Archiv rubriky: Turistické výlety

Sobotní ráno a vlakové nádraží v Kroměříži – tak začal náš další společně strávený den. Připravil ho Honza, který vymyslel trasu z vlakové zastávky Rajnochovice přes Kelčský Javorník a dál přes Svatý Hostýn s cílem v Bystřici pod Hostýnem. Počet kilometrů, který nás čekal, byl akceptovatelný, a to i přes kopcovitý charakter terénu.
V 7:42 jsme vyjeli Kroměříže. Cesta trvala přibližně hodinku, takže bylo dost času na bujarou zábavu ve vagónu, jejíž součástí bylo i vtažení dvou nových účastníků do stabilní sestavy. O to se postaral především náš bavič Mira, který nedávno překonal nelehké zdravotní obtíže a byl nyní opět ve formě, plný touhy nás pobavit a obveselovat.
Kilometry pod koly vagónů ubíhaly jako voda a naše pobavená partička záhy vystupovala na určené zastávce. Dál jsme se vydali po svých. Kopce se tyčily v mírném oparu a my jsme se jich nehodlali zaleknout.

Samotný úvod cesty vedl po zelené turistické značce směrem na obec Podhradní Lhota. To mělo být na velkou část dne poslední místo, kde jsme se mohli setkat s civilizací. Dál už totiž následovaly pouze přírodní scenérie, nedotčené lidským působením. Kdo ovšem hojně zapůsobil, byl kůrovec. Kam oko dolehlo, všude samé holiny a spousty ještě neodklizených kmenů, které bylo třeba zdolávat. Místy ani nebyla vidět pěšina, takže jsme cestu hledali spíše intuitivně. Pokud byl signál, podpořili jsme intuici pomocí mobilní navigace. Reálné překonávání překážek už ale bylo na každém z nás, aby se s ním popasoval jak uměl. V bohaté rojnici jsme stoupali svahem a hlásili si navzájem, kdo má schůdnější variantu. Jak je nasnadě, žádná z možností lepší než ta druhá. Škrábali jsme se po vymletých hladkých kotárech, kde nám podkluzovaly nohy, čímž jsme ohrožovali všechny pod námi dominovým efektem. Prodírali jsme se houštím z navršených suchých smrkových větví, které nás zasypávalo jehličím jako vánoční stromek v únoru či přelézali kmeny, které byly tak objemné, že po vyhoupnutí na ně nám zůstaly viset obě nohy ve vzduchu a nebylo jak se odrazit k seskoku. Prostě čistokrevná bojovka. Je s podivem, že u takto poměrně velké fyzické námahy, byl i velký prostor pro humor. Naše neohrožené ženy překonávaly padlé kmeny opravdu svéráznými způsoby. Většinou se jednalo o styl, který připomínal jízdu na koni. K tomu všemu jsme v teplém dni posloužili jako vítaná návnada pro lesní hmyz, který okamžitě neomylně ocenil aktivní činnost našich potních žláz. A že nezahálelo ani jedno, ani druhé!
Z Podhradní Lhoty jsme začali stoupat k rozcestí Zubříč – zřícenina. Nedaleko se nachází právě ona zřícenina hradu Nový Šaumburk. Fakta o tomto místě říkají, že v roce 1307 je v jedné biskupské listině označen jako Nový hrad, něhož však dnes zůstalo už jen několik kamenů ze základové části. Kolem je zachován příkop a val. O něco dál se kdysi nacházel hrad Šaumburk. Ten byl založen po roce 1272 olomouckým biskupem Brunem ze Šaumburka. Za husitských válek byl dobyt husity a posléze zbořen, neboť držitel Zikmund z Bítova byl loupeživým rytířem.
Náročné stoupání jsme proložili pitným režimem a pak už se naše kroky ubíraly až ke Kelčskému Javorníku. To je nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů (865 metrů). Od září roku 2015 stojí na vrcholu nová, architektonicky zajímavá rozhledna, na kterou mnozí z nás hodlali vystoupat. Terén pod vrcholem byl hodně kamenitý, což ovšem neodradilo několik cyklistů, borců, kteří zde patrně trénovali na cyklistický závod Bikemaraton DRÁSAL. Nechápali jsme, jak se vůbec mohou v takových podmínkách na kolech pohybovat. Inu, to už byl zcela jiný level. Než jsme se vyškrábali na vrchol, byli jsme všichni úplně propocení. Někteří z nás se dokonce rozhodli převléknout do suchého. Téma míry zpocení se bohatě prolínalo celým dnem. Byl to fakt, který se nás úporně držel a posloužil k mnoha jadrným vtípkům.

