14. září 2019 pořádaly obce regionu Němčicko již tradiční podnik „ Na bicyklech Němčickem“. Jedná se o výlet na kolech za poznáním sousedních obcí, jejich zajímavostmi a pohostinností. Těmito slovy je řečeno vše zásadní, snad se dá dodat se dá ještě to, že obcí je sedmnáct.
Pravdou je, že naše parta už tuto akci navštívila v loňském roce a tak jsme dobře věděli co nás čeká a nemine.
Oficiální zahájení bylo stanoveno na 9 hodinu ráno. Pro nás byly startovní obcí Pavlovice u Kojetína, kde jsme měli domluvené setkání se všemi našimi kamarády. Všechno pěkně časově zapadalo. V 9 hodin už měl každý z nás řádně vyplněnou startovní část letáku s identifikačními údaji. Součástí tohoto dokladu byla i mapka a místo pro kontrolní razítka členských obcí.
Jen co se nám podařilo zvládnout všechny zahajovací úkony, došlo na první občerstvení. To bylo ostatně na každém kontrolním místě. Vždy bylo lákavé, velmi chutné a dalo se jen stěží odmítnout. Také o pitný režim bylo vzorně postaráno. Zkrátka bezvadné podmínky pro každého, kdo měl chuť projet se na kole a trochu si u toho užít nějaké další požitky.
Několik minut po deváté už naše ekipa směřovala k další obci – Srbce. Po cestě jsme zcela nečekaně narazili na našeho kamaráda Františka, který si na nás počkal na blízké křižovatce. A jak se říká, Franta nepřišel s prázdnýma rukama. Počastoval nás tam něčím malým na zahřátí. Vzhledem k tomu, že jsme právě vystoupali do nemalého kopce, byl účel konzumace spíše úsměvný, nicméně nemálo potěšil. Naše setkání netrvalo dlouho. Brzy jsme museli frčet dál, neboť časový limit byl neúprosný. Celou trasu bylo nutno zvládnout do 14 hodiny, kdy se měla uzavřít všechna kontrolní stanoviště. Dojezd do cílové obce Mořice bylo třeba zvládnout do 15 hodiny. Takže žádné otálení a jelo se dál. V duchu tohoto sloganu se odvíjelo veškeré další dění.
Rychle jme posbírali razítka v obcích: Srbce, Vitčice, Vrchoslavice a Němčice nad Hanou. V posledně jmenované obci opravdu stojí za zmínku lahodné koláčky. Ty se jen rozplývaly na jazyku a dodaly také potřebnou energii. Ani přes tento fakt jsme se dlouho nezdrželi a uháněli dál pro další razítka. Směr byl jasný. Čekala nás obec Hruška a dál pak Tvorovice, zkratkou po polňačce do Pivína, Dobromilic, Doloplaz, Želeče a Dřevnovic – obce, ve které se loni končilo. Následoval Tištín, Koválovice-Osíčany, Nezamyslice a konečně Mořice.
Posledně jmenovaná obec byla naším cílovým místem. Čas našeho dojezdu: 13 hodin 55 minut. Čistý čas jízdy: 3 hodiny 20 minut. Celkově ujeté kilometry – 65.
Z výše uvedených údajů je jasné, že některé naše zastávky byly o něco delší než jiné. Vysvětlení je prosté a jednoduché. Tak například. Tvorovice – posezení u pivečka. Pivín – chléb s uzeným. Dřevnovice – další skvělé koláčky. Doloplazy – kávička a pivečko. I ostatní udělení razítek šlo ruku v ruce s ochutnávkou něčeho dobrého. Jednoduše řečeno, využili jsme každou minutu, kdy jsme neměli nohu na pedále. Mnohdy jsme ještě kousali a zároveň se už rozjížděli za dalším dobrodružstvím. Navíc také bylo třeba aspoň občas udělat nějakou tu fotečku.
Nakonec jsme spokojeně spočinuli v mořickém areálu TJ sokol, kde se u pivečka, klobásky a bohatého programu shromáždily stovky dalších spokojených cyklistů.
V tomto příspěvku bychom vám všem chtěli přiblížit naše velké putování z Kroměříže do Hodonína a zpět. Celá akce byla naplánována na jeden den. Volba padla na sobotu 8. června se startem v 7 hodin ráno.
Plánování bylo tentokrát velmi jednoduché a krátké, neboť naši tři kolegové již tuto pouť absolvovali. Tím pádem jsme měli výborné vodiče a my ostatní jsme mohli využít jejich znalostí jak a kudy jet.
