Den osvobození, druhý květnový svátek, a tím pádem i další možnost pro naši aktivní partu…Tentokrát jsme, jako cíl našeho cyklovýletu, vybrali Hranickou propast.
Sraz byl ráno v Kroměříži na Barbořině. Po přátelském přivítání a naložení kol na auta jsme odjeli směr Kozlovice, kde jsme začali naši cyklopouť, a kde také bylo po příjezdu možné pohodlně zaparkovat.
Příprava před výjezdem pelotonu probíhala různě. Chlapi měli za úkol nachystat kola, tam to bylo jasné, ale děvčata měla více starostí, a to s oblečením. Počasí totiž bylo ráno malinko chladnější. Po ukončení nezbytných příprav jsme konečně nasedli a vyjeli.
Hned od samotného začátku cesty jsme jeli kolem řeky Bečvy, která nás pak provázela prakticky celý den. Cyklostezka je totiž vybudovaná podél jejího břehu, a nutno podotknout, že velmi komfortně, což si všichni uživatelé náležitě pochvalují. I nám se jelo skutečně parádně, a tak jsme již brzy dorazili do Lipníku nad Bečvou, místa kde jsme přejeli na druhý břeh řeky.
Tento záměr byl cílený. Byli jsme si vědomi toho, že sice opouštíme pohodlný prostor, ale měli jsme důvod, jelikož na této trase bylo leccos, co jsme plánovali shlédnout. Terén byl vskutku poněkud náročnější, nicméně nás pomalu, ale jistě vedl k první pozoruhodné zajímavosti naší cesty. Brzy jsme přijeli na začátek vojenského prostoru. Cesta po jeho okraji připomínala spíš tankodrom než cokoli jiného. Opět jsme byli nuceni využít technických možností našich kol. Kamarád Honza tuto možnost bohužel stále neměl, a tak „trpěl“. Nic nepomohla ani přítomnost majestátního hradu Helfštýn, který dohlížel z výšky na naše výkony. Honza byl pěkně vyhrkaný a při první možné zastávce za účelem pořízení fotek, došlo i na konstatování „ Já si to nové kolo už fakt pořídím“. Nebylo divu neboť jeho třes byl neskutečný. Všechny případné poznámky a připomínky, stejně jako lamentování, však byly plné humoru a smíchu. Když už se našel čas na focení, tak došlo i na občerstvení, a dokonce i na částečné odložení oděvů. Po ukončení rozličných aktivit jsme pokračovali dál. Cestou ke zmiňované pozoruhodnosti jsme bezpečně překonali nebezpečnou čtyř proudou silnici. Nyní nás už jen kousek polní cesty dělil od onoho monumentu. Tím nebylo nic menšího než železniční viadukt u Jezernice. Jde o 343 metrů dlouhý, dvoukolejný železniční most se 41 oblouky – kolosálními viadukty. Byl vystavěn v roce 1873 jako rozšíření stávajícího cihlového jednokolejného viaduktu z roku 1847. Trať byla vystavěna jako Severní dráha císaře Ferdinanda. Tato stavba si opravdu zasloužila naši pozornost. To ovšem nebylo jediné setkání s železniční stavbou. I náš druhý cíl byl spjat s touto formou dopravy. Jednalo se o dnes již nevyužívaný tunel pod obcí Slavíč. Je to unikátní technická památka, 250 metrů dlouhá a 6 metrů vysoká. Tunel byl vystavěný pro Severní dráhu Ferdinandovu v letech 1845 – 1846. Naše partička nemohla odolat, a tak jsme ho všichni v přítmí, uchovávajícím ducha starých časů, pomalu projeli. V poskrovném svitu ojedinělých žárovek bylo ještě stále vidět očouzené stěny i strop od lokomotiv, které mají už přes sto let své odslouženo. I tento zážitek stál za to.
Další putování vedlo kolem železniční tratě směrem na Klokočí. Poté jsme směřovali přes Drahotuše na Rybáře, kde jsme se vrátili zpět přes řeku, na naši cyklostezku. K tomu účelu nám posloužila pěkná lávka, ze které jsme mohli pozorovat rybáře v jeho snažení o ulovení nějaké rybky – možná na sváteční oběd.
I nás už dohnal hlad, takže bylo příjemné, že restaurace Stará střelnice nebyla daleko, a jen pár šlápnutí stačilo na to, abychom už dávali kola do stojanu u její terasy. Výběr jídel byl, pravda, skromnější, přesto jsme si pohodlně vybrali. Prostředí v tomto podniku prvorepublikového charakteru je dokonale autentické. Filmový štáb, který by snad zamýšlel pořídit nějaké záběry do dobového filmu, by zde měl věru velmi snadnou práci. Po dojedení vybraných pokrmů jsme se ocitli ve stavu blaženosti. Jídlo bylo opravdu skvěle připraveno, vše bylo vynikající.
Po dobrém obědě nás již očekávala Hranická propast, která byla naším hlavním cílem. Z počátku nás trochu překvapila skutečnost, že jsme museli jít do poměrně prudkého kopce, vždyť Hranická propast je nejhlubší propastí v Česku. První písemné zmínky o ní existují již z 16. století. Největší potvrzená hloubka jezírka je 404 m, což z ní číní nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Společně se 69,5 m hlubokou suchou částí dosahuje tedy zatím celkové hloubky 473,5 m. A to se ještě odborníci domnívají, že je mnohem hlubší, protože doposud nemáme takovou techniku, která by dosáhla až na její dno. Přesto, kdo chce shlédnout hladinu této krasavice, musí zprvu stoupat asi kilometr do prudkého kopce. Po zdolání několika serpentin jsme nakonec i my stanuli na samém okraji propasti. Ale naše síly, které jsme spotřebovali k dosažení této mety, nebyly vynaloženy zbytečně. Pohled do propasti byl úchvatný. Opět bylo pořízeno několik fotek do alba a pak začaly neodvratné přípravy na návrat.
Sestoupili jsme z výšin propasti, nasedli na kola, a vyrazili na zpáteční cestu. Ta nám utekla tak rychle, že padl návrh na zastaveníčko v cukrárně. Ale kde? No přeci v Kroměříži. Tam to máme odzkoušené. A tak jsme frčeli. Těch pár kilometrů auta překonala snadno a rychle. Teď jenom vybrat ten správný kousek pro to správné zakončení pěkného dne s přáteli.
I to se povedlo, a tak se naše skupinka rozcházela spokojená a natěšená na další akce. Tak brzy na shledanou.
