25.5.2024 jsme již po osmé vyrazili na naši oblíbenou cykloturistickou akci nazvanou :“ Mikroregionem Morkovsko na kole“.Sraz jsme tentokrát měli na Dřínově , kde naše putování po obcích mikroregionu začalo. Počasí nám přálo,kilometry do cíle ubývaly a razítka navštívených obcí přibývala. Záhy však František dostal defekt .Společnými silami jsme vyměnili poškozenou duši a směle pokračovali dál.V každé z navštívených vesnic nás čekalo zajímavé občerstvení a tak i když se počasí začínalo kazit,věřili jsme,že zdárně a v časovém limitu dorazíme do cíle. Přece jen lákadlo výhry nového kola,které do tomboly věnoval mikroregion Morkovsko bylo velké.V nejméně vhodné situaci kde jsme jeli lesní a následně polní cestou ,nás však překvapila bouřka a další defekt,tentokrát píchl Petr.Mokré oblečení nad kterým jsme lamentovali se ukázalo jako nejmenší problém. Brzy bylo ještě hůř. Asi 500 metrů dlouhý úsek polní cesty se proměnil v dokonalou past. Na kole nešlo jet a brzy nešlo ani tlačit neb kola obalená blátem se již přestala točit. Nést kolo, které více než dopravní prostředek připomínalo kouli bláta ,po rozmoklé polní cestě hrozilo pádem při každém kroku. Navíc nás začínal tlačit čas. Nakonec jsme překonali i tento úsek a pomocí vlastních rukou i utržených klacků odstranili z kola alespoň tolik bláta,že jsme mohli opět nasednou a směle pokračovat za vytyčeným cílem. Do obce Uhřice,kde byl letos cíl,jsme dorazili asi dvě minuty před vypršením limitu. Hrdí sami na sebe,že i přes veškeré trable jsme dokázali dorazit včas do cíle jsme čekali na tombolu a žertovali,že letos určitě to kolo někdo z nás přece musí vyhrát. Nestalo se tak. Přesto Honza a Petr odcházeli s pěknými věcnými cenami a všichni pak s dobrou náladou. Tu nám nezkazila ani další bouřka která nás zastihla při cestě domů a opět promočila naše ne ještě zcela suché oblečení. Letos bylo těch více než 80 km opravdu dobrou prověrkou našich schopností,ale hlavně vůle. Příští rok,to kolo ale určitě už vyhrajeme
Naše historicky první návštěva zahraničí se uskutečnila 11. července 2020 a cílem byla slavná metropole památného Rakouska-Uherska, legendární Vídeň. Prima Parta a pár dalších kamarádů využilo možnost jet do hlavního města Rakouska a užít si sobotu na kolech. Jednalo se o nabídku cestovní kanceláře spolu se službami jejího průvodce Matěje. To nám zajistilo značný komfort. Nemuseli jsme totiž nic vymýšlet ani organizovat. Matěj nás už v autobusu obeznámil se vším podstatným, co by měl každý návštěvník Vídně vědět, a posléze se také projevil jako zdatný cyklista, který nás s přehledem provedl rušným velkoměstem i jeho odlehlými klidovými částmi.
Nyní však postupně k průběhu celého dne:
Z Kroměříže jsme vyjížděli krátce po šesté hodině ráno. Pěkný a pohodlný mikrobus byl důvodem toho, že nám cesta do Vídně velmi rychle utekla. Naše bicykly měly také své pohodlí na přívěsu, kde byly bezpečně uloženy. Po příjezdu, vyložení a složení kol, jsme byli připraveni na den plný zážitků.
Od parkoviště naše cesta vedla směrem k Schönbrunnu. Projížděli jsme pomalu centem města a každou chvilku stáli na světelných křižovatkách, kterých bylo opravdu nepočítaně. Hned v počátku naší spanilé jízdy nás přibrzdila malá nepříjemnost. Byl to první ze dvou defektů tohoto dne. Toto prvenství náleželo Pavlovi. Jelikož je to ale zkušený cyklista, vytáhl náhradní duši a její výměna byla otázkou chvilinky. Druhým aspirantem, který polechtal plášť svého kola skleněným střepem, byl Honza. Od té doby, pokaždé, když jsme na sebe v pelotonu volali kvůli jakémukoli pokynu, všem vždy zatrnulo, že se jedná o další defekt. Konečně se však před námi objevil kýžený zámek a jeho krásný park. Bohužel tento příjemný okamžik vystřídalo zklamání z počasí – začalo pršet. Podařilo se nám udělat jen pár fotek a pak už jsme se museli schovávat před „provazy“ deště. Při čekání na zlepšení situace jsme aspoň v klidu pojedli svačinky a poté si zašli na kávičku a přišel vhod i nějaký ten zákusek.
Naše nálada se tím ihned zlepšila a počasí také dostalo aspoň trochu rozum. Déšť se zmírnil do intenzity, kterou jsme kolektivně označili jako neškodné svinění. To byla šance abychom dokončili naši tour, místo pokušení vrátit se zpět k busu a potupně se ubrat k domovu. Bylo to správné rozhodnutí. Krásné památky jako Hofburg, vídeňská radnice, náměstí Marie Terezie, katedrála Svatého Štěpána, Belveder a také Prátr si zasloužily naši pozornost. Možná i díky ní se přihodila další lapálie naší cyklopoutě. Po transferu úzkými uličkami v historické části města jsme přišli o část výpravy, která se jednoduše ztratila. Moment, který byl zpočátku úsměvný, posléze vyústil ve skutečnou nejistotu, kde že jsme to své tři ovečky zanechali. Situaci mnoho nevyjasnilo ani telefonické spojení s odloučenci, ani intervence našeho pastýře – průvodce Matěje, který se odhodlaně vrátil po stopách ztracenců, aby se zase vrátil bezúspešně sám zpět. Nakonec jsme však k sobě přece jen cestu našli a mohli pokračovat společně dál nástrahami velkoměsta.
