšnému návratu k autům. Tentokrát to bylo bez omylu. Zelená značka a byli jsme na NS Lukov. Po cestě nás čekala milá zastávečka. Jak jinak než u studánky. Studánka Rybárka – tak se jmenuje tento zdroj pitné vody.
Tak, jak byla studánka přívětivá, další přírodní scenérie nám způsobila lehké i větší mrákoty. Stoupání, které před námi vyrostlo, bylo opravdu neskutečné. Připadali jsme si jako kuličky v důlku. Kde se tu vzalo? Dobrá, ale zbytečná otázka. Nedalo se nic dělat než zatnout zuby, svaly a pomalu stoupat. Naštěstí tento bonbónek byl tím posledním. Zdoláním tohoto kopce jsme se výrazně přiblížili k parkovišti. Několik minut chůze a už vidíme auta.
Původní záměr 25 kilometrů byl překročen o 3 kilometry. Ani počasí nevyšlo podle předpovědi a my měli celý den krásně. Za náš výkon jen pochvala nestačila a tak zastávka v cukrárně byla tou pravou a adekvátní odměnou. Možná i proto se sejdeme u dalších výletů jak pěšky tak na kole.
Na shledanou.