Ranní Kroměříž se stala svědkem našeho scházení u zimního stadionu. Parkoviště, které poskytuje útočiště našim autům, se pomalu ale jistě barvilo do modra díky našim dresům a vzorné ústrojové kázni. Samozřejmostí už je i vřelé a veselé vítání a také klasicky přesný příjezd na poslední chvíli našeho Peti – fotodokumentaristy. I on se tak mohl připojit k našemu týmu a vyrazit směr Hodonín.
Volně vyrážíme a začínáme rozhýbávat a zahřívat naše těla na požadovanou provozní teplotu. To jsme považovali za velice důležité při tak smělém záměru, jaký jsme si pro tentokrát vytyčili. Po ujetí asi jednoho kilometru už bylo tempo výrazně svižnější. To samozřejmě vyvolávalo otázky, jestli jsme to s úderným nasazením poněkud nepřehnali. Nakonec se tempo ustálilo na přibližně 23km/h což vyhovovalo nám všem. Rychle tak přijíždíme podél Moravy do Kvasic. Jedeme bez zbytečného zastavování, protože zastávky byly dohodnuty dopředu, tudíž ani hospoda u hřiště nás nezpomaluje. Přejíždíme přes most a směřujeme na Otrokovice, Napajedla, Spytihněv. Za Spytihněví byla plánována naše první zastávka na krátké občerstvení. Spolehli jsme se na informace z internetu kde stálo, že občerstvení U Rybičky v Babicích otevírá v 9 hodin. Bohužel tomu tak nebylo. Ovšem to pro nás nebyl žádný zásadní problém. Pití a nějakou svačinku každý z nás měl. Opravdu kratičká zastávka, kdy jsme se napili a udělali pár fotek, nám zabrala sotva pár minutek. Ještě zazněla malá pochvala jak nám vychází počasí a jedeme dál.
Ukrajujeme další kilometry a dostáváme se tak do Starého Města kde zahýbáme směrem na Uherské Hradiště. Toto město projíždíme celkem pohodlně, protože je sobota ráno a tak pohyb lidí i aut je minimální. Hned vzápětí následují Kunovice.
V Kunovicích se také nezdržíme, přesto stojí za zmínku, že je zde letecké muzeum. Prohlédnout si tady můžete legendární aerotaxi, sportovní, dopravní a vojenské letouny. Vystaven je jeden vrtulník, vlečný terč, radar a výzbroj z období ČSLA.
My ale pokračujeme, a přes Ostrožskou Novou Ves a Uherský Ostroh přijíždíme do Veselí nad Moravou. Tady nás čeká konečně zastávka na pivečko, kávičku a něco dobrého k snědku. Než ale dojde k těmto bohulibostem, máme tu čest seznámit se s jezem v tomto městě. Hučení vířící vody bylo jasným důkazem, že jsme na správném místě. Sesedáme z kol a děláme několik fotografií. Po uložení všech mobilů a fotoaparátů přejíždíme přes tento jez a dostáváme se tak do centra. Tady pátráme po nějaké té hospůdce, která by nám poskytla onen žádaný azyl. Nebylo to hned ale podařilo se. Malá zastrčená kavárnička přesně splňovala co jsme požadovali. Pohodlně usedáme a objednáváme si. I z fotografií poznáte jaká tady panovala pohoda. A to bylo štěstí pro našeho hlavního vodiče tohoto dne Zdeňka. Na samotném začátku Veselí jsme totiž míjeli jakýsi cyklobar nebo snad hospůdku, kde bylo otevřeno. Zdenek ovšem projel jako by se nechumelilo. Důsledek na sebe nedal dlouho čekat. Honza, který statečně bránil zadní pozice našeho pelotonu, začal povolávat „ Proč nestavíme? Kam ještě jedem? Tady by to šlo.“ a mnoho dalších dotazů. Bohužel zásadního vysvětlení se mu nedostalo, takže když jsme potom ještě chvilku jezdili po Veselí a hledali kde se usadíme, nebylo to až tak veselé. Mračna nad Zdendou se stahovala. Až ta kavárnička opět rozsvítila sluníčko v Honzových očích. A když dostal na stoleček své milované pivečko už byl celičký spokojený. I my ostatní jsme si libovali. Tato zastávka se povedla.
Dobře občerstveni nasedáme na naše kola a přes zámecký park míříme směrem na Strážnici. Tady nestavíme. Přidáme tak alespoň pár všeobecných informací o tomto místě.
Strážnice je město v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 15 km severovýchodně od Hodonína, na levém břehu říčky Veličky. Žije zde 5560 obyvatel. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou. Přestože první doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z počátku 14. století, množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení tohoto území.
