Byla sobota 28. 9. 2019, státní svátek, a my jsme tím pádem měli opět příležitost někam vyrazit. Honza měl již nějaký čas v plánu turistiku v okolí Vizovic, takže zbývalo jen vyřešit okolnosti akce a přiblížení k výchozímu bodu. Tentokrát jsme využili služeb Českých drah a svěřili se přímému vlakovému spoji, který vyjíždí z Kroměříže chvilku po osmé hodině ranní. Cesta ubíhala nečekaně hladce. Částečně díky tomu, že jsme se tradičně výborně bavili a částečně díky skutečně plynulé jízdě. Naši bujarou zábavu se hned v počátku pokusila taktně zkrotit snaživá průvodčí, která měla asi pocit, že naše dobrá nálada by mohla obtěžovat ostatní spolucestující. Což o to, asi na půl minuty jsme se jí snažili vyhovět, ale ani při dobré vůli se nám nepodařilo docílit delšího intervalu… Zdá se, že to pochopila a podruhé už nepřišla… Tak se stalo, že sotva jsme se rozkoukali, už jsme mohli vystupovat přímo na Vizovickém nádraží.
Po příjezdu do Vizovic nás přivítalo drobné mrholení, které nás na chvíli přimělo ukrýt se pod plátěné deštníky blízkého hostince. Samozřejmě tím vyvstal důvod pro nějaké občerstvení, ať už to byla malá svačinka, či něco výživnějšího v tekuté formě. Slinu jsme vyladili už ve vlaku, takže jsme vítali příležitost znovu ji osvěžit. Nemohli jsme ale dlouho otálet, protože nás popohánělo vědomí mnoha kilometrů před námi a také přítomnost Romana a Lenky někde na Vizovickém náměstí, kteří přijeli autem po vlastní ose. To byl možná zásadní moment, který nás hned v počátku přinutil se vůbec někam posunout. Ale ne na dlouho. Jen co jsme dorazili na náměstí, zachtělo se někomu tvořit hodnoty, které není radno provozovat zcela veřejně. Takže jsme pátrali po oněch neveřejných místnůstkách. Byli jsme úspěšní, a jelikož prevence v tomto směru není zcela bez významu, bylo nás víc, kteří jsme nakonec využili možnosti jistého odlehčení. Nastalo sice několik zmatků v obsluze automatu na mince či prostřídání v neosvětlených kabinkách, které nás nutily nakonec zůstat v kontaktu přes otevřené dveře. Někdo to řešil osvětlením z mobilu, čímž ale zase hrozil pád technického výdobytku do míst, ze kterých již není radno návratu… Nu, ani tentokrát jsme se nenudili.
Jakmile to tedy bylo možné, rychle jsme opustili městskou zástavbu a vydali se po turistické značce směrem do přírody. Ještě než nás les přivítal do své náruče, výrazně se vylepšilo i počasí, což byl bonus, se kterým jsme podle předpovědi ani nepočítali. Rozhodně jsme se proto nezlobili.
V lese bylo krásně, ale číhalo tu na nás mnoho nástrah. Jak už bylo zmíněno, z mnoha důvodů jsme byli v nemalém časovém skluzu, ale jak ho snížit, když všude bylo tolik krásných zdravých hub, které si přímo říkaly o utržení. Jak tomu odolat? To nešlo! Naše turistika se tak pozvolna měnila na houbařský výlet. Bedel, hřibů, babek, kozáků a mnoho dalších druhů hub bylo nepočítaně. Zpočátku nás ještě brzdilo vědomí, že máme před sebou celou cestu, zamluvený oběd v restauraci a závislost na zpátečním vlakovém spojení. Brzda ale dlouho nevydržela a brzy nám bylo všechno jedno. Propadli jsme houbařskému šílenství a řešili jenom jediný problém – kam to všecko dáme?! Například klobouky bedel jsme napichovali na klacíky, ale ani tato vychytávka nestačila na to obrovské množství. Vytahovali jsme naivně sáčky od svačin, zapomenuté igelitky či jiné příslušenství. Někdo své úlovky dokonce láskyplně nosil jen tak v rukách. Velmi brzy jsme přišli na to, že lepší bude vůbec se nerozhlížet a jít přísně vytyčeným směrem s klapkama na očích. Tak se okřídleným heslem transportu stala věta „Nedívej se tam!“ Jenže jak to už bývá i v pohádkách, pokušení často zvítězilo, a pak už zbylo jen mudrování. „Já jsem ti to říkal, ty ses podíval!“
Jako v transu jsme urazili polovinu cesty a došli do místa, kde byla naplánována obědová zastávka. Nebylo těžké ho vybrat, neboť po cestě byla jen jediná možnost občerstvení, a to na hotelu Sirákov. Zde jsme zažili naprostou spokojenost, což obnášelo: pěkné prostředí, skvělá kuchyně a příjemný personál. Polemizovat by se však dalo o našich kvalitách, což obnášelo: špinaví, zablácení, se spoustou hub, které jsme museli zaparkovat u vchodu a ještě jsme škemrali o nějaké papírové sáčky nebo tašky, do kterých by se daly naše úlovky přemístit. Nakonec bylo splněno i toto nevšední přání a nám bylo tak dobře, že jsme neviděli důvod pospíchat z tohoto báječného útulku. Už při příchodu k budově jsme si všimli malé autobusové zastávky, takže padl dokonce návrh na obsáhlejší posezení s možností návratu do Vizovic autobusem. To ale v rámci turistické cti neprošlo, a tak jsme se nakonec prošli my.
