Náš článek je tentokrát v jiné formě než jakou naše akce běžně prezentujeme. Je to spíš jakási vstupní brána ke vzpomínkám na zážitky z celotýdenního pobytu, které následně podpoří bohatá fotogalerie. Ta je složena z fotodokumentace všech zúčastněných, kteří pořizovali nějaké záznamy.
První, a zároveň základní informací, je o místě našeho týdenního pobytu. Místem vyvoleným se staly Petrovice u Sušice, konkrétně pak roubenka Amálka. Ta je, spolu s dalšími dvěma roubenkami a pensionem Tereza, součástí pěkného areálu zasazeného v příjemné zeleni s dostatkem soukromí pro každého.
Dopravu jsme pojali víceméně pohodově. Sedm vozů tak mohlo nabrat směr z Moravy na Šumavu zcela individuálně. Přesto se utvořily dvě malé skupinky. Jedna měla tři auta a druhá dvě. Další dvě už jela opravdu zcela samostatně.
Do Petrovic jsme se sjížděli postupně přibližně od půl čtvrté až do půl deváté. Všichni cestovatelé dorazili v pořádku, což bylo, vzhledem ke značné vzdálenosti od našich domovů, to nejdůležitější. První večer tak mohl proběhnout v pohodové atmosféře, tradičně podpořené všeobecným humorem a veselím.
Hned v úvodu je potřeba zmínit, že náš pobyt nebyl postaven na kolektivní organizaci zážitků. Každý z nás měl možnost si svůj čas vyplnit podle svého. Samozřejmě i tady panovala dobrá domluva mezi parťáky. Díky tomu byla každý den vidět jiná sestava lidiček v několika skupinkách. Jedna jela na kole, další si naplánovala výšlap a jiná si šla třeba prohlédnout nějakou památku.
Šumava je skutečně krásné místo pro trávení dovolené a není zde nouze o atraktivní cíle výletů. Krásná příroda, památky, rozhledny, hrady, zámky a mnoho dalších míst stojí za vidění. Snažili jsme se nevynechat žádný z těch želízek v ohni, na která jsme měli políčeno. Večer co večer jsme si vzájemně sdělovali zážitky a zároveň si tak dávali další doporučení pro návštěvu nových míst. Nakonec jsme museli uznat, že za jediný týden to všechno nestrhneme, a že bude nutné se do toho to kraje ještě někdy vrátit.
Takže kde že jsme to vlastně byli?
Kulturní památky: hrad Rabí, hrad Velhartice, hrad Kašperk, katakomby Klatovy
Rozhledny: Špičák, Sedlo, Svatobor, Poledník
Příroda: Povydří, Vlčí výběh, slatě, Černé jezero, Čertovo jezero, lomy a spousta rozličných turistických tras.
Není snadné vypsat všechna ta místa kudy jsme projížděli na kolech či procházeli jako turisté. Nedají se ani popsat všechny zážitky, které jsme měli díky fajn lidem, se kterými jsme je sdíleli. Náročná stoupání do kopců okořeněná nadávkami i šibeničním humorem, divoké sjezdy s dechberoucími výhledy za odměnu, pohodové chvíle a spočinutí někde v trávě nebo u vody, nevšední prohlídky pamětihodností, setkání s všelijakou zvěří, kulinářské zážitky v nespočtu restaurací, ale třeba i u prostého sběru borůvek.
Za všechny ty okamžiky uvádíme především večer, ve kterém jsme svorně popřáli našemu jubilantovi Mirovi k šedesátým narozeninám. Akce samotná, jakož i příslušné dárky, se připravovaly jako v konspirační buňce nějakého odboje. Utajení bylo maximální, čemuž odpovídala také reakce oslavence. Ten, v důsledku překvapení, chvíli ani nevěděl co má říct, což je v případě Miry jev opravdu nevídaný. Krátkou chvíli po tom, co přijal z rukou našich děvčat rafinované dary, už byl opět ve své kůži. Nejvtipnější, a zároveň nejdojemnější moment však nastal ve chvíli, kdy si uvědomil, že na všech předmětech, které od nás obdržel, byly fotografie jeho vnoučat. V tu chvíli byl náš oslavenec již podruhé beze slov. I my jsme byli šťastní, že se nám podařilo trefit hřebíček na hlavičku.