Pro nás je ale podstatné to, že se tady vydáváme po MTB stezce. To co nás čekalo to byl opravdu slušný záhul. Vysoká tráva, voda, bláto, a nepočítaně hrbolů a děr. Všechny tyto „ útrapy“ nám přinesly i něco zábavy. Povolávání „ Bacha na klíště“ bylo nejen na místě ale ve chvílích nejtěžších skutečně pobavilo. Další veselí přišlo po otázce „ Proč jedeme tudy?“. Protože tady nejsou auta. Nevím proč ale přišlo nám to vtipné. Tento úsek naštěstí nebyl až tak dlouhý. Brzy tak najíždíme na pěknou asfaltku a libujeme si jak je to opět hladké jetí.
Bohužel hladké jetí dostalo za nějaký čas pořádnou ránu. A to doslova. Minutí odbočky a následné prudké brždění na čele skupiny mělo nemilý následek. Jistě není těžké uhodnout jaký. Nutně došlo k řetězové reakci a bohužel také ke kontaktu několika z nás. A co čert nechtěl, nejvíc postižená byla Miluška. Jediná žena v našem pelotonu. Není to naštěstí žádná citlivka, ba právě naopak. I tato událost nás opět utvrdila v tom, že opatrnosti není nikdy dost. Naštěstí tato epizoda nezanechala na nikom vážnějších stop, a tak jsme mohli pokračovat v naší cestě.
Hodonín už byl opravdu na dohled. Klidným tempem přijíždíme na okraj města a jako důkazní materiál pořizují členové fotky dopravní značky označující začátek tohoto lázeňského města. I tady přikládáme pár faktů.
Hodonín leží na řece Moravě 50 km jihovýchodně od Brna při hranici Moravy se Slovenskem. Hodonín má rozlohu 63,05 km² a žije zde 24682 obyvatel. Narodil se zde 1. československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Náš cíl byl dosažen. Jistě, uvědomovalijsme si, že nás ještě čeká zpáteční cesta. Než k tomu ale došlo, čekal nás oběd. Restauraci nebylo třeba tentokrát nijak dlouze hledat. Pohodlně usedáme a po objednání nápojů prohlížíme jídelní lístek. Hned u polévek nás potěšila česnečka, která byla vynikající. Další výběr byl o něco složitější. Bylo z čeho vybírat, a tak nám to dalo zabrat. Nakonec každý dospěl k rozhodující volbě. V klidu jsme pojedli, i čas na kávičku byl. Po krátkém zažití oběda je čas vyrazit na cestu zpět.
Z Hodonína nejedeme stejnou cestou ale využíváme možnosti jet přes Slovensko. Projíždíme přes Holíč a Skalicu. Není to velký úsek ale přece můžeme říct, že jsme byli v zahraničí. Je nasnadě, že cedule označující vstup na území jiného státu nemohla ujít našim objektivům.
Malá zahraniční mise končí a my vjíždíme zpět do ČR. Sudoměřice a následně Petrov nás přivádí zpět k Baťovu kanálu. Velkou část dnešního dne trávíme právě na cyklistické stezce, která vede podél jeho břehů. Nicméně využíváme i jiných možností, a tak sjíždíme například směrem na Kostelany nad Moravou, kde se nachází pěkný nýtovaný most. Jedná se o ocelový silniční most přes řeku Moravu. Byl postaven roku 1910 a je 84 metrů dlouhý. V roce 1997 je prohlášen za kulturní památku.
Za přibližně 3 kilometry vjíždíme do Starého Města a najíždíme opět na Baťův kanál. Ten až do Kroměříže neopustíme.
Čeká nás ještě jedna zastávka, a to v Napajedlích. Tady si dáváme lehké občerstvení než bude naše předlouhá pouť zcela završena. A závěr se skutečně blíží velmi rychle.
Je půl osmé večer a my opět stojíme na parkovišti u zimáku v Kroměříži. Samozřejmě, že cítíme únavu. Je jasné, která část těla je nejvíce unavená nebo lépe řečeno opotřebovaná. Každý už si v duchu sumíroval, jakými procedurami ony citlivé partie osvěží a přivede ke znovunabytí všech funkcí.
A ještě technická fakta: 167 kilometrů za 8 hodin a 43 minut čistého času jízdy. Nemusíme se vůbec za svůj výkon stydět.
Na úplný konec nás přišla ještě pozdravitparťačka Markéta, která měla pro tento den vymezeny jiné povinnosti. Byla oproti nám až nepřirozeně svěží. Závěrečná série fotografií tak mohla zvěčnit nejen naši cílovou formaci, ale také kontrast mezi cyklistickými šílenci a standardně vyhlížejícím občanem.