Pod rozhlednou jsme posvačili, popili a zapsali se do knihy „ návštěv“. Pak už nám nic nebránilo v dalším putování.
Bohužel klesání se stalo osudným naší nové kamarádce, která si z radosti, že už se nemusí škrábat do kopce, trochu popoběhla a – přivodila si nečekaně výron kotníku. Zmíněný kloub začal okamžitě otékat, takže jsme považovali za štěstí, že jsme měli sebou ortézku, která tímto přišla vhod. Statečná turistka se rozhodla pokračovat v pochodu a dokonce s tímto oslabením zvládla nakonec celou cestu. Bylo nám jí ovšem dost líto, protože nám bylo jasné, jak asi trpí, a jaká je to škoda, začít svou účast v naší partě tak nešťastným počinem. Nicméně chrabrá výletnice se dala slyšet, že tato eskapáda rozhodně neohrozí její další turistické počiny.
Kromě této patálie jsme prožívali i jiné počiny, jako například sběr hub. Tak krásné praváky tam prostě nešlo nechat. Také jsme se fotili na zajímavých místech, jako byly třeba obrovské hromady složeného dřeva (kulatiny).
Po zdolání několika kilometrů se naše skupina, která už byla rozdělena do několika frakcí, scházela na rozcestí Chvalčov U Revíru. Toto místo je výchozím bodem ke zdolávání kopce Svatý Hostýn.

Po krátkém odpočinku jsme zahájili, dnes již druhé, stoupání. Ušli jsme sotva pár metrů, a už nastala debata, zda jdeme správně. Může se to zdát podivné, ale opravdu hodně stromů padlo k zemi a s nimi i turistické značky. Pak je orientace notně ztížená. Po zvoleném a odsouhlaseném resumé nás nechtěně ještě zmátl místní důchodce, který nám poskytl dobře míněnou radu tak specifickým způsobem, že jsme zase spolehlivě sešli z cesty. No nic, náš postup to nakonec neohrozilo. Akorát, že jsme se museli ve finále škrábat do kopce doslova po čtyřech. Navíc začínala neodkladně doléhat změna počasí. Dusné klima náhle protínaly zvuky hromů a obloha se povážlivě zatahovala. Ti, co v sobě našli ještě dost energie, měli před sebou strmých 400 metrů, naše hrdinka spolu s manželem a vtipálkem Mirou se vydali raději delší cestou po asfaltce. Obě skupiny dosáhly požadovaného cíle včas. Sotva jsme si začali sedat ke stolům, začalo venku vydatně pršet. To nám ovšem nevadilo a v klidu jsme se uchýlili k výběru delikates z jídelního lístku. Ten nám poskytl štědrou nabídku a přispěl tak k příjemnému ukončení naší akce.
Po dešti byla cesta lesem do Bystřice pod Hostýnem poměrně kluzká, a také oslabený kotník měl dost. Nebylo proto těžké se rozhodnout a zcela jednomyslně využít autobus, který nás pohodlně přiblížil k vlakové zastávce. Následoval návrat do Kroměříže a všeobecná spokojenost.

Na Velký pátek pro nás naplánoval náš Honzík pěknou turistickou akcičku. Hned zrána jsme vyrazili z našich domovů, abychom se shromáždili v 9 hodin ráno na náměstí v Koryčanech. Počasí bylo jako na objednávku, členové se dostavovali na určené místo včas a předzvěst společně stráveného dne nás obveselovala ještě dříve, než jakákoli turistická aktivita vůbec započala. Možná k ní přispěl tradiční přivítací kalíšek či skutečnost, že jsme mohli přivítat úplně novou členku výpravy Nikolu, která pro dnešek rozšířila naše řady. Malou vadou na kráse byla pouze neúčast našeho týmového fotografa. Tuto situaci jsme vyřešili rychlou domluvou a fotodokumentaci začali řešit pomocí telefonů. Tůra mohla být zahájena.

