Sobotní ráno a vlakové nádraží v Kroměříži – tak začal náš další společně strávený den. Připravil ho Honza, který vymyslel trasu z vlakové zastávky Rajnochovice přes Kelčský Javorník a dál přes Svatý Hostýn s cílem v Bystřici pod Hostýnem. Počet kilometrů, který nás čekal, byl akceptovatelný, a to i přes kopcovitý charakter terénu.
V 7:42 jsme vyjeli Kroměříže. Cesta trvala přibližně hodinku, takže bylo dost času na bujarou zábavu ve vagónu, jejíž součástí bylo i vtažení dvou nových účastníků do stabilní sestavy. O to se postaral především náš bavič Mira, který nedávno překonal nelehké zdravotní obtíže a byl nyní opět ve formě, plný touhy nás pobavit a obveselovat.
Kilometry pod koly vagónů ubíhaly jako voda a naše pobavená partička záhy vystupovala na určené zastávce. Dál jsme se vydali po svých. Kopce se tyčily v mírném oparu a my jsme se jich nehodlali zaleknout.
Samotný úvod cesty vedl po zelené turistické značce směrem na obec Podhradní Lhota. To mělo být na velkou část dne poslední místo, kde jsme se mohli setkat s civilizací. Dál už totiž následovaly pouze přírodní scenérie, nedotčené lidským působením. Kdo ovšem hojně zapůsobil, byl kůrovec. Kam oko dolehlo, všude samé holiny a spousty ještě neodklizených kmenů, které bylo třeba zdolávat. Místy ani nebyla vidět pěšina, takže jsme cestu hledali spíše intuitivně. Pokud byl signál, podpořili jsme intuici pomocí mobilní navigace. Reálné překonávání překážek už ale bylo na každém z nás, aby se s ním popasoval jak uměl. V bohaté rojnici jsme stoupali svahem a hlásili si navzájem, kdo má schůdnější variantu. Jak je nasnadě, žádná z možností lepší než ta druhá. Škrábali jsme se po vymletých hladkých kotárech, kde nám podkluzovaly nohy, čímž jsme ohrožovali všechny pod námi dominovým efektem. Prodírali jsme se houštím z navršených suchých smrkových větví, které nás zasypávalo jehličím jako vánoční stromek v únoru či přelézali kmeny, které byly tak objemné, že po vyhoupnutí na ně nám zůstaly viset obě nohy ve vzduchu a nebylo jak se odrazit k seskoku. Prostě čistokrevná bojovka. Je s podivem, že u takto poměrně velké fyzické námahy, byl i velký prostor pro humor. Naše neohrožené ženy překonávaly padlé kmeny opravdu svéráznými způsoby. Většinou se jednalo o styl, který připomínal jízdu na koni. K tomu všemu jsme v teplém dni posloužili jako vítaná návnada pro lesní hmyz, který okamžitě neomylně ocenil aktivní činnost našich potních žláz. A že nezahálelo ani jedno, ani druhé!
Z Podhradní Lhoty jsme začali stoupat k rozcestí Zubříč – zřícenina. Nedaleko se nachází právě ona zřícenina hradu Nový Šaumburk. Fakta o tomto místě říkají, že v roce 1307 je v jedné biskupské listině označen jako Nový hrad, něhož však dnes zůstalo už jen několik kamenů ze základové části. Kolem je zachován příkop a val. O něco dál se kdysi nacházel hrad Šaumburk. Ten byl založen po roce 1272 olomouckým biskupem Brunem ze Šaumburka. Za husitských válek byl dobyt husity a posléze zbořen, neboť držitel Zikmund z Bítova byl loupeživým rytířem.