Závěrem se dá zmínit snad jen to, že máme spoustu krásných vzpomínek, za které jsme vděční. Nikdo asi nezapomene na legendární roztomilou vaničku ve druhém patře, do které se žádný z dospělých nevešel, přestože pokusů o její pokoření bez následné potopy bylo mnoho. O nedostatku prostoru vypovídalo také pravidelné otloukání hlav našich mužů, kteří měli postele pod šikminami stropů. Ran do lebečních oblastí padlo jako u Verdunu, až se střecha otřásala. Do paměti se vrylo také místní pivo, které bylo správně natočené jen tehdy, pokud se dotyčný konzument obsloužil sám. A z tradičních rituálů se dá zmínit nekonečné vyprávění vtipů na nejrůznější témata, ve kterých si s otřískanými starými bardy ani v nejmenším nezadal školou povinný elév, který nás pobavil snad nejvíc. Stejně jako jeho krásná sestra, která si pro letošní pobyt připravila další krkolomnou sestavu gymnastických cviků, při které se nám tajil dech a oči lezly z důlků.
To vše je již minulostí, nicméně v tuto chvíli se už formuje plán na nový letní pobyt v příštím roce.
Sobotní ráno a vlakové nádraží v Kroměříži – tak začal náš další společně strávený den. Připravil ho Honza, který vymyslel trasu z vlakové zastávky Rajnochovice přes Kelčský Javorník a dál přes Svatý Hostýn s cílem v Bystřici pod Hostýnem. Počet kilometrů, který nás čekal, byl akceptovatelný, a to i přes kopcovitý charakter terénu.
V 7:42 jsme vyjeli Kroměříže. Cesta trvala přibližně hodinku, takže bylo dost času na bujarou zábavu ve vagónu, jejíž součástí bylo i vtažení dvou nových účastníků do stabilní sestavy. O to se postaral především náš bavič Mira, který nedávno překonal nelehké zdravotní obtíže a byl nyní opět ve formě, plný touhy nás pobavit a obveselovat.
Kilometry pod koly vagónů ubíhaly jako voda a naše pobavená partička záhy vystupovala na určené zastávce. Dál jsme se vydali po svých. Kopce se tyčily v mírném oparu a my jsme se jich nehodlali zaleknout.
Samotný úvod cesty vedl po zelené turistické značce směrem na obec Podhradní Lhota. To mělo být na velkou část dne poslední místo, kde jsme se mohli setkat s civilizací. Dál už totiž následovaly pouze přírodní scenérie, nedotčené lidským působením. Kdo ovšem hojně zapůsobil, byl kůrovec. Kam oko dolehlo, všude samé holiny a spousty ještě neodklizených kmenů, které bylo třeba zdolávat. Místy ani nebyla vidět pěšina, takže jsme cestu hledali spíše intuitivně. Pokud byl signál, podpořili jsme intuici pomocí mobilní navigace. Reálné překonávání překážek už ale bylo na každém z nás, aby se s ním popasoval jak uměl. V bohaté rojnici jsme stoupali svahem a hlásili si navzájem, kdo má schůdnější variantu. Jak je nasnadě, žádná z možností lepší než ta druhá. Škrábali jsme se po vymletých hladkých kotárech, kde nám podkluzovaly nohy, čímž jsme ohrožovali všechny pod námi dominovým efektem. Prodírali jsme se houštím z navršených suchých smrkových větví, které nás zasypávalo jehličím jako vánoční stromek v únoru či přelézali kmeny, které byly tak objemné, že po vyhoupnutí na ně nám zůstaly viset obě nohy ve vzduchu a nebylo jak se odrazit k seskoku. Prostě čistokrevná bojovka. Je s podivem, že u takto poměrně velké fyzické námahy, byl i velký prostor pro humor. Naše neohrožené ženy překonávaly padlé kmeny opravdu svéráznými způsoby. Většinou se jednalo o styl, který připomínal jízdu na koni. K tomu všemu jsme v teplém dni posloužili jako vítaná návnada pro lesní hmyz, který okamžitě neomylně ocenil aktivní činnost našich potních žláz. A že nezahálelo ani jedno, ani druhé!
Z Podhradní Lhoty jsme začali stoupat k rozcestí Zubříč – zřícenina. Nedaleko se nachází právě ona zřícenina hradu Nový Šaumburk. Fakta o tomto místě říkají, že v roce 1307 je v jedné biskupské listině označen jako Nový hrad, něhož však dnes zůstalo už jen několik kamenů ze základové části. Kolem je zachován příkop a val. O něco dál se kdysi nacházel hrad Šaumburk. Ten byl založen po roce 1272 olomouckým biskupem Brunem ze Šaumburka. Za husitských válek byl dobyt husity a posléze zbořen, neboť držitel Zikmund z Bítova byl loupeživým rytířem.
