Sobota 4. března se stala dalším turistickým počinem našeho zdatného týmu. Klasický odrazový rituál na parkovišti u zimního stadiónu v Kroměříži byl tentokrát narušen hustým provozem. Pravda, i příznivci ledního hokeje si vyžadují svůj prostor. Jistě je čekalo nějaké výživné derby. Stejně tak nás…
Po vyřešení problémů se zaparkováním se nám přece jen podařilo vzájemně se najít. Ovšem, situace byla ještě lehce komplikovaná odběhnutím jistého parťáka do Kauflandu za účelem zakoupení první pomoci. Předchozí večer se dotyčnému malinko vymknul, a tak byl nucen pořídit si pivní vyprošťovák. V nastálém zmatku se tudíž nepodařilo pořídit vstupní týmovou fotografii, což jme naštěstí napravili (jak později zjistíte) na jiném místě.
Další zmatený rozměr dostala akce Start ještě nevyjasněnou komunikací na téma kdo bude s kým sedět v autech. A tak se stalo, že jedna posádka čekala ještě na svého slíbeného pasažéra, zatím co ta druhá, s dotyčnou osobou usazenou ve stylu „sardinka“, již v klidu vyrazila na trasu. Ještěže máme funkční mobilní spojení! Pokyny z aparátu sice nezněly příliš důvěryhodně – popisovaly jakousi odbočku prvního vozu na autobusové nádraží, nicméně dodatek o tom, že druhý vůz má pokračovat pomalým tempem po Hulínské ulici, a že bude záhy dohnán, zněl poměrně optimisticky. Tak se také stalo. Vleklé tempo posádky, která se takto dostala do popředí, zřejmě dosti vězelo ostatním řidičům v žaludku. Naši hrdinové se však nenechali nervově rozkolísat a předvedli odhodlaný hlemýždí teleport. Za zvuků doprovázejících úlevné užití vyprošťováku, který se zvolna přesouval z plechovky na místo určení, se vozidlo statečně doploužilo až k Hulínu. Zde posádka pro jistotu zastavila u krajnice a krátila si čas komentováním prořídlých smrčků na přilehlé plantáži. Téma se rozvinulo až k opylování a detailům samčího a samičího principu. Ve chvíli, kdy už skutečně nikdo nedával pozor na situaci na silnici, prosvištěl kolem patrně nějaký Niki Lauda! Automobil mizící v dáli se již bohužel nedal s jistotou identifikovat, a tak nezbylo, než se rychle rozhodnout a vyrazit za ním. Klidné chvíle vystřídala panika. Vsadili jsme na dobrou kartu nebo ne? Naštěstí vše vyřešil následný kruhový objezd, na kterém došlo ke kýženému zahuštění vozidel, a obě posádky se mohly s určitostí identifikovat. V tomto harmonickém režimu jsme dorazili až do Přílep. Tam, až na dlouho protahované zaparkování (nicméně jsme již jeli po modré, takže jsme vlastně už byli na „pochodu“), se již dařilo vše koordinovat podle plánu.
Vydali jsme se na trasu. Cesta vedla povětšinou lesy, které nás chránily před silným větrem. Ten dnes tedy očividně nezahálel, na nás si ale nepřišel. Občas se naskytly mezi porostem kouzelné výhledy. Někdy na okolní vesnice a města, jindy zase na malebný Hostýn. Dobrá nálada nás neopouštěla. Občas se někdo „šmykl“ na blátě, kterého bylo na cestách požehnaně. Jindy nás překvapily zbytky sněhu či zledovatělé koleje ve výmolech. Se vším jsme si poradili. Neodradil nás ani výstup na skalní útvar „Hrad“, který jako první pochopitelně dobyl nejmladší člen výpravy v dětském věku.
Šťastně jsme tedy dorazili na Rusavu, kde jsme měli naplánovaný oběd v kolibě Čecher. Tato toužebně očekávaná událost nám dala příležitost užít si příslovečnou valašskou pohostinnost. Každý si pochutnal podle svého gusta, někdo i zdatně pobaňkoval, a pak pomalu nastal čas k návratu. Část výpravy se podle plánu vrátila autobusem domů, kde je čekal ještě jiný program. Zbytek týmu vykročil směle novým neprobádaným okruhem na zpáteční cestu. Někdo měl, pravda, již problémy s kolenem, které se, obzvláště na sestupových úsecích, neúnavně hlásilo o slovo. Nic nepomohla teorie, že je dobré ho po cestě z kopce neohýbat. Nicméně při pokusu uplatnit tuto strategii, jsme si všichni nostalgicky zavzpomínali na Joffreyho de Peyraca. Joffre však bohužel nezafungoval. A tak nezbylo, než se radovat při každé příležitosti, kdy se dalo jít opět do kopce. Místy to dokonce vypadalo tak, že neprobádaný návrat vede kamkoli, jen aby se dalo stoupat.
S přibývajícím časem se přece jen přiblížil závěr expedice. Prošli jsme Přílepy z druhé strany a dorazili k našim autům. Stíny se dloužily a večer se vkrádal do krajiny. Chvíle rozloučení se nedala protahovat do nekonečna, ale my víme, že bude zase nějaké příště…