Z náměstí nás cesta vedla po žluté kolem zámku a zámeckého parku dál do lesů. Sluníčko nám krásně svítilo na cestu, nálada byla opět skvělá a o vtípky nebyla nouze. Cesta nám pěkně ubíhala a tak nás záhy čekal průchod kolem prvního bodu záchrany – rozcestí Pod Železňákem. S dobrým pocitem a plni elánu jsme dál směřovali po žluté k přístřešku Nad Zavadilkou. Bylo to vhodné místo pro chvilku oddechu a malou svačinku. Zde jsme se dočkali nečekaného překvapení. V krajině bohaté na všelijaké jarní scenérie, ale prosté jakékoli jiné živé duše, než byly ty naše, se v dálce objevila malá červená tečka. Že by se k nám někdo blížil..? Se zájmem jsme pozorovali, jak se tečka zvětšovala a bavili se totožností červené postavičky s týmovou barvou našich dresů. To je ale náhoda! Široko daleko nikdo jiný než my, jen jakýsi zbloudilec, který zrovna vypadá jako by k nám patřil. Až když se k nám onen zbloudilec přiblížil o něco více, ozvaly se výkřiky: „To není možný! No to snad ne! Že by to byl Peťa?“ Byl to on. Neskrývali jsme radost a bouřlivě se vítali, jakoby šlo o návrat ztraceného syna. Potěšený a rychlou chůzí poněkud opocený Peťa nás ujišťoval, s jakým úsilím se snažil své zpoždění dohnat, aby nás zastihl, což jsme všichni náležitě ocenili. Od této chvíle se také výrazně vylepšilo pořizování záznamů, neboť Peťa si ihned vytáhl své nádobíčko a ujal se fotodokumentace.

Po této radostné události se naše partička pustila dál, tentokrát už po modré, směrem k Osvětimanské vodní nádrži. Nedaleko od ní se zrodil název dnešního článku. Došlo k tomu opět díky našim všudypřítomným pitominkám, kterých se s nadšením dopouštíme takřka neustále. V táhlém svahu, který zvolna směřuje k nádrži, naše poněkud rozptýlená skupinka komunikovala na dálku. Dvojice vedoucích borců, kteří to tlačili kupředu v naději, že už se brzy naobědvají, se zajímala, jak se jmenuje název restaurace, ve které budeme jíst. Vznesli tedy podstatný dotaz ve vzdušném prostoru k „nejbližším“ osobám. Naléhavá otázka se nesla krajinou, což Hynek okamžitě uchopil po svém a pohotově na ni zareagoval: „U třech sluncí!“. Vskutku nepravděpodobný název nebyl na druhé straně louky s důvěrou zpracován a výměna otázky i odpovědi se opakovala ještě několikrát. Všichni kolem Hynka už se pochechtávali, až na Soňu, která s účastí sledovala, jak se nedaří tak podstatnou informaci zasadit do mozkových závitů příjemců. Vložila se tedy s vervou sobě vlastní do situace, opřela si ruce v bok, nachýlila se směrem ke vzdáleným postavičkám a důrazně, pomalu a srozumitelně vyrážela jak nejhlasitěji uměla: „KE – TŘEM – SLUN – CÍM!!!“ To to už byla poslední kapka, při které jsme se všichni káceli smíchy. Až teď Soňa pochopila, jak nepravděpodobně to celé vyznívá a rozesmála se taky. Hoši na druhé straně svahu to vzdali, rezignovaně se usadili na mez a vytáhli si slivovici. A bylo dobře.