Náročné stoupání jsme proložili pitným režimem a pak už se naše kroky ubíraly až ke Kelčskému Javorníku. To je nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů (865 metrů). Od září roku 2015 stojí na vrcholu nová, architektonicky zajímavá rozhledna, na kterou mnozí z nás hodlali vystoupat. Terén pod vrcholem byl hodně kamenitý, což ovšem neodradilo několik cyklistů, borců, kteří zde patrně trénovali na cyklistický závod Bikemaraton DRÁSAL. Nechápali jsme, jak se vůbec mohou v takových podmínkách na kolech pohybovat. Inu, to už byl zcela jiný level. Než jsme se vyškrábali na vrchol, byli jsme všichni úplně propocení. Někteří z nás se dokonce rozhodli převléknout do suchého. Téma míry zpocení se bohatě prolínalo celým dnem. Byl to fakt, který se nás úporně držel a posloužil k mnoha jadrným vtípkům.
Pod rozhlednou jsme posvačili, popili a zapsali se do knihy „ návštěv“. Pak už nám nic nebránilo v dalším putování.
Bohužel klesání se stalo osudným naší nové kamarádce, která si z radosti, že už se nemusí škrábat do kopce, trochu popoběhla a – přivodila si nečekaně výron kotníku. Zmíněný kloub začal okamžitě otékat, takže jsme považovali za štěstí, že jsme měli sebou ortézku, která tímto přišla vhod. Statečná turistka se rozhodla pokračovat v pochodu a dokonce s tímto oslabením zvládla nakonec celou cestu. Bylo nám jí ovšem dost líto, protože nám bylo jasné, jak asi trpí, a jaká je to škoda, začít svou účast v naší partě tak nešťastným počinem. Nicméně chrabrá výletnice se dala slyšet, že tato eskapáda rozhodně neohrozí její další turistické počiny.
Kromě této patálie jsme prožívali i jiné počiny, jako například sběr hub. Tak krásné praváky tam prostě nešlo nechat. Také jsme se fotili na zajímavých místech, jako byly třeba obrovské hromady složeného dřeva (kulatiny).
Po zdolání několika kilometrů se naše skupina, která už byla rozdělena do několika frakcí, scházela na rozcestí Chvalčov U Revíru. Toto místo je výchozím bodem ke zdolávání kopce Svatý Hostýn.
Po krátkém odpočinku jsme zahájili, dnes již druhé, stoupání. Ušli jsme sotva pár metrů, a už nastala debata, zda jdeme správně. Může se to zdát podivné, ale opravdu hodně stromů padlo k zemi a s nimi i turistické značky. Pak je orientace notně ztížená. Po zvoleném a odsouhlaseném resumé nás nechtěně ještě zmátl místní důchodce, který nám poskytl dobře míněnou radu tak specifickým způsobem, že jsme zase spolehlivě sešli z cesty. No nic, náš postup to nakonec neohrozilo. Akorát, že jsme se museli ve finále škrábat do kopce doslova po čtyřech. Navíc začínala neodkladně doléhat změna počasí. Dusné klima náhle protínaly zvuky hromů a obloha se povážlivě zatahovala. Ti, co v sobě našli ještě dost energie, měli před sebou strmých 400 metrů, naše hrdinka spolu s manželem a vtipálkem Mirou se vydali raději delší cestou po asfaltce. Obě skupiny dosáhly požadovaného cíle včas. Sotva jsme si začali sedat ke stolům, začalo venku vydatně pršet. To nám ovšem nevadilo a v klidu jsme se uchýlili k výběru delikates z jídelního lístku. Ten nám poskytl štědrou nabídku a přispěl tak k příjemnému ukončení naší akce.
Po dešti byla cesta lesem do Bystřice pod Hostýnem poměrně kluzká, a také oslabený kotník měl dost. Nebylo proto těžké se rozhodnout a zcela jednomyslně využít autobus, který nás pohodlně přiblížil k vlakové zastávce. Následoval návrat do Kroměříže a všeobecná spokojenost.
Vždy jsou to nezapomenutelné a nepředvídatelné situace…..řekla bych ,že s pravidelností zabloudíme nebo se něco stane. A o tom to je řešit nečekané s přáteli….těším se příště 🙂 🙂