Archiv rubriky: Turistické výlety

V sobotu 3. února 2018 jsme měli v plánu navštívit Pulčínské ledopády. Tento úmysl nám však překazilo nevyzpytatelné počasí letošní mírné zimy, takže jsme nakonec byli nuceni zvolit náhradní program. Našim novým cílem se tak stala rozhledna na Čubově kopci.

Jako již tolikrát, jsme zahájili výpravu v Kroměříži u zimního stadionu. Tady se kolem osmé hodiny ranní začala shromažďovat naše skupina turistických nadšenců. Nechybělo tradiční přivítání spočívající v srdečných objetích i snaze pojistit si zdar akce poctivým přípitkem. Načež jsme operativně pořešili rozmístění jednotlivých pasažérů ve vozech a s důvěrou vyrazili vstříc novým zážitkům. Některé posádky měly ve svých kabinách skutečně veselo, jelikož nikdo, včetně řidiče, vlastně pořádně nevěděl kudy se jede. Situaci věru mnoho nepomohl ani pokus našeho zdatného navigátora s příslušnou mobilní aplikací, kterému se zobrazovalo, že jsme v Hradci Králové. Inu, družice neměly zrovna svůj den. Proto bylo klíčové neztratit z očí vůdčí vozidlo.

Bujarou náladu nepřehlušila ani obava, zda se rozplyne místy docela nepříjemná mlha. Ta se ale přeci jen začala pozvolna vytrácet a prosvítající sluníčko hlásilo, že můžeme být pro dnešek klidní. Projeli jsme zdárně přes Zlín a Vizovice a nezadržitelně se blížili k Francově Lhotě. Tam byl první (takzvaně částečný) cíl. V této vísce jsme zaparkovali u místního obchodu a zahájili přípravu na pěší část výletu. Vychystávací manévry nebyly jednoduché, neboť přítomné ženy začaly pátrat po toaletách, muži přezouvali obutí a jiní chystali dokonce čtyřkolové vozidlo pro nejmladší členku týmu, půlroční Viktorku. To ovšem nezabránilo si jednomu našemu operativci urychleně zakoupit plechovkové pivečko, které také bezodkladně požil. Všichni jsme mu ho dopřáli, a zároveň ho podpořili konzumací našich přivezených léčivých tekutin. Po nezbytném splnění pitného režimu nastala ještě chvíle pro většinu přítomných nečekaná, a to když naše milá kamarádka Miluška obdržela malou pozornost v podobě hrníčku s nápisem Milka. Aniž bychom tušili, vyšlo nám to perfektně. Shodou okolností se jí totiž hrníček na kávičku v práci rozbil. Ještě lehká úprava legendární Honzovy čepičky, společné startovací foto, a potom už se naše končetiny daly do pohybu směrem k zmiňované rozhledně.

Hned po pár krocích se nám zjevilo zajímavé stavení. Samozřejmě, naše děvčata neváhala a zahájila průzkum. Ukázalo se, že se jedná o velmi improvizovanou přírodní táborovou základnu. Umyvadlo, stůl, matrace a jiné potřeby včetně nádob neurčitého významu, jsme zanechali na místě. Od samého počátku cesty jsme se nejen dobře bavili, ale museli se zapojit i svaly jindy k chůzi nepotřebné. Terén byl, řekněme, lehce náročnější, a tak byla prověřena nejenom naše těla, ale i konstrukce kočárku a celková soudržnost i vůle našeho týmu. Pravda, tlačit kočárek do kopce krkolomným terénem není věru snadný počin. My jsme ovšem nezklamali a kočárek i s naším „maskotem“ se dostal přes všechny překážky bez sebemenší újmy. Samozřejmě, hlavní zásluhu na tom měl tatínek. Což dokazují níže přiložené fotografie.

Ve chvílích, kdy byla část cesty méně náročná na fyzičku, nastával prostor pro fotečky, občerstvovačky a pochopitelně srandičky. I přírodovědná chvilka pro skutečně odborné pozorování velkého lesního mraveniště se našla. Stejně tak dostala svůj prostor lehká sněhová sprcha z pocukrovaných smrčků. A nelze opomenout ani bravurní výstup na posed. Branně atletický charakter akce podpořilo zase značení šipek do nám vzácné sněhové pokrývky. Co kdyby se někdo z nás opozdil a nevěděl kudy kam? Po těchto individuálních aktivitách jsme se sešli u jednoho z ukazatelů a svorně pojedli naše svačinky a decentně doplnili tekutiny.

Cesta, která vedla krásným, lehce ojíněným a zasněženým lesem, pěkně ubíhala. Ani jsme se nenadáli, a už se před námi rýsovala krása celodřevěné valašské rozhledny. I ona pro nás měla svá překvapení. Příkré schody a úzké průlezy mezi patry. To všechno se stalo námětem pro další hromadu vtípků na schopnosti každého z nás. Ledaskdo si musel přiznat, že počítat schody břichem ještě nikdy v životě nezkoušel. Ale jde to. Vynaložené úsilí a námaha se však brzy vyplatily. Výhled, jakým nás rozhledna odměnila, byl kouzelný. Všichni jsme si ho dosyta užili. Ještě než jsme zvolna zahájili sestup, zanechali jsme doklad o naší přítomnosti v podobě několika pochvalných slov, které jsme zanesli do kroniky nalezené ve schránce nejvyššího patra. Společné foto pak ukončilo naši přítomnost u této vysoké valašské krasavice. Přišel čas na návrat do výchozího bodu.

V místě, kde stála zaparkovaná auta, se nacházela i hospoda. V ní jsme lehce poobědvali. Už jsme sice ledaskde pojedli i lépe, ale nevadí, s trochou dochucovacího umění jsme z pikantní směsi vykouzlili směs standardní chuti. I v tom je síla našeho týmu. Z každé pitominy uděláme takovou prču, že to samotný jedinec nemá šanci vymyslet. Snad jedině náš Mira, ten je, co se humoru týče, naprosto samostatná jednotka. Však jsme mu také v tomto dni věnovali nejednu kamarádskou vzpomínku. Nemohl se dnes zúčastnit, ale věříme, že to byla jen ojedinělá absence! Ale zpět k talířům. Po tom, co se nám je podařilo úspěšně vyprázdnit, jsme od obsluhy obdrželi otázku, zda si dáme ještě kafíčko. Na tuto eventualitu jsme ovšem byli již předem připraveni a s díky jsme obávanou laskavost odmítli. V plánu totiž už byla návštěva nějakého kvalitního zařízení, kde bychom ke kávičce obdrželi i něco sladkého na chuť. Náš druhý operativec, poměrně nová, ale osvědčená členka týmu, zalarmovala své dostupné nejmenované zdroje, od nichž obdržela doporučení na jistou cukrárnu ve Zlíně, kde by mohly být naše chuťové pohárky uspokojeny. A byly!

Uspokojen by mohl být i ten, kdo by ocenil pánskou obsluhu v oné sladké oáze. Dva fešáci cizí exotické národnosti se vskutku hodili mezi všechno to jemné a delikátní sladké zboží, které se tu nabízelo. Člověk nevěděl, jakou laskominu si má vybrat dřív. A tak se stalo, že jedna objednávka, která se pro nedostatek rozhodnosti třikrát změnila, nakonec nemohla být uspokojena, protože zamýšlený objekt už mezitím vyfoukl jiný zákazník. Ještěže se Peťa, kterému se podařilo získat zavčasu tentýž cíl, o svůj úlovek podělil!

A touto sladkou tečkou skončil náš vydařený únorový den. Nezbylo, než se rozloučit, a nasednout, v opět pozměněném zasedacím pořádku, do aut. Věříme, že i další akce roku 2018 budou ve stejném duchu a pohodě. My už se o to postaráme.

Byl 31. prosinec, Silvestr. Den, kdy všichni lidé plánují a následně oslavují příchod Nového roku.

Naše parta není výjimkou. A protože jsme mimořádný tým, pokusili jsme se průběh našich oslav něčím ozvláštnit. Tím zpestřením byl noční výšlap na rozhlednu Brdo. Při přípravách na tuto akci jsme však ani v nejmenším netušili do čeho se pouštíme. Ale všechno pěkně popořádku.