Náročné stoupání jsme proložili pitným režimem a pak už se naše kroky ubíraly až ke Kelčskému Javorníku. To je nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů (865 metrů). Od září roku 2015 stojí na vrcholu nová, architektonicky zajímavá rozhledna, na kterou mnozí z nás hodlali vystoupat. Terén pod vrcholem byl hodně kamenitý, což ovšem neodradilo několik cyklistů, borců, kteří zde patrně trénovali na cyklistický závod Bikemaraton DRÁSAL. Nechápali jsme, jak se vůbec mohou v takových podmínkách na kolech pohybovat. Inu, to už byl zcela jiný level. Než jsme se vyškrábali na vrchol, byli jsme všichni úplně propocení. Někteří z nás se dokonce rozhodli převléknout do suchého. Téma míry zpocení se bohatě prolínalo celým dnem. Byl to fakt, který se nás úporně držel a posloužil k mnoha jadrným vtípkům.
Pod rozhlednou jsme posvačili, popili a zapsali se do knihy „ návštěv“. Pak už nám nic nebránilo v dalším putování.
Bohužel klesání se stalo osudným naší nové kamarádce, která si z radosti, že už se nemusí škrábat do kopce, trochu popoběhla a – přivodila si nečekaně výron kotníku. Zmíněný kloub začal okamžitě otékat, takže jsme považovali za štěstí, že jsme měli sebou ortézku, která tímto přišla vhod. Statečná turistka se rozhodla pokračovat v pochodu a dokonce s tímto oslabením zvládla nakonec celou cestu. Bylo nám jí ovšem dost líto, protože nám bylo jasné, jak asi trpí, a jaká je to škoda, začít svou účast v naší partě tak nešťastným počinem. Nicméně chrabrá výletnice se dala slyšet, že tato eskapáda rozhodně neohrozí její další turistické počiny.
Kromě této patálie jsme prožívali i jiné počiny, jako například sběr hub. Tak krásné praváky tam prostě nešlo nechat. Také jsme se fotili na zajímavých místech, jako byly třeba obrovské hromady složeného dřeva (kulatiny).
Po zdolání několika kilometrů se naše skupina, která už byla rozdělena do několika frakcí, scházela na rozcestí Chvalčov U Revíru. Toto místo je výchozím bodem ke zdolávání kopce Svatý Hostýn.
Po krátkém odpočinku jsme zahájili, dnes již druhé, stoupání. Ušli jsme sotva pár metrů, a už nastala debata, zda jdeme správně. Může se to zdát podivné, ale opravdu hodně stromů padlo k zemi a s nimi i turistické značky. Pak je orientace notně ztížená. Po zvoleném a odsouhlaseném resumé nás nechtěně ještě zmátl místní důchodce, který nám poskytl dobře míněnou radu tak specifickým způsobem, že jsme zase spolehlivě sešli z cesty. No nic, náš postup to nakonec neohrozilo. Akorát, že jsme se museli ve finále škrábat do kopce doslova po čtyřech. Navíc začínala neodkladně doléhat změna počasí. Dusné klima náhle protínaly zvuky hromů a obloha se povážlivě zatahovala. Ti, co v sobě našli ještě dost energie, měli před sebou strmých 400 metrů, naše hrdinka spolu s manželem a vtipálkem Mirou se vydali raději delší cestou po asfaltce. Obě skupiny dosáhly požadovaného cíle včas. Sotva jsme si začali sedat ke stolům, začalo venku vydatně pršet. To nám ovšem nevadilo a v klidu jsme se uchýlili k výběru delikates z jídelního lístku. Ten nám poskytl štědrou nabídku a přispěl tak k příjemnému ukončení naší akce.
Po dešti byla cesta lesem do Bystřice pod Hostýnem poměrně kluzká, a také oslabený kotník měl dost. Nebylo proto těžké se rozhodnout a zcela jednomyslně využít autobus, který nás pohodlně přiblížil k vlakové zastávce. Následoval návrat do Kroměříže a všeobecná spokojenost.
V tomto příspěvku bychom vám všem chtěli přiblížit naše velké putování z Kroměříže do Hodonína a zpět. Celá akce byla naplánována na jeden den. Volba padla na sobotu 8. června se startem v 7 hodin ráno.
Plánování bylo tentokrát velmi jednoduché a krátké, neboť naši tři kolegové již tuto pouť absolvovali. Tím pádem jsme měli výborné vodiče a my ostatní jsme mohli využít jejich znalostí jak a kudy jet.
