Naše historicky první návštěva zahraničí se uskutečnila 11. července 2020 a cílem byla slavná metropole památného Rakouska-Uherska, legendární Vídeň. Prima Parta a pár dalších kamarádů využilo možnost jet do hlavního města Rakouska a užít si sobotu na kolech. Jednalo se o nabídku cestovní kanceláře spolu se službami jejího průvodce Matěje. To nám zajistilo značný komfort. Nemuseli jsme totiž nic vymýšlet ani organizovat. Matěj nás už v autobusu obeznámil se vším podstatným, co by měl každý návštěvník Vídně vědět, a posléze se také projevil jako zdatný cyklista, který nás s přehledem provedl rušným velkoměstem i jeho odlehlými klidovými částmi.
Nyní však postupně k průběhu celého dne:
Z Kroměříže jsme vyjížděli krátce po šesté hodině ráno. Pěkný a pohodlný mikrobus byl důvodem toho, že nám cesta do Vídně velmi rychle utekla. Naše bicykly měly také své pohodlí na přívěsu, kde byly bezpečně uloženy. Po příjezdu, vyložení a složení kol, jsme byli připraveni na den plný zážitků.
Od parkoviště naše cesta vedla směrem k Schönbrunnu. Projížděli jsme pomalu centem města a každou chvilku stáli na světelných křižovatkách, kterých bylo opravdu nepočítaně. Hned v počátku naší spanilé jízdy nás přibrzdila malá nepříjemnost. Byl to první ze dvou defektů tohoto dne. Toto prvenství náleželo Pavlovi. Jelikož je to ale zkušený cyklista, vytáhl náhradní duši a její výměna byla otázkou chvilinky. Druhým aspirantem, který polechtal plášť svého kola skleněným střepem, byl Honza. Od té doby, pokaždé, když jsme na sebe v pelotonu volali kvůli jakémukoli pokynu, všem vždy zatrnulo, že se jedná o další defekt. Konečně se však před námi objevil kýžený zámek a jeho krásný park. Bohužel tento příjemný okamžik vystřídalo zklamání z počasí – začalo pršet. Podařilo se nám udělat jen pár fotek a pak už jsme se museli schovávat před „provazy“ deště. Při čekání na zlepšení situace jsme aspoň v klidu pojedli svačinky a poté si zašli na kávičku a přišel vhod i nějaký ten zákusek.
Naše nálada se tím ihned zlepšila a počasí také dostalo aspoň trochu rozum. Déšť se zmírnil do intenzity, kterou jsme kolektivně označili jako neškodné svinění. To byla šance abychom dokončili naši tour, místo pokušení vrátit se zpět k busu a potupně se ubrat k domovu. Bylo to správné rozhodnutí. Krásné památky jako Hofburg, vídeňská radnice, náměstí Marie Terezie, katedrála Svatého Štěpána, Belveder a také Prátr si zasloužily naši pozornost. Možná i díky ní se přihodila další lapálie naší cyklopoutě. Po transferu úzkými uličkami v historické části města jsme přišli o část výpravy, která se jednoduše ztratila. Moment, který byl zpočátku úsměvný, posléze vyústil ve skutečnou nejistotu, kde že jsme to své tři ovečky zanechali. Situaci mnoho nevyjasnilo ani telefonické spojení s odloučenci, ani intervence našeho pastýře – průvodce Matěje, který se odhodlaně vrátil po stopách ztracenců, aby se zase vrátil bezúspešně sám zpět. Nakonec jsme však k sobě přece jen cestu našli a mohli pokračovat společně dál nástrahami velkoměsta.
Poslední navštívená lokalita, park Prátr, nám poskytl nejen zábavu, ale i možnost posedět v suchu v některé z místních restaurací a dát si něco dobrého k snědku. Pověstná rakouská goulash suppe, tradiční apfelstrudel a pochopitelně také beer či poctivé coffe potěšili naše vyhládlé útroby. Nu, a ti, co neodolali pověstným atrakcím, měli možnost polechtat své žaludky něčím onačejším. Ano, došlo na některý z četných adrenalinových zážitků – místní horskou dráhu. Byla to zábava vskutku světové úrovně. Alespoň podle křiku malé české posádky, který se rozléhal po celou dobu jejího trvání – v prudkých stoupáních, následném klesání, nekonečných rotacích i prudkých zatáčkách. „ Už to zastavte!“ ječeli naši hrdinové, a když se jejich prosba konečně naplnila, odklopýtali z atrakce s vyvalenýma očima a lehkou kinetózou.
Mezitím čas i déšť zaveleli k ústupu z pozic, a tím i pozvolnému návratu k autobusu. Podél Dunaje jsme se rychle dostali k mostu na Dunajský ostrov, a pak už zbýval jen kousek na parkoviště. Tam už nás čekalo zázemí v suchém autobusu, kde jsme měli připravené náhradní oblečení a zbytky svačin čekajících na zpáteční cestu. K tomu mohla započít veselá debata o zážitcích z mokré Vídně, s kterou jsme pozvolna opouštěli tuto metropoli, abychom se vydali zpět k našemu domovu.
Markétko a Hynečku. Opět jste mi vehnali úsměv do tváře.Vzpomínka na Vídeň…nádhera. Ikdyž nejsem městský typ, stálo to za to. Památky, kolektiv a i ta voda co padala…mělo to tak prostě být. Pláštěnky každá jiná …prostě super :):):):) a klobouk dolů, že si vše tak dokonale pamatujete….:)