Rok se s rokem sešel a naše natěšená Prima Parta se vydala na další ročník dnes již populární cyklistické akce „ Společně za krásami Mikroregionu Morkovsko“.
Start celé akce byl v 8 hodin z kteréhokoli místa. Místem se rozumí obec, která se této akce účastní. Letos to bylo rovných 20 obcí. Cíl je vždy v jiné obci a tentokrát tato volba padla na Lutopecny, kde se mohl každý účastník hlásit až do 16:30 hodin, kdy cyklistická část akce končila. My jsme toto místo zároveň využili i jako náš startovní bod.
Začali jsme se tedy krátce před osmou hodinou scházet a připravovat se na jistě příjemný, leč náročný den. Čekal nás průjezd již zmiňovanými dvaceti obcemi a to není, jak jistě místní vědí, nic jednoduchého. Terén je totiž dosti členitý, a tak o náročné výjezdy kopců, přesuny přes lesní a polní cesty není nouze. Není výjimkou, že se prvky náročnosti kombinovaly vzájemně. Prostě cyklistův ráj. Všechny tyto „útrapy“ byly vždy vynahrazeny pohostinností a přívětivým přivítáním lidí, kteří působili na jednotlivých stanovištích.
Nyní však již k samotnému průběhu dne.
Lutopecny – je 8 hodin a naše zatím neúplná skupina vyráží vstříc prvnímu razítku, které jsme také následně obdrželi ve Zlobicích. Přesun do této obce probíhal po pěkné silnici, takže zatím panovala všeobecná pohoda. I další obrátky našich pedálů patřily této silnici, a tak již za několik okamžiků dostáváme další razítečko. Tentokrát je to obec Věžky. Tady jsme se poprvé potkali s naším kamarádem, který po pauze způsobené zdravotními důvody, opět nabírá síly na naše akce. I této se zúčastnil, byť ve zkrácené variantě. Chvilku jsme spolu popovídali a pak již zpět na naši oblíbenou silnici. Ta vede přes místo zvané Srnov. Tady se k nám připojil Peťa, náš dvorní fotograf a dokumentarista. Nyní již v plné sestavě poprvé klesáme k další obci Tetětice, po které hned vzápětí následují Počenice. Stále jsme setrvávali na stejné cestě a užívali si jejího přívětivého povrchu. Bohužel už brzy nás čekal okamžik kdy ji bylo třeba opustit. Čekala nás na ní už jen poslední zastávka, a tou byla obec Morkovice. Těchto prvních pět obcí to byla opravdu příjemná projížďka. Následující kilometry změnily významně svůj charakter.
Přesun za dalším razítkem představoval zdolání slížanského stoupání a pak nás čekala první terénní vložka. Nezpevněná cesta, značně nerovná, nás neomylně přivedla do Hoštic. Tato zastávka je vždy jedna z nejpříjemnějších. Lidé a občerstvení, jimi připravené, to je prostě top. Není tedy žádným překvapením, že jsme se zde zdrželi o něco déle. To nám ani v nejmenším nevadilo, protože čas jsme měli parádní, a vychlazené pivečko nám bodlo. Bohužel, všechno dobré jednou musí skončit a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Po kýžené relaxaci nás již netrpělivě očekával přesun do Litenčic. I tady bylo připraveno pohoštění, které, jak se sluší, jsme neodmítli. Příjemným bonusem na této zastávce byla společná fotka s partou v bílých dresech. Toto skupinové focení vymyslel a následně i domluvil náš hlavní ochutnávač a labužník Zdenda (na žádné zastávce ničím nepohrdl a vše poctivě ochutnával). Je to dobrák od kosti, což se na něm hned pozná, takže mu ani zmíněná skupina prosbu neodmítla. Zvolna jsme tedy dojídáme chléb se skvělou pomazánkou a cibulí a hned po domluveném focení už myslíme na další cestu. Přesouváme se tedy do Strabenic a následně do Kunkovic. I tady si zobneme něco málo ovoce a už míříme do Nítkovic. Při příjezdu do této obce se pečlivě rozhlížíme, zda někde neuvidíme kolegu z práce. A vida je tu. Stál jako bodrý venkovan na své zahrádce v rukou třímal motyku a u nohou mu, jak věrní psíci, stály konve. Rychle křiknutý pozdrav a lehké mávnutí, to bylo vše co jsme si dopřáli při tomto setkání, které bylo vskutku letmé.
