Po delší odmlce, kterou zapříčinily dovolené a aktivity s nimi spojené, se vracíme k prvnímu dni společného volna. Ten jsme se rozhodli strávit s některými členy společně, a to cyklistickým tripem na Hostýn. Jelikož jsme tuto dominantu kraje pokořili již loni klasickou cestou přes Chvalčov, pojali jsme přesvědčení, že malá změna neuškodí, a že tentokrát zvolíme variantu přes Grapy. Což o to, odhodlání je jedna věc a realita druhá. Čekal nás hrdinský kousek, a my jsme si toho byli dobře vědomi.
Vyrazili jsme krátce po půl deváté od kroměřížského zimního stadiónu směrem na Bílany a sledovali, jak se před námi začal v otevřené krajině náš hostýnský velikán postupně odhalovat. Zatím vypadal mírumilovně a byl bezpečně daleko. Ještě mnoho neškodných kilometrů po rovině, chlácholili se někteří z nás. Vzdálenost v nenáročném terénu se ale zkracuje rychle, a tak netrvalo dlouho, a stanuli jsme v Brusném na rozcestí a nabrali jsme směr na Rusavu. Obloha byla od rána příjemně zatažená, což byla oproti předchozím vedrům vítaná změna. Dokonce spadlo pár kapek, což vedlo některé slabší povahy k uchýlení se do bezpečí autobusové zastávky a pokusům o svedení týmu do pohodlí blízké restaurace Brusenka. Vedoucí výpravy byl však neoblomný. Zamýšlené hrdinské kousky v podobě očekávaného převýšení z něj učinily nelítostnou mašinu, která své svěřence poháněla nemilosrdně dál.
Ještěže jsme ho stihli v obci Rusava alespoň upozornit na milé dřevěné postavičky u hlavní silnice, kolem kterých by profičel jak vítr bednou. Vznikla malá přestávka, kterou jsme vyplnili veselým focením u špalkového panáčka. A pak to přišlo: u kostela doleva… stoupání takřka na stojáka. Nutno podotknout, že ústy nejmenovaného člena bylo řečeno, že kdo tuto trasu zvládne projet až na Hostýn bez jediného pěšího vedení kola, tomu koupí nahoře oběd. Tento glosátor se však našeho cyklistického šílenství nakonec neúčastnil (že by pro jistotu?), takže jeho motivace se tímto zdála jaksi bezpředmětná. Kdo by si ovšem myslel, že tím je věc vyřízena, ten by se dost mýlil. Dva naši udatní bohatýři se totiž kousli, a přes veškerou nepřízeň terénu to dokázali. Pravda, stěžovali si pak na pošramocená kolena, ale vítězství bylo jejich. Jen škoda, že oběd si museli zaplatit sami…
Hostýnský zvon právě odbíjel poledne, a nám u milosrdných sester zrovna nesli oběd. Všechny chody byly výborné a my jsme si je vychutnávali pěkně v pohodlí na terase. Nic nám nechybělo. Věděli jsme, že dolů už to bude jenom brnkačka. Jen aby nepršelo. Obloha byla pořád pošmourná a zmoknout se nám nechtělo. Panovaly dvě teorie. Buď vyjedeme hned, dokud neprší, nebo počkáme ještě chvíli jak se to vyvine. Nakonec zvítězila druhá varianta, jelikož se dostavily ještě chutě na sladké, a tak došlo i na dezert a kafíčko. Zde stojí za zmínku malá matematické úvaha. Coby dezert se nabízely plněné sladké knedlíky. Podle jídelního lístku se ale podávaly v počtu tří kusů. Operativně jsme tedy vznesli dotaz, zda by se mohla naše mlsná cyklistka uspokojit jen chuťovečkou v podobě jednoho kousku. Nemohla, tato varianta neexistuje. Ale bylo nám sděleno, že je možná poloviční porce. Samozřejmě nás okamžitě zaujala myšlenka, jek se dá z počtu tří kusů připravit polovina, a hned jsme se bystře na tento matematický rébus přeptali. Odpověď nás ovšem spolehlivě odbourala. Nebudeme napínat, jsou to celé dva knedlíky! Následovalo bujaré veselí, které zapříčinila chvilková představa, že nakonec je vlastně všechno relativní. Ano, i k tomuto se dá dospět na Hostýně. A tak jsme pro jistotu objednali všechny tři knedlíky, a taky se snědly. Všechny 🙂
Spokojená siesta se zvolna přenesla v pomyšlení na návrat. Nikoli ovšem bez tradičního kalíšku medoviny u stánku, ten jsme nemohli vynechat. Zrovna když jsme chtěli dostát tradici, začalo pršet. Přesně toho jsme se obávali. Odchovance nedávného deštivého výjezdu do Spyťáku (jednalo se o soukromou akci – oslavu padesátin, proto na tomto webu jinou zmínku nenajdete) však taková skutečnost nakonec nemohla zaskočit. Provětrali jsme tedy opět pláštěnky a vyrazili na kalíšek. A zrovna větší nám nalejte, pane domácí. Ta byla dobrá… A dokonce přestalo pršet! Pláštěnky dolů a vzhůru dolů – z kopce. To to frčelo. Kilometry naskakovaly jak na obrtlíku. Už jen vystoupat kopec před Slavkovem a máme vyhráno. Rovinku až ke Kroměříži už dobře známe, tam nás nemůže nic ohrozit. Snad jen ty nízké mraky, které nás strašily celý den. Tak bude ještě pršet? Tato otázka na nás dolehla intenzivně v Bílanech, když proti nám jezdili mokří cyklisti v pláštěnkách. Proč? Vždyť je sucho. Někteří účastníci zájezdu (opět se jednalo o ženy) se tedy raději vyzbrojily igelitem, aby následně zjistily, že déšť sice hrozil, ale jen v Kroměříži, do které jsme vjížděli právě ve chvíli, kdy už bylo po všem. Jen mokré silnice byly důkazem toho, že předchozí smáčené cyklistické procesí v protisměru nebylo spiknutí. Spokojeně jsme tedy ještě zakotvili Na Střelnici k závěrečnému posezení u pivečka. Do přátelské pohodičky se nám tento den ještě naposledy (abychom nevyšli ze cviku) vloudil déšť, ale to už nám nevadilo. Byli jsme pod střechou. A pak, při loučení a nasazování kol u aut, bylo pár kapek spíš už jen recese, zcela v duchu celodenního „pláštěnky nahoru dolů“.