To ovšem není poslední veselá příhoda ohledně zvoleného restauračního zařízení. Při jeho hledání totiž došlo k lehkému prodloužení trasy asi o 2 kilometry, což někteří členové komentovali poněkud jadrně. Nebylo totiž zřejmé, jestli jdeme správným směrem. Pochybnosti i zoufalost, pramenící z pokročilé vyhladovělosti, byly opět důvodem k šibeničnímu humoru. Nakonec jsme hospodu Na Srubu šťastně našli a opět uvěřili tomu, že se dnes kvalitně občerstvíme. Samozřejmě si dáme především naši oblíbenou česnekovou polévkou, kterou si dopřáváme všude. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obvyklý jídelníček neplatí, protože ve svátky zde mají zvěřinové hody. Pravda byla tak krutá, že ji naše Maky podvědomě odmítala přijmout a bezděky se na oblíbený pokrm znovu otázala. Reakce obsluhy na repertoár nabídky jídelního listu zůstal nezměněn, což byl v kontrastu s upřímným zklamáním tazatelky pro nás znovu důvod ke společnému obveselení. Toto selhání místního hostince však bylo jediné, a vše ostatní, co se pod jeho střechou srubu, bylo už jen a jen do plusu. Všechny alternativy, které byly nabízeny, byly opravdu skvostné jak chutí tak množstvím. Perfektně jsme si všichni pochutnali a po dobré kávičce jsme mohli zahájit sekvenci návratu.

Hned v úvodu zpáteční cesty jsme si užili trochu krosu. Zkratka vybraná společně Petrem a Hynkem nás zavedla do prudkého stoupání, které, aby toho nebylo málo, bylo celkem hodně zarostlé všelijakým náletem a ostružiním. Vidina solidní zkratky ale zvítězila a uznalá slova ostatních o účelnosti nepohodlného, leč efektivního řešení, dala smělým vůdcům za pravdu.

Cesta pokračovala po navazující turistické trase poklidně dál, až ke Klimentskému rybníku. Tady se zrodila další veselá příhoda. Svou roli zde sehrála znovu Maky, která tentokrát řešila mírný diskomfort ve své turistické obuvi. Tlačil ji totiž neostříhaný nehýtek, což považovala za důvod k neodkladnému řešení. Jak si ale opatřit manikúrní nůžky ve volné přírodě, je úkol nad jiné nesnadný. Dobře uložená náplast ve futrálu u brýlí mohla být jistou pomocí ale k úlevnému pocitu v obuvi by asi zcela nepostačila. Na scénu nyní vstoupila opět Soňa, která z ničeho nic ze svého batohu vytáhla vysloužilé křivolaké nůžky, které jí tam zůstaly z předchozího dne ze sběru kopřiv. V tuto chvíli však nebylo lepšího pedikúrního prostředku, než jaký nabízely tyto pákovky, takže problém mohl být zdárně vyřešen. Stačilo se jen dobře trefit, neboť celý úkon hrozil spíše amputací dotčeného malíčku, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo.

Den značně pokročil, čímž se vynořily pochybnosti jak časově zvládneme zbytek zpáteční trasy. Bylo třeba ji poněkud zkrátit, což byl sice dobrý plán, nicméně ve výsledku získal jistou trhlinu. Asfaltka, která se zdála tak příjemná pro naše uplahočené nohy, zlákala Hynka s Františkem k pokračování i za rozcestím, na kterém jsme se měli dát jinudy. Hoši v euforii, jak je to krásně z kopce, si ještě zkracovali serpentinky lesem, a zdolávali jeden vskutku příkrý sráz směrem nahoru na vozovku. Hlavně, že to odsýpalo. „ Kam to jdete?“ zavolal na ně znepokojeně Peťa. „ Do Koryčan“ odvětili tázaní, jakoby byl tazatel snad malomyslný. Petrova odpověď kontrovala jejich suverenitu „ Jo, leda tak do pr***e, a né do Koryčan“. Naši pěšáci v předvoji zaváhali nad nečekaným zvratem situace, neboť si ještě před chvílí libovali jak jim to pěkně odsýpá. Ale nedalo se nic dělat. Museli uznat, že se unáhlili a celý nasyslený úsek museli vystoupat zpět. Ke strategii co nejrychlejšího návratu jim opět posloužilo osvědčené zkracování serpentinek lesem. Po připojení ke skupině se už odvíjela cesta do Koryčan bez potíží, a tak mohl být dnešní den na náměstíčku ve zmíněné obci korunován spokojeným hlaholem a chodníčkovým kalíškem slivovičky.

