Morkovskem na kole počtvrté – 25.5. 2019

Rok se s rokem sešel a naše natěšená Prima Parta se vydala na další ročník dnes již populární cyklistické akce „ Společně za krásami Mikroregionu Morkovsko“.

Start celé akce byl v 8 hodin z kteréhokoli místa. Místem se rozumí obec, která se této akce účastní. Letos to bylo rovných 20 obcí. Cíl je vždy v jiné obci a tentokrát tato volba padla na Lutopecny, kde se mohl každý účastník hlásit až do 16:30 hodin, kdy cyklistická část akce končila. My jsme toto místo zároveň využili i jako náš startovní bod.

Začali jsme se tedy krátce před osmou hodinou scházet a připravovat se na jistě příjemný, leč náročný den. Čekal nás průjezd již zmiňovanými dvaceti obcemi a to není, jak jistě místní vědí, nic jednoduchého. Terén je totiž dosti členitý, a tak o náročné výjezdy kopců, přesuny přes lesní a polní cesty není nouze. Není výjimkou, že se prvky náročnosti kombinovaly vzájemně. Prostě cyklistův ráj. Všechny tyto „útrapy“ byly vždy vynahrazeny pohostinností a přívětivým přivítáním lidí, kteří působili na jednotlivých stanovištích.

Nyní však již k samotnému průběhu dne.

Lutopecny – je 8 hodin a naše zatím neúplná skupina vyráží vstříc prvnímu razítku, které jsme také následně obdrželi ve Zlobicích. Přesun do této obce probíhal po pěkné silnici, takže zatím panovala všeobecná pohoda. I další obrátky našich pedálů patřily této silnici, a tak již za několik okamžiků dostáváme další razítečko. Tentokrát je to obec Věžky. Tady jsme se poprvé potkali s naším kamarádem, který po pauze způsobené zdravotními důvody, opět nabírá síly na naše akce. I této se zúčastnil, byť ve zkrácené variantě. Chvilku jsme spolu popovídali a pak již zpět na naši oblíbenou silnici. Ta vede přes místo zvané Srnov. Tady se k nám připojil Peťa, náš dvorní fotograf a dokumentarista. Nyní již v plné sestavě poprvé klesáme k další obci Tetětice, po které hned vzápětí následují Počenice. Stále jsme setrvávali na stejné cestě a užívali si jejího přívětivého povrchu. Bohužel už brzy nás čekal okamžik kdy ji bylo třeba opustit. Čekala nás na ní už jen poslední zastávka, a tou byla obec Morkovice. Těchto prvních pět obcí to byla opravdu příjemná projížďka. Následující kilometry změnily významně svůj charakter.

Přesun za dalším razítkem představoval zdolání slížanského stoupání a pak nás čekala první terénní vložka. Nezpevněná cesta, značně nerovná, nás neomylně přivedla do Hoštic. Tato zastávka je vždy jedna z nejpříjemnějších. Lidé a občerstvení, jimi připravené, to je prostě top. Není tedy žádným překvapením, že jsme se zde zdrželi o něco déle. To nám ani v nejmenším nevadilo, protože čas jsme měli parádní, a vychlazené pivečko nám bodlo. Bohužel, všechno dobré jednou musí skončit a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Po kýžené relaxaci nás již netrpělivě očekával přesun do Litenčic. I tady bylo připraveno pohoštění, které, jak se sluší, jsme neodmítli. Příjemným bonusem na této zastávce byla společná fotka s partou v bílých dresech. Toto skupinové focení vymyslel a následně i domluvil náš hlavní ochutnávač a labužník Zdenda (na žádné zastávce ničím nepohrdl a vše poctivě ochutnával). Je to dobrák od kosti, což se na něm hned pozná, takže mu ani zmíněná skupina prosbu neodmítla. Zvolna jsme tedy dojídáme chléb se skvělou pomazánkou a cibulí a hned po domluveném focení už myslíme na další cestu. Přesouváme se tedy do Strabenic a následně do Kunkovic. I tady si zobneme něco málo ovoce a už míříme do Nítkovic. Při příjezdu do této obce se pečlivě rozhlížíme, zda někde neuvidíme kolegu z práce. A vida je tu. Stál jako bodrý venkovan na své zahrádce v rukou třímal motyku a u nohou mu, jak věrní psíci, stály konve. Rychle křiknutý pozdrav a lehké mávnutí, to bylo vše co jsme si dopřáli při tomto setkání, které bylo vskutku letmé.