Jako držitelé už slušného počtu razítek se doslova řítíme k dalšímu bodu – obci Lhota u Pačlavic. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení do čeho se pouštíme, když vjíždíme do lesního porostu. Na začátek bylo vše OK. I tady záhy přišlo na pověstné ALE. Několik málo metrů a už jsme si vychutnávali přízeň jemného blátíčka. Jelikož nebylo cesty zpět nezbývalo než bojovat. Přehazovačky doslova zběsile řadily lehké převody aby kdokoliv z nás nezůstal někde uvězněn. Za téměř heroického úsilí se nám podařilo zvítězit nad touto přírodní pastí. Na konci lesa jsme si skutečně odfrkli a zároveň se i odměnili malou baněčkou slivovičky. Ta holt nesmí nikdy chybět. V tomto ohledu je vždy absolutní spolehnutí na našeho Františka.
Slivovička byla fajn a zrovna tak i další cesta. Ta nás neomylně vedla ze Lhoty do obce Pačlavice. Tady jsme si dopřáli o něco delší pauzičku. Důvod? No přece bylo třeba dát si kávičku, na kterou zatím jaksi nebyl prostor. Tady, ve stínu břízek, nám opravdu chutnalo. Řádně jsme si lahodný mok tedy vychutnali. Plní kofeinu a neutuchajícího elánu znovu nasedáme na kola a jedeme dál. Míříme do Pornic, kde se moc nezdržíme a už šlapeme směr Prasklice. Po obdržení razítka opět zvolna vyrážíme a rychle ukrajujeme ze vzdálenosti, která nás dělí od dosažení obce Uhřice. Po orazítkování všech našich průkazek účastníka nás ještě zlákaly výborné jednohubky s klobáskou. A ještě připomínáme, že se konaly v tomto termínu i volby do Evropského parlamentu. To byl totiž druhý důvod našeho delšího čekání. Petr musel odvolit. Po splnění jeho volební povinnosti jedeme s veselou na Dřínov. Bum, bum, bum, a už zase šlapeme a tentokrát taky pěkně funíme. Prostě kopec jako blázen nám dával zabrat. My to ale dáme. A taky že jo. Po zdolání kopce většinou příjde odměna v podobě pěkného sjezdu. A tady tomu nebylo jinak. Pěkně nám to frčelo, když jsme skoro bez šlápnutí brzdili u stolku razítkujících občanů obce Vlčí Doly. Bylo by to bez vady na kráse jen kdybychom nemuseli znova do dalšího kopce. Taky moc pěkný. Radost pohledět. Jeden po druhém se zakusujeme do jeho sklonu. Tady musíme přiznat i jistou míru porážky. Hynkovi vypovědělo službu koleno. Nebylo to naštěstí nic zásadního a tak po chvilce chůze opět v plném počtu jedeme dál. Na horizontu jsme se na chvíli museli rozdělit. Petrovi chyběla razítka z rána ( Zlobice a Věžky). Zdenda se mu nabídl, že pojede s ním. Tak se i stalo.
My ostatní máme před sebou terénní vložku. Jeli jsme po nějaké cestě, co byla samý drn. Pěkně nám to mlátilo do rukou a to i přesto, že naše tlumiče na vidlicích dělaly co se dalo. Třas rukou byl tak zcela nevyhnutným důsledkem této kalvárie. Přece se našel jeden ve svém důsledku veselý moment. Bylo totiž lehce komické jak náš kamarád Honza zvolal „ Naposledy. Naposledy.“ Ta slova totiž vyjadřovala mnoho a jen těžko se to dá popsat. Věřte, byl to šibeniční humor.
To už nás ale očekávala obec Bojanovice a po nich Měrůtky. Tam bylo naše předposlední zastavení . Znovu tedy obdržíme razítka a směle se blížíme k cíli. Lutopecny jsou už co by kamenem dohodil. Přijíždíme na určené místo, a tím je fotbalové hřiště. Zbývá poslední volné místo určené na razítka.
Splněno. Ještě dostáváme slosovatelný kupon v bílé barvě a s číslem. Barev bylo několik a měly tak logicky svůj význam. Pro nás bylo podstatné, že máme bílou. Tato barva byla totiž vizitkou pro ty co obdrželi všech 20 razítek.
Jistě ještě stojí za zmínku, že pořadatelé připravili na závěr oficiální části bohatou tombolu. Na některé z nás se usmálo štěstí a jejich číslo bylo výherní. Po tombole a předání všech cen už panovala volná zábava.
Závěrečné posezení nejen s přáteli a i s dalšími účastníky této akce bylo super. Přesto došlo ještě k vylepšení této pohody. Mirek a Pavel. Další dva kamarádi, kteří se přišli pobavit spolu s námi. A o to nám všem šlo.