Bylo krátce před půl sedmou a měli jsme za sebou 26 km. Byl to dobře prožitý den, jakých není nikdy dost.

Druhou akcí byla návštěva Bukovanského mlýna. Snad špatný termín (23.3. 2019) nebo vyšší moc zasáhly, a tak tato akce měla bohužel jen menší účast. Přesto i na tomto setkání se objevila nová tvář – Martinka. Dcerka jedné naší parťačky.

Tady se hodí použít titul románu Karla Poláčka, bylo nás pět. Počasí nám ovšem přálo měrou vrchovatou, takže naše skupinka mohla vychutnávat jarní teplé sluníčko a krásy jarní přírody. Volnou chůzí jsme se vydali k vytyčenému cíli. Po ujití sotva pár metrů už před námi bylo stoupání, načež se ozvala hláška loňského roku „ Kdy už tam budem“. Nemohlo následovat nic jiného než bouřlivý smích. Statečně a vytrvale jsme zdolávali výstup až do doby, kdy se profil terénu změnil. Prohřáti stoupáním i jarním sluníčkem jsme začali odkládat vnější svršky a spokojeně pokračovali dál. Bukovanský mlýn se rychle přibližoval.

Když jsme vstoupili do areálu, překvapilo nás, jak příjemné místo jsme si pro dnešní cíl výletu vybrali. Areál nabízí spoustu možností k vyžití, zároveň však nepostrádá kouzlo specifické atmosféry – stylová slovácká architektura mlýna, domků, i hlavní budovy, ve které je útulná selská restaurace – to vše nás uchvátilo. Fotografie jistě mnohé napoví. Přidáváme také několik zajímavých faktů, které přiblíží minulost i současnost tohoto místa.

Větrný mlýn, který se stal zdaleka viditelnou dominantou kopce nad obcí Bukovany u Kyjova, byl postaven a slavnostně otevřen v roce 2004. Tvůrcem mlýna je pan Josef Kouřil z Kyjova, který si stavbou mlýna splnil svůj dětský sen a vytvořil tak kouzelné místo, které přitahuje každoročně tisíce návštěvníků. Třípatrová budova mlýna ukrývá malou expozici slovácké kuchyně 1. pol. 20. století, kde se s námi můžete přenést do prostředí, ve kterém nám naše prababičky připravovaly ty nejlepší pokrmy na světě a také galerii, kde se koná celoroční prodejní výstava „Tradiční výrobek Slovácka z keramické dílny Náplavovi“ – tradiční užitková keramika (hrnky, misky, dózy, džbánky, aj.)

V nejvyšším patře se nachází vyhlídková terasa, která skýtá nádherné výhledy do okolí. Při pohledu z věže mlýna se před Vámi rozprostře kyjovské Dolňácko se svými políčky, sady a vinicemi, na obzoru se zřetelně rýsují hřebeny Bílých Karpat a Chřibů, při dobré viditelnosti dohlédnete až ke 110 km vzdálenému kopci Kobyla u Bratislavy. V přízemí mlýna se nachází stylově vybavená krbovna.

Po prohlídce a krátkém relaxu nás příjemná zpáteční cesta zavedla k našim autům. Díky nim byl přesun do Kyjova velmi pohodlný. Kyjov je asi naším osudovým městem. Jsme tady totiž častěji než kde jinde. Je to asi tou polohou nebo možná něčím jiným? Pravda je někde mezi tím. Na náměstí je pěkná a bohatě zásobená cukrárna, která nás a hlavně naše mlsné jazýčky vždycky přitáhne jak super magnet. Zákusek, zmrzlinka či kávička to bylo perfektní zakončení prosluněného dne.

Tak to byla jakási ochutnávka letošních aktivit, které se rozběhnou naplno 19. dubna 2019.