Jako držitelé už slušného počtu razítek se doslova řítíme k dalšímu bodu – obci Lhota u Pačlavic. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení do čeho se pouštíme, když vjíždíme do lesního porostu. Na začátek bylo vše OK. I tady záhy přišlo na pověstné ALE. Několik málo metrů a už jsme si vychutnávali přízeň jemného blátíčka. Jelikož nebylo cesty zpět nezbývalo než bojovat. Přehazovačky doslova zběsile řadily lehké převody aby kdokoliv z nás nezůstal někde uvězněn. Za téměř heroického úsilí se nám podařilo zvítězit nad touto přírodní pastí. Na konci lesa jsme si skutečně odfrkli a zároveň se i odměnili malou baněčkou slivovičky. Ta holt nesmí nikdy chybět. V tomto ohledu je vždy absolutní spolehnutí na našeho Františka.

Slivovička byla fajn a zrovna tak i další cesta. Ta nás neomylně vedla ze Lhoty do obce Pačlavice. Tady jsme si dopřáli o něco delší pauzičku. Důvod? No přece bylo třeba dát si kávičku, na kterou zatím jaksi nebyl prostor. Tady, ve stínu břízek, nám opravdu chutnalo. Řádně jsme si lahodný mok tedy vychutnali. Plní kofeinu a neutuchajícího elánu znovu nasedáme na kola a jedeme dál. Míříme do Pornic, kde se moc nezdržíme a už šlapeme směr Prasklice. Po obdržení razítka opět zvolna vyrážíme a rychle ukrajujeme ze vzdálenosti, která nás dělí od dosažení obce Uhřice. Po orazítkování všech našich průkazek účastníka nás ještě zlákaly výborné jednohubky s klobáskou. A ještě připomínáme, že se konaly v tomto termínu i volby do Evropského parlamentu. To byl totiž druhý důvod našeho delšího čekání. Petr musel odvolit. Po splnění jeho volební povinnosti jedeme s veselou na Dřínov. Bum, bum, bum, a už zase šlapeme a tentokrát taky pěkně funíme. Prostě kopec jako blázen nám dával zabrat. My to ale dáme. A taky že jo. Po zdolání kopce většinou příjde odměna v podobě pěkného sjezdu. A tady tomu nebylo jinak. Pěkně nám to frčelo, když jsme skoro bez šlápnutí brzdili u stolku razítkujících občanů obce Vlčí Doly. Bylo by to bez vady na kráse jen kdybychom nemuseli znova do dalšího kopce. Taky moc pěkný. Radost pohledět. Jeden po druhém se zakusujeme do jeho sklonu. Tady musíme přiznat i jistou míru porážky. Hynkovi vypovědělo službu koleno. Nebylo to naštěstí nic zásadního a tak po chvilce chůze opět v plném počtu jedeme dál. Na horizontu jsme se na chvíli museli rozdělit. Petrovi chyběla razítka z rána ( Zlobice a Věžky). Zdenda se mu nabídl, že pojede s ním. Tak se i stalo.

My ostatní máme před sebou terénní vložku. Jeli jsme po nějaké cestě, co byla samý drn. Pěkně nám to mlátilo do rukou a to i přesto, že naše tlumiče na vidlicích dělaly co se dalo. Třas rukou byl tak zcela nevyhnutným důsledkem této kalvárie. Přece se našel jeden ve svém důsledku veselý moment. Bylo totiž lehce komické jak náš kamarád Honza zvolal „ Naposledy. Naposledy.“ Ta slova totiž vyjadřovala mnoho a jen těžko se to dá popsat. Věřte, byl to šibeniční humor.

