Kapitola 4.
Sobota 7. 7. – Turistická vsuvka
Po značných cyklistických výkonech minulého dne, byly vyslyšeny preference pěšáků, takže jsme zařadili takzvanou turistickou vsuvku. Jejím cílem se stala dominanta Mikulovské vrchoviny, Svatý kopeček, se svou křížovou cestou. Za tímto záměrem bylo ovšem nutné se poněkud přiblížit. Vytvořili jsme tedy osádky tří vozů, kterými jsme se hodlali posunout jako prstem po mapě. První, komu prst uvízl, byl řidič vozidla s pohonem na LPG. Ani zodpovědné šťourání v útrobách vozidla nepřineslo kýžený efekt. Auto ne a ne nastartovat. Inu, slabá baterie umí pozlobit, usoudil další technik, který přiložil ruku k dílu. Řešení se našlo: motor tohoto vozu musel využít při každém dalším výjezdu zdroj energie jiného vozidla. Díky tomu a startovacím kabelům bylo po problému. Až na to, že v této slabé chvilce nás opustil hlavní automobilista, který byl informovaný o trase přesunu – především v souvislosti s mnohými objížďkami, které v posledních měsících „zdobí“ (a zlobí) tento čarovný kraj. Co naplat, s důvěrou, že si nějak poradíme, jsme vyrazili. Naše malá kolona vyslala do popředí vůz našeho vůdce, ovšem trasér s potřebnými aplikacemi v mobilu byl až ve druhém voze. Jeho intervence byly žádoucí velmi brzy! Červené šipky objížděk totiž hrozily prošpikováním celé jižní Moravy, čemuž jsme se chtěli rozhodně vyhnout. Nepřetržitý telefonický kontakt mezi oběma vozy však mohl maximálně docílit toho, že jsme nezabloudili. Míra ujetých kilometrů se ovlivnit nedala. O komické situace a zmatky rozhodně nebyla nouze.
Následné zaparkování v Mikulově oproti tomu proběhlo nečekaně bezproblémově. Dokonce v blízkosti centra a ve stínu! Po vyčerpávajícím transportu bylo třeba navštívit nějaké příjemné restaurační zařízení. Kafíčko, tekutiny, dezertíky, zmrzlina… To vše nás naladilo na následný výstup křížovou cestou blíž k oblakům. Stoupání bylo vytrvalé a pokory poutníka bylo v letním vedru věru zapotřebí. O to cennější pak byl výhled z vrcholku do krajiny. Nádherný pohled na kouzelné střechy Mikulova, pohádkově uspořádané řádky vinohradů i zrcadla vodních ploch, to vše bylo skutečně povznášející.
Na tvrdou a žárem rozpálenou dlažbu reality jsme narazili záhy, při návratu do města. Zde jsme se totiž pokusili společně ukojit méně povznášející lidskou stránku, a tou byl probouzející se palčivý hlad. Čas oběda již zvolna minul, a my jsme se odpoledním žárem potáceli ulicemi a pokoušeli se někde najíst. