Archiv rubriky: Turistické výlety

Páteční ráno 29.9. 2017 – to byl okamžik kdy začal náš další společný výšlap. Musíme hned v úvodu zmínit, že zahájení akce se zúčastnila i nejmladší členka naší party Viktorie. Po nezbytném okukování a obdivování jsme o půl deváté vtiskli první stopy do terénu v okolí Roštína. Nepříliš hustá mlha nás nijak nemohla rozladit, a to i proto, že se skrz ní prodíralo nesmělé podzimní slunce. V několika okamžicích nás již vítal lesní porost. První malé překážky v podobě zhoršeného terénu jsme zdolávali s úsměvem.

Hned na kraji lesa jsme již viděli první houby, které byly také naším, ne zcela vedlejším, cílem. Jejich množství a různorodost byla vskutku uchvacující, jak dokládají i fotografie níže, a tak bylo co obdivovat. Příroda opravdu umí vymyslet neskutečné množství tvarů, barev, velikostí a kouzel. Po tomto houbovém přivítání nám před očima doslova vyrostl kopec, který, jak už to tak bývá, stál nám všem v cestě k dalšímu cíli. Netrvalo dlouho, a začali jsme pociťovat vzrůstající teplotu našich těl, která byla nucena ke zvýšenému výkonu. Došlo tedy na rozepínání a posléze i sundávání vrchních vrstev oblečení. Naše houževnatost slavila úspěch. Dosáhli jsme první mety – přístřešek pod Brdem. Malé občerstvení a doplnění potřebných tekutin netrvalo dlouho, a tak jsme, plní elánu, vyrazili dál. Po pár krocích na pěkné cestě přišel prudký obrat a mi opět „zapluli“ do lesního porostu. Přes mlází (to prověřilo pevnost našich kalhot) jsme opět vstoupili do prosluněného vzrostlého lesa. Mile nás překvapily informační cedulky (nepoškozené). Ty všem procházejícím poskytnou informace o daném místě či objektu. I zachované hraniční kameny mají své kouzlo a tak nějak sem prostě patří. Další zajímavostí je malinká chaloupka zvaná „ U Dubáčka“.

Naše kroky však vedly dál. Opět se potvrdilo další pravidlo, že když jdeš do kopce, někdy musíš zase z kopce dolů. A tentokrát to byl sešup opravdu velký. Někteří kamarádi si lehce zoufali. Jejich kolena totiž trpěla, a tak přišel na řadu oblíbený krok Joffrey. Nejen tito stateční jedinci byli zanedlouho odměněni dosažením druhé mety, a to památníku U Padlých. Po důkladné prohlídce tohoto pietního místa nás již očekávala toužebně vyhlížená třetí meta a tou byl přístřešek Salašská Hájovna. Tady se měla odehrát důležitá část dne – opékání špekáčků.

Ihned po příchodu na místo se jakoby automaticky všichni členové dali do plnění jednotlivých úkolů. Ženy chystaly špekáčky, muži sháněli dřevo a vhodné klacky na opékání. Vše běželo jako na drátkách, a tak se již záhy objevily první plameny. Jisté však je, že kde jsou plameny je i kouř. Zpočátku bylo kouře víc než ohně, takže jsme se cítili jako salám v udírně. Nic netrvá věčně, takže i kouř ustoupil a my jsme se mohli semknout kolem topeniště. V rukou se nám chvěly klacíky na nichž visel náš drahocenný oběd. Žádné ztráty se ale nekonaly, tudíž všechna bříška byla uspokojena. Tady je na místě poděkovat neznámým ochotným lidem, kteří v tomto přístřešku umístili bednu s pivem. Ta je volně dostupná a každý kdo si vezme pivčo, položí na připravené místo peníze. Doufáme jen, že toto místo navštíví samí slušní lidé a tato pohostinnost tak bude fungovat co nejdéle.

Po tom, co jsme opustili náš přechodný azyl, nás čekala asi nejtěžší etapa. Cesta byla opravdu velmi, velmi blátivá a nebylo jak se vyhnout. Maximální opatrnost byla na místě. Terén byl kluzký. To záhy zjistil náš devítiletý člen, když zahučel do zcela rozbředlého super mazlavého jílu. Jeho křik vyvolal asi nejúsměvnější hlášku „ Neřvi nebo tě hřib nakope do p……..e“. V ten moment byl les plný smíchu a některým z nás vehnal i slzy do očí. Byl to vskutku jedinečný moment. Pravdou taky je, že každý z nás byl rád za vlastní bezproblémové překonání tohoto úseku. Na jeho konci byl turistický bod Pod Vlčákem – další meta našeho výletu.

Od této chvíle už jsme se hojně věnovali sběru hub. A byla to opravdová radost, neboť houby rostly v hojném množství a i různorodost byla vítána. Praváci, babky, suchohřiby, klouzci a další houbičky plnily naše tašky. Byla to krásná tečka za dnem, který nabídl vše co jsme si mohli přát. Při pohledech na naše úlovky jsme volným krokem došli přes louku na okraj Roštína. To znamenalo jediné – blížíme se k autům a následné cestě k domovům.

A co bude dál? No přece Burčákový pochod!

V neděli 30. dubna, na Filipojakubskou noc, se slétaly čarodějnice. Náš tým se také slétl, a to už ráno kolem osmé v Drnovicích. Počtem malá, náladou a veselím nepřehlédnutelná skupina, se vydala po zaparkování vozidel k dominantě této lokality. Tou je rozhledna zvaná Chocholík. V lehkém ranním oparu jsme se vnořili do ztichlého místního lesíka, kde jsme v tento brzký čas nepotkali takřka živáčka. Netrvalo dlouho, a stanuli jsme před kovovou spirálou zmiňované rozhledny. Přestože někteří měli jisté potíže s průhledností schodiště, a posléze i vyhlídky, pokořili jsme tohoto velikána celkem snadno. Na znamení dobytí vrcholu jsme se u něj ještě zvěčnili coby vstupní skupinové foto. Tímto rituálem jsme zahájili celou řadu dalších pokusů s improvizovaným stanovištěm pro samospoušť, při kterých nám foťák často v průběhu focení někam spadl. Bez ohledu na jakkoli stabilní upevnění, se nakonec poroučel k zemi, což v nás pochopitelně vždy vzbudilo hurónský smích. Naštěstí foťák přežil. Stejně jako my.

Vzápětí však nastala situace, kdy do smíchu nebylo především vedoucímu naší výpravy. Po zdolání dobře viditelné dominanty došlo na to, aby nás navigoval dál. Teď musel s pravdou ven, neboť pečlivě vypracovaná mapa zůstala i s dílčími popisky doma na stole. Nic nepomohly plané výmluvy na jiné ranní zaneprázdnění (prý věšení prádla – kdo by tomu věřil). Museli jsme tedy vzít zavděk jiné navigaci. A na to máme onačejšího sokolíka. Ten se díky mobilním aplikacím zorientuje za všech okolností. Samozřejmě hlášky typu „Tak to zase zabloudíme!“ nemohly nezaznít. Týmové porady nad mobilem nás však vždy spolehlivě posunuly správným směrem. A to se ani nešíříme o tom, že většinová část skupiny na tak malé zobrazení ani neviděla.

Vydali jsme se tedy dál směrem na Ruprechtov. Tam nás čekalo posezení s obědem v restauraci Pome Ranch. Pravda, cesta byla daleká a hospůdka v nedohlednu, takže občerstvovacích zastávek nejrůznějšího charakteru bylo povícero. Kromě konzumace jsme se občas i fotili, což jsme ne vždy tušili, protože náš dokumentarista na nás občas někde narafičil svůj aparát na samospoušť, a pak dělal jakoby nic. Jak už víme, vždy se dostavily problémy se stabilitou zařízení, takže každá tato fotopast byla nakonec odhalena. Než k tomu však došlo, vznikaly poměrně autentické záběry.

Další specialitkou této expedice byly odskoky našich dvou dam. Ty si, mimochodem, s každou naší společnou akcí víc a víc rozumějí. A tak jejich soukromé okamžiky probíhaly ve stereo provedení a vždy pouze jen a jen na sasanky. Tato jarní lesní rostlina se naštěstí všude vyskytovala ve velké hojnosti, takže nehrozilo žádné nežádoucí omezení.

Ve veselém duchu a vzájemné pospolitosti jsme dorazili až do Ruprechtova. Ten nás uvítal za zvuků odbíjení poledne, nádherně zalitý sluncem. Větší malebnost si lze jen těžko představit. Za střechami domků se brzy začala rýsovat silueta větrného mlýna. Tato evropská rarita s unikátní Halladayovou turbínou byla naším dalším cílem. Mlýn byl postaven v roce 1873 jako klasický mlýn holandského typu, s větrným kolem o čtyřech lopatách a s otočnou střechou. Je kulturní technickou památkou. Poté, co jsme načerpali tyto historické poznatky, jsme se začali zajímat o další potřeby. Tentokrát už jsme měli na mysli skutečně dlouho očekávaný oběd. Podařilo se. Náš stůl v hospůdce už na nás čekal. Nezbývalo, než prozkoumat jídelní lístek, a po zásluze se občerstvit.

Jak už to tak chodí, pohostinství bývá vždy zlatým hřebem každé expedice, a po něm vždy následuje pozvolný návrat. Před námi však byla ještě takřka polovina  trasy – kolem 13 km, takže jsme tušili, že bez zážitků se to neobejde. Holky stále odbíhaly na sasanky, foťák se pokaždé neomylně poroučel k zemi a zásoby v čutorách povážlivě docházely… Nakonec jsme zdárně dorazili na parkoviště v Drnovicích. Část týmu se odklonila k domovům a většina z nás se ještě zastavila ve Švábenicích v cukrárně. Ani pak se nám nechtělo rozejít, tak jsme ještě rádi využili pozvání na výborné domácí klobásy v domovském prostředí našich dvou parťáků. Definitivní návrat zbytku týmu domů probíhal v pozdních večerních hodinách. A tak to má být. Zase se zadařilo.

S novým státním svátkem, na Velký pátek 14. dubna, se naskytla příležitost zúročit volný den. V plánu byl výšlap ze Zdounek přes Bunč, k motorestu Samota a do Střílek. S obavami jsme sledovali předpověď počasí na velikonoční období. Nebyla příznivá. Naštěstí zmiňovaný pátek byl snad klimaticky nejpříznivější den z celého volna, a nám se podařilo užít si parádní turistiku.

Kolem osmé hodiny ranní se zahustil provoz na místním parkovišti u zdouneckého nákupního střediska. Leč nejednalo se o místní koupěchtivé zákazníky usilující o dostatečné zásoby potravin na nadcházející velikonoční svátky. Svůj vozový park zde zanechali členové Prima Party, kteří se vydali vstříc chřibským kopcům a za zády nechali mizet veškerý civilizační shon. Za chvíli již bylo možné vidět veselou kumpanii, jak se vzdaluje směrem na Cvrčovice.

Zanedlouho jsme stanuli u malebné kapličky, kde se nabídla příležitost k prvnímu společnému snímku. Radost, že máme splněno zahajovací skupinové foto, podnítila stmelovacího ducha, a tak nezbylo, než cosi kolektivně popít. V tomto dni zdaleka ne poprvé ani naposledy. Povzbuzující doušky nastartovaly naše další kroky i dobrou náladu. Nevadilo, že trasa postupně zaváděla naše kroky do nitra chřibských lesů, a nic jí nezáleželo na tom, jak zdoláme rozbředlý a blátivý terén. Někteří z nás ovšem vlastnili zcela novou obuv, takže se nezalekli nástrah divočiny. Pojmy jako gore-tex a membránové či jiné funkční materiály, byly zaklínadlem, které nám pomohlo přenést se přes jakékoli překážky.

A tak není divu, že jsme se jako na křídlech přenesli až k penzionu Na Bunči. Zde nás potěšil jídelní lístek, takže jsme ochotně doplnili přísun kalorií, načež naše kroky směřovaly dál. Nálada byla jako vždy výborná, místy až kabaretní. Máme totiž to štěstí, že s námi naše aktivity sdílí jeden vtipálek, který by mohl směle konkurovat Vladimíru Menšíkovi. Televizní tvorba z cyklu silvestrovské zábavy a jiných estrád neví o co přichází. Neboť je ochuzena o mistra humoru. Ne tak my. Nezřídka se přímo klátíme smíchem a držíme si bránice ve snaze zmírnit dopad slov, co jsou jak perly.

V tomto duchu jsme minuli styčný bod „Pod Brdem“, kde jsme omrkli iniciativu jiných turistů v opékání buřtů. To nás ale zanechalo zcela klidnými, vzhledem k právě zkonzumovaným pokrmům na Bunči a výhledovému občerstvení Na Samotě. Rozptýleni atmosférou humoru, jsme lehce zakolísali u bodu „Vlčák“, kde se málem podařilo sejít z trasy. Nicméně jsou mezi námi i bdělí borci, kteří zavčasu zavelí správným směrem. A tak nic nebránilo tomu, abychom stanuli před areálem Samoty a opět se ponořili do lákavých tajů jídelního lístku. Nebyli jsme sami, kdo toužil po specialitách místní kuchyně, takže nebylo zcela jednoduché najít volná místa. Kýženého cíle se však podařilo dosáhnout i za cenu mírného rozptýlení parťáků po ne zcela obsazených stolech. Na tom však vydělal jistý manželský pár, který vyfasoval našeho vtipálka, takže zprvu poněkud zapšklí manželé záhy začali vykazovat známky uvolnění a pohody. Porce humoru, zdá se, byla na tyto začátečníky poněkud vysoká, statečně však vydrželi až do zaplacení účtu. Obohaceni po všech stránkách následně našeho diskutanta opustili a pohltil je svět. Nikdo netuší, co s nimi bylo dál… Bezpochyby však zažili své maximum.

Záhy i náš čas vypršel, a tak jsme se přesunuli do venkovních prostor. Areál motorestu nabízí dostatečné vyžití. Pravda, především dětem, i my jsme však hraví. Proto nás nemohly nejrůznější atrakce zanechat lhostejnými a museli jsme je vyzkoušet. Inu, mladí a neklidní…

A už následovaly další kilometry. Poslední úsek trasy nás zavedl do Střílek, kde pochopitelně nešlo vynechat místní barokní hřbitov. Jsou tací, co neopomenuli omrknout ani místní restaurační zařízení. Autobus však nezmeškal nikdo z nás. Na tuto sváteční jízdu budou jistě ještě dlouho vzpomínat všichni pasažéři, včetně řidiče, neboť ošatka humoru již v této fázi bohatě přetékala. Pan řidič ale statečně vydržel s nervama až do konce, a tak se banda veselých kumpánů zdárně dostala zase zpět do Zdounek, kde jsme završili naše Velkopáteční putování. Lepší to být nemohlo…