To už nás ale očekávala obec Bojanovice a po nich Měrůtky. Tam bylo naše předposlední zastavení . Znovu tedy obdržíme razítka a směle se blížíme k cíli. Lutopecny jsou už co by kamenem dohodil. Přijíždíme na určené místo, a tím je fotbalové hřiště. Zbývá poslední volné místo určené na razítka.

Splněno. Ještě dostáváme slosovatelný kupon v bílé barvě a s číslem. Barev bylo několik a měly tak logicky svůj význam. Pro nás bylo podstatné, že máme bílou. Tato barva byla totiž vizitkou pro ty co obdrželi všech 20 razítek.

Jistě ještě stojí za zmínku, že pořadatelé připravili na závěr oficiální části bohatou tombolu. Na některé z nás se usmálo štěstí a jejich číslo bylo výherní. Po tombole a předání všech cen už panovala volná zábava.

Závěrečné posezení nejen s přáteli a i s dalšími účastníky této akce bylo super. Přesto došlo ještě k vylepšení této pohody. Mirek a Pavel. Další dva kamarádi, kteří se přišli pobavit spolu s námi. A o to nám všem šlo.

Byl to znovu den s velkým D.

Prostějovsko počtvrté – 11.5. 2019

Pravděpodobně poslední akce, která měla být jakousi rozlučkou s Františkovým bydlištěm – Prostějovem, se uskutečnila 11. května 2019. Samozřejmě se nejedná v žádném případě o naši poslední akci vůbec. Jen František bude měnit adresu svého domova.

Sraz byl ráno v 8 hodin na našem již osvědčeném místě u autobusového nádraží v Prostějově. Bohužel musíme připustit, že se nás z různých důvodů sešlo žalostně málo. Celkem 5 členů naši party se dostavilo na start tohoto cyklovýletu.

Čekala nás zátěž v podobě osmdesáti kilometrů, a tak jsme dlouho neotáleli a dali se na cestu. Naše odvaha a odhodlání popravdě řečeno vysoce převyšovaly kvalitu a objem předchozího tréninku. Statečně jsme se ovšem potýkali se všemi  nástrahami, které pro nás připravil jak František, tak prostějovský region. Stoupání, prudké sjezdy s ostrými zatáčkami, rozbité cesty a mnoho dalších cyklistických radostí si vyžadovaly naši bdělost a vytrvalost. I přesto jsme si našli prostor pro příjemný pokec mezi sebou a tím si zpestřovali ubíhající kilometry.

Mezi opravdu potěšující momenty bezesporu patřily krásné výhledy a pochopitelně i návštěvy hospůdek, které poskytují možnosti jak pro odpočinek, tak pro doplnění tekutin a energie vůbec. I tentokrát musíme říct, že jsme se nikde nezklamali. Doslova sladkou tečkou za všemi občerstvovacími zastávkami  byla návštěva cukrárny v samotném závěru dne.

Myslíme si, že rozloučení s érou prostějovských výjezdů bylo důstojné a velmi příjemné. Navíc se už moc těšíme jak nás František provede okolím svého nového trvalého pobytu.

 

Cesta ke Třem Sluncím – 19.4. 2019

Na Velký pátek pro nás naplánoval náš Honzík pěknou turistickou akcičku. Hned zrána jsme vyrazili z našich domovů, abychom se shromáždili v 9 hodin ráno na náměstí v Koryčanech. Počasí bylo jako na objednávku, členové se dostavovali na určené místo včas a předzvěst společně stráveného dne nás obveselovala ještě dříve, než jakákoli turistická aktivita vůbec započala. Možná k ní přispěl tradiční přivítací kalíšek či skutečnost, že jsme mohli přivítat úplně novou členku výpravy Nikolu, která pro dnešek rozšířila naše řady. Malou vadou na kráse byla pouze neúčast našeho týmového fotografa. Tuto situaci jsme vyřešili rychlou domluvou a fotodokumentaci začali řešit pomocí telefonů. Tůra mohla být zahájena.