Silvestrovský večer pro nás začínal kolem osmé hodiny, kdy jsme se sjeli u našeho kamaráda Romana v Roštíně. Ten nás přivítal jak se sluší a patří. Připravil příjemné posezení na dvoře, rozdělal oheň a přichystal i „ malé“ občerstvení v podobě produktů ze zabíjačky a točeného pivečka. Našla se i lahodná slivovička, která byla v chladné a mírně větrné noci více než žádoucí. Ani my, příchozí, jsme se nedali zahanbit, a tak jsme dodali nejrůznější cukroví z domácí produkce a špekáčky z nejmenované masny, které se brzy začaly nad zmíněným ohništěm slibně škvířit. Jen to přikládání do ohně občas vázlo. A tak špekáčky byly místy jen ohřáté nebo naopak, ve snaze dohnat ztráty, zase mírně zuhelnatělé. Ale ve tmě to nebylo zase tak moc vidět, takže pohoda. Za družného hovoru, konzumace pochutin a vedení veselých glos, jsme společně dosáhli stanoveného času pro zahájení nočního výstupu na již zmiňované Brdo.

22 hodina. V tuto chvíli jsme plni sil a elánu vyrazili. Zpočátku cesta ubíhala velmi klidně a pohodlně. Ovšem po zhruba jednom kilometru jsme se ocitli na hranici temného lesa. Tento fakt nebyl tím největším problémem, neboť se rozzářily naše baterky. Ty mimo jiné odhalily i celkem slušně rozblácené a místy namrzlé cesty, po kterých, jak jinak, jsme museli projít. Jiní by možná upustili od takového smělého záměru, my však ne. Naše příprava byla kvalitní a hlavně – podle mínění některých borců, jsme měli i po několikaměsíční aktivní pauze natrénováno. I vybavení měl každý osobité. Za extra zmínku stojí rozmanitá obuv naší skupiny. Někdo měl tenisky zvané plátěnky, další botasky, jiný kanady a našly se i klasické gumáky. Když exotika, tak se vším všudy.

Při zdolávání nočního terénu nás ani nepřekvapilo, že je vlastně úplně jedno, jaké má kdo obutí, protože na blátíčku a ledě jsme měli všichni určité problémy. Přesto jsme si užívali každý krok. Občas někdo někam zahučel, což za panující tmy bylo nakonec docela milosrdné. Nebylo totiž moc vidět kam, ani s jakými důsledky. Bylo to nejen dobrodružné, ale i romantické, procházet klidným nočním lesem, kde na nás dohlížel jen měsíc. Někdo nás sice stále strašil všudypřítomnými partyzány zjevujícími se ze záhrobí druhé světové války, ale my jsme měli pro strach uděláno! Dokonce i podobnost se seriálovým dílem z Majora Zemana, kde umírali přeběhlíci v bažinách, se podařilo zaplašit. Za tichého oddechování a kvalitního občerstvování na každém rozcestí jsme dorazili pod rozhlednu. Ta byla již připravena přijmout noční návštěvníky. Po seskupení jsme zvolna stoupali po schodech až na samé horní patro rozhledny. Pak už jen chvilka čekání a přišel ten okamžik. 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1,0! A pak už jen bouchání rychlých špuntů a oslavy Nového roku. Každému bychom přáli ten parádní pohled, kdy se nad jednotlivými městy či vesničkami ve všech směrech objevila záře novoročních ohňostrojů. Stálo to za to. Obzor dokola jakoby explodoval.

Asi po půl hodince nastal okamžik pravdy. Vyrážíme zpět do „základního tábora“. Zpáteční cesta probíhala zcela ve stejném duchu jako cesta nahoru. I když. Jeden z nás měl přeci jen jeden světlejší okamžik, a to když doslova zahučel do výmolu plného vody. A proč světlejší okamžik? Jednoduše proto, že právě on byl jeden z těch, co měli gumáky. Výkřik „K…..a, to bylo na centimetr!“ byl opravdu na místě. Však byl také dotyčný hrdina ještě dlouho rozrušen. V jakékoli jiné obuvi by byl totiž ztracen. Do cíle zbýval ještě notný kus cesty.

Zvolna, jak se přibližoval základní tábor, se naše skupina v závislosti na nejrůznějších okolnostech mírně rozvolnila. Někdo spěchal, aby se už přezul do suchých bot nebo napil čaje čekajícího v termosce v autě. Jiný se věnoval za chůze debatám nebo zkrátka už mu vázl krok. A tak bylo možné vidět několik světýlek líně se pohybujících tmou. Každý ale dospěl do cíle. Při loučení tak mohla zaznít slova uznání všech za předvedené výkony.

Závěrem ještě jedno konstatování. Pokud bude každý den jako tento, bude rok 2018 fajn.

