Rok se s rokem sešel a naše natěšená Prima Parta se vydala na další ročník dnes již populární cyklistické akce „ Společně za krásami Mikroregionu Morkovsko“.
Start celé akce byl v 8 hodin z kteréhokoli místa. Místem se rozumí obec, která se této akce účastní. Letos to bylo rovných 20 obcí. Cíl je vždy v jiné obci a tentokrát tato volba padla na Lutopecny, kde se mohl každý účastník hlásit až do 16:30 hodin, kdy cyklistická část akce končila. My jsme toto místo zároveň využili i jako náš startovní bod.
Začali jsme se tedy krátce před osmou hodinou scházet a připravovat se na jistě příjemný, leč náročný den. Čekal nás průjezd již zmiňovanými dvaceti obcemi a to není, jak jistě místní vědí, nic jednoduchého. Terén je totiž dosti členitý, a tak o náročné výjezdy kopců, přesuny přes lesní a polní cesty není nouze. Není výjimkou, že se prvky náročnosti kombinovaly vzájemně. Prostě cyklistův ráj. Všechny tyto „útrapy“ byly vždy vynahrazeny pohostinností a přívětivým přivítáním lidí, kteří působili na jednotlivých stanovištích.
Nyní však již k samotnému průběhu dne.
Lutopecny – je 8 hodin a naše zatím neúplná skupina vyráží vstříc prvnímu razítku, které jsme také následně obdrželi ve Zlobicích. Přesun do této obce probíhal po pěkné silnici, takže zatím panovala všeobecná pohoda. I další obrátky našich pedálů patřily této silnici, a tak již za několik okamžiků dostáváme další razítečko. Tentokrát je to obec Věžky. Tady jsme se poprvé potkali s naším kamarádem, který po pauze způsobené zdravotními důvody, opět nabírá síly na naše akce. I této se zúčastnil, byť ve zkrácené variantě. Chvilku jsme spolu popovídali a pak již zpět na naši oblíbenou silnici. Ta vede přes místo zvané Srnov. Tady se k nám připojil Peťa, náš dvorní fotograf a dokumentarista. Nyní již v plné sestavě poprvé klesáme k další obci Tetětice, po které hned vzápětí následují Počenice. Stále jsme setrvávali na stejné cestě a užívali si jejího přívětivého povrchu. Bohužel už brzy nás čekal okamžik kdy ji bylo třeba opustit. Čekala nás na ní už jen poslední zastávka, a tou byla obec Morkovice. Těchto prvních pět obcí to byla opravdu příjemná projížďka. Následující kilometry změnily významně svůj charakter.
Přesun za dalším razítkem představoval zdolání slížanského stoupání a pak nás čekala první terénní vložka. Nezpevněná cesta, značně nerovná, nás neomylně přivedla do Hoštic. Tato zastávka je vždy jedna z nejpříjemnějších. Lidé a občerstvení, jimi připravené, to je prostě top. Není tedy žádným překvapením, že jsme se zde zdrželi o něco déle. To nám ani v nejmenším nevadilo, protože čas jsme měli parádní, a vychlazené pivečko nám bodlo. Bohužel, všechno dobré jednou musí skončit a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Po kýžené relaxaci nás již netrpělivě očekával přesun do Litenčic. I tady bylo připraveno pohoštění, které, jak se sluší, jsme neodmítli. Příjemným bonusem na této zastávce byla společná fotka s partou v bílých dresech. Toto skupinové focení vymyslel a následně i domluvil náš hlavní ochutnávač a labužník Zdenda (na žádné zastávce ničím nepohrdl a vše poctivě ochutnával). Je to dobrák od kosti, což se na něm hned pozná, takže mu ani zmíněná skupina prosbu neodmítla. Zvolna jsme tedy dojídáme chléb se skvělou pomazánkou a cibulí a hned po domluveném focení už myslíme na další cestu. Přesouváme se tedy do Strabenic a následně do Kunkovic. I tady si zobneme něco málo ovoce a už míříme do Nítkovic. Při příjezdu do této obce se pečlivě rozhlížíme, zda někde neuvidíme kolegu z práce. A vida je tu. Stál jako bodrý venkovan na své zahrádce v rukou třímal motyku a u nohou mu, jak věrní psíci, stály konve. Rychle křiknutý pozdrav a lehké mávnutí, to bylo vše co jsme si dopřáli při tomto setkání, které bylo vskutku letmé.