Ranní Kroměříž se stala svědkem našeho scházení u zimního stadionu. Parkoviště, které poskytuje útočiště našim autům, se pomalu ale jistě barvilo do modra díky našim dresům a vzorné ústrojové kázni. Samozřejmostí už je i vřelé a veselé vítání a také klasicky přesný příjezd na poslední chvíli našeho Peti – fotodokumentaristy. I on se tak mohl připojit k našemu týmu a vyrazit směr Hodonín.
Volně vyrážíme a začínáme rozhýbávat a zahřívat naše těla na požadovanou provozní teplotu. To jsme považovali za velice důležité při tak smělém záměru, jaký jsme si pro tentokrát vytyčili. Po ujetí asi jednoho kilometru už bylo tempo výrazně svižnější. To samozřejmě vyvolávalo otázky, jestli jsme to s úderným nasazením poněkud nepřehnali. Nakonec se tempo ustálilo na přibližně 23km/h což vyhovovalo nám všem. Rychle tak přijíždíme podél Moravy do Kvasic. Jedeme bez zbytečného zastavování, protože zastávky byly dohodnuty dopředu, tudíž ani hospoda u hřiště nás nezpomaluje. Přejíždíme přes most a směřujeme na Otrokovice, Napajedla, Spytihněv. Za Spytihněví byla plánována naše první zastávka na krátké občerstvení. Spolehli jsme se na informace z internetu kde stálo, že občerstvení U Rybičky v Babicích otevírá v 9 hodin. Bohužel tomu tak nebylo. Ovšem to pro nás nebyl žádný zásadní problém. Pití a nějakou svačinku každý z nás měl. Opravdu kratičká zastávka, kdy jsme se napili a udělali pár fotek, nám zabrala sotva pár minutek. Ještě zazněla malá pochvala jak nám vychází počasí a jedeme dál.
Ukrajujeme další kilometry a dostáváme se tak do Starého Města kde zahýbáme směrem na Uherské Hradiště. Toto město projíždíme celkem pohodlně, protože je sobota ráno a tak pohyb lidí i aut je minimální. Hned vzápětí následují Kunovice.
V Kunovicích se také nezdržíme, přesto stojí za zmínku, že je zde letecké muzeum. Prohlédnout si tady můžete legendární aerotaxi, sportovní, dopravní a vojenské letouny. Vystaven je jeden vrtulník, vlečný terč, radar a výzbroj z období ČSLA.
My ale pokračujeme, a přes Ostrožskou Novou Ves a Uherský Ostroh přijíždíme do Veselí nad Moravou. Tady nás čeká konečně zastávka na pivečko, kávičku a něco dobrého k snědku. Než ale dojde k těmto bohulibostem, máme tu čest seznámit se s jezem v tomto městě. Hučení vířící vody bylo jasným důkazem, že jsme na správném místě. Sesedáme z kol a děláme několik fotografií. Po uložení všech mobilů a fotoaparátů přejíždíme přes tento jez a dostáváme se tak do centra. Tady pátráme po nějaké té hospůdce, která by nám poskytla onen žádaný azyl. Nebylo to hned ale podařilo se. Malá zastrčená kavárnička přesně splňovala co jsme požadovali. Pohodlně usedáme a objednáváme si. I z fotografií poznáte jaká tady panovala pohoda. A to bylo štěstí pro našeho hlavního vodiče tohoto dne Zdeňka. Na samotném začátku Veselí jsme totiž míjeli jakýsi cyklobar nebo snad hospůdku, kde bylo otevřeno. Zdenek ovšem projel jako by se nechumelilo. Důsledek na sebe nedal dlouho čekat. Honza, který statečně bránil zadní pozice našeho pelotonu, začal povolávat „ Proč nestavíme? Kam ještě jedem? Tady by to šlo.“ a mnoho dalších dotazů. Bohužel zásadního vysvětlení se mu nedostalo, takže když jsme potom ještě chvilku jezdili po Veselí a hledali kde se usadíme, nebylo to až tak veselé. Mračna nad Zdendou se stahovala. Až ta kavárnička opět rozsvítila sluníčko v Honzových očích. A když dostal na stoleček své milované pivečko už byl celičký spokojený. I my ostatní jsme si libovali. Tato zastávka se povedla.
Dobře občerstveni nasedáme na naše kola a přes zámecký park míříme směrem na Strážnici. Tady nestavíme. Přidáme tak alespoň pár všeobecných informací o tomto místě.
Strážnice je město v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 15 km severovýchodně od Hodonína, na levém břehu říčky Veličky. Žije zde 5560 obyvatel. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou. Přestože první doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z počátku 14. století, množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení tohoto území.
