Přiblížila se další cyklistická výprava. Cíl nebyl o nic menší, než Svatý Kopeček u Olomouce. Pravda, nevyjížděli jsme přímo z Kroměříže, protože trasa začínala (i končila) v domovském městě našeho vedoucího výjezdu – Prostějově. Ovšem i tak to, vzhledem k plánovanému stoupání, nebyl v skrytu duše pocit úplně na pohodu. A tak se členové, kteří zamýšleli účast na této výpravě, snažili s jistým náskokem o svědomitou přípravu. Někdo trénoval na jižní Moravě, někdo pokořoval Litenčickou pahorkatinu či přilehlé okolí, a někdo je zkrátka kovaný. Jako náš František. Tentokrát nás opět spolehlivě provedl prostějovskem i olomouckem, místy jeho domoviny, které tak dobře zná.
Ráno bylo optimistické, a tak jsme neotáleli s výjezdem. Rovnou jsme tedy vyrazili z našeho známého parkoviště u Alberta směrem na Vrbátky. Brzy za Prostějovem se terén začal nebezpečně zvedat, což evokovalo neodkladně se blížící stoupání na dominantu tohoto regionu. Rychle jsme se zahřáli. Došlo i na odkládání vrstev oděvu, mnohdy asi nečekanému, neboť se zdálo, že další slupka už tam ani nemůže být. A byla. Touto disciplínou vládne především dámská část týmu. Nastalý problém s tím, kam jednotlivé svršky odložit, se nabízí řešit zase u pánské části. Ti pomohli uložit tu bundičku, onde mikinku, také legíny, a to už před tím nabídli své rezervy v taškách pro uložení svačinky a pití. Inu, ráj na zemi.
Cesta pokračovala přes další vesnice až k Olomouci, kterou jsme pod Františkovým velením přeťali navzdory rušnému dopolednímu provozu neohroženě, hlava nehlava, napříč. Nezalekli jsme se ani zelené vlny, která pochopitelně nebyla nastavená na cyklistické tempo, takže jsme často čekávali na červené a působili tak přítomným řidičům asi nelehké chvilky. Jednak jsme se snažili držet pohromadě, takže naše stmelená jednotka nebyla prostorově úplně zanedbatelná, a také jsme se poměrně dobře bavili bizardností vznikajících situací. Občas se náš fotodokumentarista snažil zaznamenat naši formaci jako na startovní čáře těsně před semaforem, jindy jsme nevycházeli z údivu, proč na nás ledaskdo troubí, a potřebovali jsme si to sdělit. Někteří řidiči raději moc neriskovali, takže si nedovolili nás předjet, a tak nás zase zneklidňovali těsnou jízdou za našimi zády. To jsme taky nechápali. Postupně však provoz řídnul, a my jsme se zvolna přesunuli směrem na Samotišky a dostavil se jiný problém. Stoupali jsme na Svatý Kopeček. Tady se zdržíme komentářů, neboť každý si toto pekelné převýšení musel vybojovat po svém. Našli se i tací, kteří tvrdili, že dneska jim ty nohy dobře šlapou, ale vzhledem k prudícímu obsahu tohoto sdělení, s tím nevyrukovávali moc často. Zkrátka a dobře, kolem desáté hodiny došlo na to, že jsme všichni stanuli nahoře u bufetu a bylo fajn… Každý si dal na co měl chuť – většinou to byla zmrzlina, a nechyběly ani zákusky. Inu, doplnění kalorií si tentokrát každý zdůvodnil. Z tohoto svatého okamžiku pochází i naše vstupní foto, které jsme si záměrně ponechali pro toto důstojné místo. Naši formaci udatných parťáků jsme pak zopakovali ještě před schodištěm baziliky, které nám navíc nabídlo ještě nádhernou vyhlídku do kraje.
Do něho jsme za nedlouho zase vklouzli, tentokrát však střemhlavou jízdou dolů jako o závod, která nás bleskurychle vrátila zpět do olomouckých ulic. Prudké klesání zapříčinilo zpětné použití některých oděvních slupek, takže sloganem dnešního tripu byly hlášky na téma, jakou barvu má na sobě právě naše parťačka. A to ještě nebylo všem převlékacím manévrům konec! V Olšanech, kde jsme si v místní restauraci dávali oběd, nás zastihl déšť. To by nevadilo, protože to už jsme pěkně trávili poobědovou siestu bezpečně pod střechou. Ale bohužel bylo třeba dokončit návrat celý, Prostějov byl ještě asi tak 15 km vzdálený. Nad krajinou se točila bouřka. Sledovali jsme radarové záběry v mobilu i oblačnost nad námi a čekali na skulinu v mracích. Jakmile jsme nabyli dojmu, že „teď by to šlo“, vyrazili jsme do terénu. Tempo bylo opět svižné, tentokrát nás však nehnal úhel svahu, ale blesky křižující oblohu. Azimut nabral přímo úhel na Prostějov. Nejednalo se právě o vyhlídkovou jízdu. Dílčím cílem byly vždy blížící se střechy další vesnice a vyhodnocení, zda se někde ukryjeme, či zariskujeme a pojedeme dál. V Třebčíně už ani nebylo co vyhodnocovat. Když jsme byli přímo před krytou autobusovou zastávkou, tak se tak prudce rozpršelo, že nebylo co řešit. Ale my jsme byli v suchu! Však také ledva dobře – došlo totiž i na kroupy! Namáčknutí na zadní stěnu budky jsme sledovali tanec krupek odskakujících od země téměř až k nám. „Vyfoť to, vyfoť to!“ znělo nadšeně. Náš fotodokumentarista se pokoušel vyhovět, nebeská nadílka byla však tak čilá, že se po několika máchnutích foťákem naprázdno bezelstně zmohl na pouhé „A jak se fotí kroupa?“ Načež se budka dlouze otřásala smíchem…
Netrvalo dlouho, a nebe se umoudřilo. Snad bychom mohli zvládnout i plánovanou zajížďku do Čech pod Kosířem, ale pokorně jsme raději zvolili bezpečnější řešení, a za svitu slunce dojeli do Prostějova. Ještě jsme se odměnili v cukrárně na náměstí v centru kafíčkem a další porcí zákusků. Za všeobecné spokojenosti a s dalšími plány do budoucna jsme se rozloučili na starém známém parkovišti a rozjeji se k domovům. Tentokrát už na čtyřkolových ořích.
Děkujeme, Františku 🙂