Z náměstí nás cesta vedla po žluté kolem zámku a zámeckého parku dál do lesů. Sluníčko nám krásně svítilo na cestu, nálada byla opět skvělá a o vtípky nebyla nouze. Cesta nám pěkně ubíhala a tak nás záhy čekal průchod kolem prvního bodu záchrany – rozcestí Pod Železňákem. S dobrým pocitem a plni elánu jsme dál směřovali po žluté k přístřešku Nad Zavadilkou. Bylo to vhodné místo pro chvilku oddechu a malou svačinku. Zde jsme se dočkali nečekaného překvapení. V krajině bohaté na všelijaké jarní scenérie, ale prosté jakékoli jiné živé duše, než byly ty naše, se v dálce objevila malá červená tečka. Že by se k nám někdo blížil..? Se zájmem jsme pozorovali, jak se tečka zvětšovala a bavili se totožností červené postavičky s týmovou barvou našich dresů. To je ale náhoda! Široko daleko nikdo jiný než my, jen jakýsi zbloudilec, který zrovna vypadá jako by k nám patřil. Až když se k nám onen zbloudilec přiblížil o něco více, ozvaly se výkřiky: „To není možný! No to snad ne! Že by to byl Peťa?“ Byl to on. Neskrývali jsme radost a bouřlivě se vítali, jakoby šlo o návrat ztraceného syna. Potěšený a rychlou chůzí poněkud opocený Peťa nás ujišťoval, s jakým úsilím se snažil své zpoždění dohnat, aby nás zastihl, což jsme všichni náležitě ocenili. Od této chvíle se také výrazně vylepšilo pořizování záznamů, neboť Peťa si ihned vytáhl své nádobíčko a ujal se fotodokumentace.

Po této radostné události se naše partička pustila dál, tentokrát už po modré, směrem k Osvětimanské vodní nádrži. Nedaleko od ní se zrodil název dnešního článku. Došlo k tomu opět díky našim všudypřítomným pitominkám, kterých se s nadšením dopouštíme takřka neustále. V táhlém svahu, který zvolna směřuje k nádrži, naše poněkud rozptýlená skupinka komunikovala na dálku. Dvojice vedoucích borců, kteří to tlačili kupředu v naději, že už se brzy naobědvají, se zajímala, jak se jmenuje název restaurace, ve které budeme jíst. Vznesli tedy podstatný dotaz ve vzdušném prostoru k „nejbližším“ osobám. Naléhavá otázka se nesla krajinou, což Hynek okamžitě uchopil po svém a pohotově na ni zareagoval: „U třech sluncí!“. Vskutku nepravděpodobný název nebyl na druhé straně louky s důvěrou zpracován a výměna otázky i odpovědi se opakovala ještě několikrát. Všichni kolem Hynka už se pochechtávali, až na Soňu, která s účastí sledovala, jak se nedaří tak podstatnou informaci zasadit do mozkových závitů příjemců. Vložila se tedy s vervou sobě vlastní do situace, opřela si ruce v bok, nachýlila se směrem ke vzdáleným postavičkám a důrazně, pomalu a srozumitelně vyrážela jak nejhlasitěji uměla: „KE – TŘEM – SLUN – CÍM!!!“ To to už byla poslední kapka, při které jsme se všichni káceli smíchy. Až teď Soňa pochopila, jak nepravděpodobně to celé vyznívá a rozesmála se taky. Hoši na druhé straně svahu to vzdali, rezignovaně se usadili na mez a vytáhli si slivovici. A bylo dobře.