Poslední navštívená lokalita, park Prátr, nám poskytl nejen zábavu, ale i možnost posedět v suchu v některé z místních restaurací a dát si něco dobrého k snědku. Pověstná rakouská goulash suppe, tradiční apfelstrudel a pochopitelně také beer či poctivé coffe potěšili naše vyhládlé útroby. Nu, a ti, co neodolali pověstným atrakcím, měli možnost polechtat své žaludky něčím onačejším. Ano, došlo na některý z četných adrenalinových zážitků – místní horskou dráhu. Byla to zábava vskutku světové úrovně. Alespoň podle křiku malé české posádky, který se rozléhal po celou dobu jejího trvání – v prudkých stoupáních, následném klesání, nekonečných rotacích i prudkých zatáčkách. „ Už to zastavte!“ ječeli naši hrdinové, a když se jejich prosba konečně naplnila, odklopýtali z atrakce s vyvalenýma očima a lehkou kinetózou.
Mezitím čas i déšť zaveleli k ústupu z pozic, a tím i pozvolnému návratu k autobusu. Podél Dunaje jsme se rychle dostali k mostu na Dunajský ostrov, a pak už zbýval jen kousek na parkoviště. Tam už nás čekalo zázemí v suchém autobusu, kde jsme měli připravené náhradní oblečení a zbytky svačin čekajících na zpáteční cestu. K tomu mohla započít veselá debata o zážitcích z mokré Vídně, s kterou jsme pozvolna opouštěli tuto metropoli, abychom se vydali zpět k našemu domovu.
Sobota, 13.6. 2020, památné datum, kdy jsme opět mohli začít podnikat naše aktivity, neboť opatření ohledně koronaviru byla uvolněna. Podle plánu byl cíl naší cesty jasný – Luhačovice na kole tam i zpět. Na začátek vskutku smělý cíl. Většina z nás neměla opravdu moc šancí něco najezdit či jinak natrénovat fyzičku, která je potřebná na zdolání trasy cca 140 km dlouhé. Přesto, nebo právě proto, se nás sešlo opravdu málo. Pouze pět statečných mělo odvahu postavit se se ctí tomuto úkolu.
Ráno jsme se sjeli v 7 hodin u zimního stadionu v Kroměříži a poprvé šlápli do pedálů. Chvíli jsme si všichni povídali hlavně s Františkem, kterého jsme měli šanci vidět po opravdu dlouhé době. Všechno bylo příjemné, i počasí. To bývá pro celkový zážitek z výletu vždy velmi důležité. A tento den neměl příliš dobrou předpověď. My to riskli.
Jelo se nám přímo fantasticky. Cyklotrasa byla takto ráno zcela prázdná a nám se, i díky tomu, dařilo kilometry zdolávat závratným tempem. Než jsme se nadáli, už jsme byli v Uherském Brodě a dali jsme si první pauzičku. Klasická kávička a pivečko, také něco málo k zakousnutí, to vše přišlo vhod. Za stále slunečného počasí jsme pokračovali směrem na Luhačovice. Plni optimismu, že nám počasí přeje, jsme rychle ukrajovali vzdálenost, která nás dělila od cíle.
Fontána u kolonády nás přivítala vzápětí, a stejně jako my, byla připravena posloužit jako pěkné místo pro fotečku. Po pár snímcích jsme se vydali na cestu k Luhačovické přehradě, která leží na říčce Šťávnici asi 2 kilometry od Luhačovic. Kolem celé vodní plochy vede pěkná cesta, takže nebyl žádný problém ji celou objet. I tady bylo nezvykle málo lidí. Důležité však je, že mezi lázeňskými návštěvníky se vyskytl především náš kamarád se svou rodinou, který sem za námi přijel.
A už nastal čas oběda. Vrátili jsme se tedy do centra Luhačovic a zasedli k obědu do hotelu Vltava.
Byla to dobrá volba, či spíše dobrý tip od kamaráda Zdeňka. Příjemné prostředí a dobré jídlo nám dobilo naše síly na maximum.
Čas návratu se neúprosně přiblížil. I nyní jsme vyjeli za slunečného počasí. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli zmoknout. Ale jak se říká „ Dočkej času jako husa klasu“, i my se dočkali. Měli jsme již víc jak polovinu cesty domů za sebou, a to včetně zastávky ve Starém Městě u Uherského Hradiště, když na konci Napajedel tma. Obloha se zatáhla, zvedl se vítr a bylo zle. Déšť neúprosně bičoval vše co mu stálo v cestě. My jsme už ale byli v klidu pod střechou příjemné hospůdky. Byl to příjemný azyl, leč brzká zavírací hodina nás vrhla zpět do sedel do stále ještě pokračujícího deště. Ten už naštěstí hodně ztratil ze své razance.
Za šustění pláštěnek různých tvarů a barev jsme dorazili ve zvýšeném tempu do Kroměříže. Každý z nás pěti byl rád, že tuto cestu zvládl, i když její samotný závěr byl víc než jen mokrý. Pěkně jsme se rozloučili a každý z nás vyrazil do suchého domova.