Druhá sobota v říjnu je pevný termín pro konání burčákového pochodu mezi obcemi Mutěnice a Milotice (Šidleny). I naše skupina, která se tentokrát neskládala pouze z členů Prima Party, byla přítomna.

Vše začalo nezbytnou přípravou a objednáním autobusu, který nás dopravil na místo našeho startu, a to do Mutěnic. Všichni účastníci zájezdu byli na svých nástupních místech jak bylo domluveno, a tak „sběr“ nebyl pozdní, nýbrž probíhal jako na drátkách. Nálada v autobuse rychle stoupala i díky přispění slivovičky. Tou jsme dodatečně zapili zdravíčko nedávno narozeného syna našeho kamaráda. Samozřejmě byl přípitek spíše symbolický, neboť naším zájmem byly tentokráte tekutiny pocházející výhradně z hroznů révy vinné.

Netrvalo dlouho, a již jsme vystupovali v Mutěnicích. Po nezbytné společné fotce jsme se rozprchli v malých skupinách do davu, který už je nedílnou součástí této oblíbené akce. Zvolna jsme se posunovali kolem stánků, ve kterých bylo nabízeno vskutku všechno možné. A jak dokazují fotografie, nejen o tekutiny, ale i o kvalitní pokrmy bylo postaráno měrou vrchovatou. Ochutnávání tak ve všech směrech propuklo na plné obrátky. Proto nebylo jednoduché opouštět tak zaslíbené místo. Pravdou ovšem je, že nás čekal přibližně 14 kilometrový přesun do Milotic. Zde stojí za zmínku, že někteří z nás důkladně prošli okružní trasu v Mutěnicích, a teprve potom nabrali požadovaný směr.

Naše pětičlenná skupinka nebyla tak ctižádostivá, tudíž za stálého ochutnávání různých druhů burčáku postupovala dál jen zvolna. Míjeli jsme vinice zalité podzimním sluncem. Také jsme podrobně mapovali terén, aby náš pitný režim nebyl ničím ohrožen. Dobře jsme udělali, že jsme sebou měli mobilní dvoulitrovou rezervu. Ta se hodila pro takzvaná suchá místa. Tak jsme nazvali oblasti kde se nevyskytoval žádný sklípek či stánek, který by skýtal možnost doplnění pohárků. Pochopitelně nejen jídlo a pití nabízel tento ročník pochodu. I hudba, jak profesionální, tak amatérská se linula celou cestou našeho výšlapu. Právě při jedné zastávce se naše skupinka potkala s jinou a hned bylo veseleji. Vzájemné ochutnávání vzorků našich mobilních zásob přineslo další ujištění o dobré kvalitě nabízených vinných produktů. Toto milé setkání s přáteli nemělo dlouhého trvání. Naše cesty se opět rozdělily (jak se později ukázalo ne nadlouho).

Den byl skutečně povedený a všem cesta zdárně ubíhala. Ani jsme nepostřehli, že jsme najednou na cestě sami. A tak se stalo, že i nám se podařila malá zacházka. Těch pár kroků navíc nikoho z nás neohrozilo, a tak jsme již záhy stáli na břehu Jarohněvického rybníka. Tady jsme se napojili jako mnozí další účastníci pochodu na cyklostezku zvanou Mutěnka. Musíme konstatovat, že akce byla opravdu masová. A ještě jeden postřeh, který stojí za zmínku. Všichni šli proti nám. Chvílemi jsme pochybovali o správnosti našich orientačních schopností, ovšem zcela zbytečně. Jako potvrzení dobrého směru se před námi objevila Horní Huť a posléze i kemp Josef, odkud je to už jen kousek do Šidlen.

Ty se před námi krásně vylouply jak z kouzelného oříšku a my jsme byli v cíli našeho dnešního putování. Teď jsme mohli zvolnit a zaslouženě vydechnout. Spokojeně jsme pauzírovali, a co bylo ještě lepší, že jsme se scházeli se svými přáteli, kteří stejně jako my, urazili tu dlouhou a zároveň příjemnou cestu. Samozřejmě hned se probíraly první dojmy z akce. Při pozorném poslouchání měl člověk chvílemi pocit, že někteří z nás byli úplně někde jinde, snad i na jiném pochodu. O to větší je naše spokojenost. Vždyť užít si krásný den plný různorodých zážitků a vrátit se domů v klidu a pohodě je opravdu super.