Pro nás je ale podstatné to, že se tady vydáváme po MTB stezce. To co nás čekalo to byl opravdu slušný záhul. Vysoká tráva, voda, bláto, a nepočítaně hrbolů a děr. Všechny tyto „ útrapy“ nám přinesly i něco zábavy. Povolávání „ Bacha na klíště“ bylo nejen na místě ale ve chvílích nejtěžších skutečně pobavilo. Další veselí přišlo po otázce „ Proč jedeme tudy?“. Protože tady nejsou auta. Nevím proč ale přišlo nám to vtipné. Tento úsek naštěstí nebyl až tak dlouhý. Brzy tak najíždíme na pěknou asfaltku a libujeme si jak je to opět hladké jetí.
Bohužel hladké jetí dostalo za nějaký čas pořádnou ránu. A to doslova. Minutí odbočky a následné prudké brždění na čele skupiny mělo nemilý následek. Jistě není těžké uhodnout jaký. Nutně došlo k řetězové reakci a bohužel také ke kontaktu několika z nás. A co čert nechtěl, nejvíc postižená byla Miluška. Jediná žena v našem pelotonu. Není to naštěstí žádná citlivka, ba právě naopak. I tato událost nás opět utvrdila v tom, že opatrnosti není nikdy dost. Naštěstí tato epizoda nezanechala na nikom vážnějších stop, a tak jsme mohli pokračovat v naší cestě.
Hodonín už byl opravdu na dohled. Klidným tempem přijíždíme na okraj města a jako důkazní materiál pořizují členové fotky dopravní značky označující začátek tohoto lázeňského města. I tady přikládáme pár faktů.
Hodonín leží na řece Moravě 50 km jihovýchodně od Brna při hranici Moravy se Slovenskem. Hodonín má rozlohu 63,05 km² a žije zde 24682 obyvatel. Narodil se zde 1. československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Náš cíl byl dosažen. Jistě, uvědomovalijsme si, že nás ještě čeká zpáteční cesta. Než k tomu ale došlo, čekal nás oběd. Restauraci nebylo třeba tentokrát nijak dlouze hledat. Pohodlně usedáme a po objednání nápojů prohlížíme jídelní lístek. Hned u polévek nás potěšila česnečka, která byla vynikající. Další výběr byl o něco složitější. Bylo z čeho vybírat, a tak nám to dalo zabrat. Nakonec každý dospěl k rozhodující volbě. V klidu jsme pojedli, i čas na kávičku byl. Po krátkém zažití oběda je čas vyrazit na cestu zpět.
Z Hodonína nejedeme stejnou cestou ale využíváme možnosti jet přes Slovensko. Projíždíme přes Holíč a Skalicu. Není to velký úsek ale přece můžeme říct, že jsme byli v zahraničí. Je nasnadě, že cedule označující vstup na území jiného státu nemohla ujít našim objektivům.
Malá zahraniční mise končí a my vjíždíme zpět do ČR. Sudoměřice a následně Petrov nás přivádí zpět k Baťovu kanálu. Velkou část dnešního dne trávíme právě na cyklistické stezce, která vede podél jeho břehů. Nicméně využíváme i jiných možností, a tak sjíždíme například směrem na Kostelany nad Moravou, kde se nachází pěkný nýtovaný most. Jedná se o ocelový silniční most přes řeku Moravu. Byl postaven roku 1910 a je 84 metrů dlouhý. V roce 1997 je prohlášen za kulturní památku.
Za přibližně 3 kilometry vjíždíme do Starého Města a najíždíme opět na Baťův kanál. Ten až do Kroměříže neopustíme.
Čeká nás ještě jedna zastávka, a to v Napajedlích. Tady si dáváme lehké občerstvení než bude naše předlouhá pouť zcela završena. A závěr se skutečně blíží velmi rychle.
Je půl osmé večer a my opět stojíme na parkovišti u zimáku v Kroměříži. Samozřejmě, že cítíme únavu. Je jasné, která část těla je nejvíce unavená nebo lépe řečeno opotřebovaná. Každý už si v duchu sumíroval, jakými procedurami ony citlivé partie osvěží a přivede ke znovunabytí všech funkcí.
A ještě technická fakta: 167 kilometrů za 8 hodin a 43 minut čistého času jízdy. Nemusíme se vůbec za svůj výkon stydět.
Na úplný konec nás přišla ještě pozdravitparťačka Markéta, která měla pro tento den vymezeny jiné povinnosti. Byla oproti nám až nepřirozeně svěží. Závěrečná série fotografií tak mohla zvěčnit nejen naši cílovou formaci, ale také kontrast mezi cyklistickými šílenci a standardně vyhlížejícím občanem.