To ovšem není poslední veselá příhoda ohledně zvoleného restauračního zařízení. Při jeho hledání totiž došlo k lehkému prodloužení trasy asi o 2 kilometry, což někteří členové komentovali poněkud jadrně. Nebylo totiž zřejmé, jestli jdeme správným směrem. Pochybnosti i zoufalost, pramenící z pokročilé vyhladovělosti, byly opět důvodem k šibeničnímu humoru. Nakonec jsme hospodu Na Srubu šťastně našli a opět uvěřili tomu, že se dnes kvalitně občerstvíme. Samozřejmě si dáme především naši oblíbenou česnekovou polévkou, kterou si dopřáváme všude. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obvyklý jídelníček neplatí, protože ve svátky zde mají zvěřinové hody. Pravda byla tak krutá, že ji naše Maky podvědomě odmítala přijmout a bezděky se na oblíbený pokrm znovu otázala. Reakce obsluhy na repertoár nabídky jídelního listu zůstal nezměněn, což byl v kontrastu s upřímným zklamáním tazatelky pro nás znovu důvod ke společnému obveselení. Toto selhání místního hostince však bylo jediné, a vše ostatní, co se pod jeho střechou srubu, bylo už jen a jen do plusu. Všechny alternativy, které byly nabízeny, byly opravdu skvostné jak chutí tak množstvím. Perfektně jsme si všichni pochutnali a po dobré kávičce jsme mohli zahájit sekvenci návratu.

Hned v úvodu zpáteční cesty jsme si užili trochu krosu. Zkratka vybraná společně Petrem a Hynkem nás zavedla do prudkého stoupání, které, aby toho nebylo málo, bylo celkem hodně zarostlé všelijakým náletem a ostružiním. Vidina solidní zkratky ale zvítězila a uznalá slova ostatních o účelnosti nepohodlného, leč efektivního řešení, dala smělým vůdcům za pravdu.

Cesta pokračovala po navazující turistické trase poklidně dál, až ke Klimentskému rybníku. Tady se zrodila další veselá příhoda. Svou roli zde sehrála znovu Maky, která tentokrát řešila mírný diskomfort ve své turistické obuvi. Tlačil ji totiž neostříhaný nehýtek, což považovala za důvod k neodkladnému řešení. Jak si ale opatřit manikúrní nůžky ve volné přírodě, je úkol nad jiné nesnadný. Dobře uložená náplast ve futrálu u brýlí mohla být jistou pomocí ale k úlevnému pocitu v obuvi by asi zcela nepostačila. Na scénu nyní vstoupila opět Soňa, která z ničeho nic ze svého batohu vytáhla vysloužilé křivolaké nůžky, které jí tam zůstaly z předchozího dne ze sběru kopřiv. V tuto chvíli však nebylo lepšího pedikúrního prostředku, než jaký nabízely tyto pákovky, takže problém mohl být zdárně vyřešen. Stačilo se jen dobře trefit, neboť celý úkon hrozil spíše amputací dotčeného malíčku, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo.

Den značně pokročil, čímž se vynořily pochybnosti jak časově zvládneme zbytek zpáteční trasy. Bylo třeba ji poněkud zkrátit, což byl sice dobrý plán, nicméně ve výsledku získal jistou trhlinu. Asfaltka, která se zdála tak příjemná pro naše uplahočené nohy, zlákala Hynka s Františkem k pokračování i za rozcestím, na kterém jsme se měli dát jinudy. Hoši v euforii, jak je to krásně z kopce, si ještě zkracovali serpentinky lesem, a zdolávali jeden vskutku příkrý sráz směrem nahoru na vozovku. Hlavně, že to odsýpalo. „ Kam to jdete?“ zavolal na ně znepokojeně Peťa. „ Do Koryčan“ odvětili tázaní, jakoby byl tazatel snad malomyslný. Petrova odpověď kontrovala jejich suverenitu „ Jo, leda tak do pr***e, a né do Koryčan“. Naši pěšáci v předvoji zaváhali nad nečekaným zvratem situace, neboť si ještě před chvílí libovali jak jim to pěkně odsýpá. Ale nedalo se nic dělat. Museli uznat, že se unáhlili a celý nasyslený úsek museli vystoupat zpět. Ke strategii co nejrychlejšího návratu jim opět posloužilo osvědčené zkracování serpentinek lesem. Po připojení ke skupině se už odvíjela cesta do Koryčan bez potíží, a tak mohl být dnešní den na náměstíčku ve zmíněné obci korunován spokojeným hlaholem a chodníčkovým kalíškem slivovičky.

Bylo krátce před půl sedmou a měli jsme za sebou 26 km. Byl to dobře prožitý den, jakých není nikdy dost.