Od Syrákovského rozcestí, jsme vyrazili na zpáteční cestu, kterou jsme z bezpečnostních důvodů volili raději v blízkosti silnic, čímž jsme se preventivně vyhnuli lesním nástrahám. Už tak bylo zřejmé, že o původním vlakovém spoji si můžeme nechat jen zdát, a že budeme muset zvolit pozdější odjezd. V obci Jesenná jsme zamířili do koridoru nedokončené Baťovy železnice, který vedl přímo do Vizovic. V tomto úseku jsme se přirozeně rozvolnili a na blahodárném podzimním sluníčku ukrajovali zbytky cesty v roztroušených debatujících hloučcích. Nejvíce se odštěpila skupinka chlapců, která aktivně doplňovala úbytky tekutin, a v kombinaci se sluníčkem byla nakloněna spíše pomalejšímu turistickému tempu. O to veseleji se ale borcům šlapalo. Veselý hlahol hlásil jejich přibližující se kroky k čekající skupině, a pak už jsme se klátili smíchy všichni, až jsme museli spočinout na vyhřáté mezi. Jógové posezení v takzvané sughasaně bylo nazýváno šukhásanou a další, tomu podobné, perličky způsobovaly, že jsme byli vyčerpaní spíše smíchy než zdolanými kilometry.
Veselí se přeneslo i na zpáteční cestu vlakem, neboť jsme absolvovali dva přestupy, což se neobešlo bez jisté dezorientace u některých jedinců, kteří se pohybovali v železničním prostředí jakoby stále ještě dleli někde na procházce v lese. Nakonec nám ale žádný přípoj neujel. Jen jsme se svými pošramocenými bedlovými klacíky vzbuzovali všeobecný údiv. Nebojme se přiznat, že místy i nepokrytý šok u nic netušících okolních spolucestujících. Úlomky bedel se za námi trousily jako kousíčky chleba za Jeníčkem a Mařenkou, a zanechávaly tak za námi nesmazatelnou stopu po našem dnešním putování. Vrcholem všeho byl poslední úsek jízdy mezi Hulínem a Kroměříží, kterou obstarala motorová jednotka RegioShark. Tento takřka výkřik naší železniční techniky nás skutečně ochromil. Především WC kabinou, která se pokaždé stisknutím příslušného tlačítka poslušně otevřela v celé šíři posuvných dveří a odhalila tak nejen nám, ale i všem pasažérům natlačeným v úzké chodbičce, kompletní interiér v kosmickém bledě modrém osvětlení. To bylo tak nečekané a fascinující, že nás to nutkalo k opakovanému procesu otvírání a zavírání dveří, čímž jsme se úspěšně obveselovali stále dokola. Ještěže tento úsek jízdy netrval příliš dlouho, takže po deseti minutách a mnoha posuvech dveří jsme se vypotáceli v cílové stanici, kde ještě vůdce trasy stihl vrazit hlavou do kandelábru, čímž definitivně ohrozil nejen sebe, ale i svůj klacík s troskami bedel. Se slovy „Když už jsem to dotáhl až sem, tak to přece nevyhodím!“ zkontroloval svou trofej a pokračoval dál. Nutno podotknout, že nebyl sám, kdo měl po tolika štrapácích ze svého houbového úlovku spíše fašírku, ale „Když už jsme to dotáhli až sem, tak to přece nevyhodíme!“ ;-D