Jako držitelé už slušného počtu razítek se doslova řítíme k dalšímu bodu – obci Lhota u Pačlavic. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení do čeho se pouštíme, když vjíždíme do lesního porostu. Na začátek bylo vše OK. I tady záhy přišlo na pověstné ALE. Několik málo metrů a už jsme si vychutnávali přízeň jemného blátíčka. Jelikož nebylo cesty zpět nezbývalo než bojovat. Přehazovačky doslova zběsile řadily lehké převody aby kdokoliv z nás nezůstal někde uvězněn. Za téměř heroického úsilí se nám podařilo zvítězit nad touto přírodní pastí. Na konci lesa jsme si skutečně odfrkli a zároveň se i odměnili malou baněčkou slivovičky. Ta holt nesmí nikdy chybět. V tomto ohledu je vždy absolutní spolehnutí na našeho Františka.
Slivovička byla fajn a zrovna tak i další cesta. Ta nás neomylně vedla ze Lhoty do obce Pačlavice. Tady jsme si dopřáli o něco delší pauzičku. Důvod? No přece bylo třeba dát si kávičku, na kterou zatím jaksi nebyl prostor. Tady, ve stínu břízek, nám opravdu chutnalo. Řádně jsme si lahodný mok tedy vychutnali. Plní kofeinu a neutuchajícího elánu znovu nasedáme na kola a jedeme dál. Míříme do Pornic, kde se moc nezdržíme a už šlapeme směr Prasklice. Po obdržení razítka opět zvolna vyrážíme a rychle ukrajujeme ze vzdálenosti, která nás dělí od dosažení obce Uhřice. Po orazítkování všech našich průkazek účastníka nás ještě zlákaly výborné jednohubky s klobáskou. A ještě připomínáme, že se konaly v tomto termínu i volby do Evropského parlamentu. To byl totiž druhý důvod našeho delšího čekání. Petr musel odvolit. Po splnění jeho volební povinnosti jedeme s veselou na Dřínov. Bum, bum, bum, a už zase šlapeme a tentokrát taky pěkně funíme. Prostě kopec jako blázen nám dával zabrat. My to ale dáme. A taky že jo. Po zdolání kopce většinou příjde odměna v podobě pěkného sjezdu. A tady tomu nebylo jinak. Pěkně nám to frčelo, když jsme skoro bez šlápnutí brzdili u stolku razítkujících občanů obce Vlčí Doly. Bylo by to bez vady na kráse jen kdybychom nemuseli znova do dalšího kopce. Taky moc pěkný. Radost pohledět. Jeden po druhém se zakusujeme do jeho sklonu. Tady musíme přiznat i jistou míru porážky. Hynkovi vypovědělo službu koleno. Nebylo to naštěstí nic zásadního a tak po chvilce chůze opět v plném počtu jedeme dál. Na horizontu jsme se na chvíli museli rozdělit. Petrovi chyběla razítka z rána ( Zlobice a Věžky). Zdenda se mu nabídl, že pojede s ním. Tak se i stalo.
My ostatní máme před sebou terénní vložku. Jeli jsme po nějaké cestě, co byla samý drn. Pěkně nám to mlátilo do rukou a to i přesto, že naše tlumiče na vidlicích dělaly co se dalo. Třas rukou byl tak zcela nevyhnutným důsledkem této kalvárie. Přece se našel jeden ve svém důsledku veselý moment. Bylo totiž lehce komické jak náš kamarád Honza zvolal „ Naposledy. Naposledy.“ Ta slova totiž vyjadřovala mnoho a jen těžko se to dá popsat. Věřte, byl to šibeniční humor.
To už nás ale očekávala obec Bojanovice a po nich Měrůtky. Tam bylo naše předposlední zastavení . Znovu tedy obdržíme razítka a směle se blížíme k cíli. Lutopecny jsou už co by kamenem dohodil. Přijíždíme na určené místo, a tím je fotbalové hřiště. Zbývá poslední volné místo určené na razítka.
Splněno. Ještě dostáváme slosovatelný kupon v bílé barvě a s číslem. Barev bylo několik a měly tak logicky svůj význam. Pro nás bylo podstatné, že máme bílou. Tato barva byla totiž vizitkou pro ty co obdrželi všech 20 razítek.
Jistě ještě stojí za zmínku, že pořadatelé připravili na závěr oficiální části bohatou tombolu. Na některé z nás se usmálo štěstí a jejich číslo bylo výherní. Po tombole a předání všech cen už panovala volná zábava.
Závěrečné posezení nejen s přáteli a i s dalšími účastníky této akce bylo super. Přesto došlo ještě k vylepšení této pohody. Mirek a Pavel. Další dva kamarádi, kteří se přišli pobavit spolu s námi. A o to nám všem šlo.
Byl to znovu den s velkým D.
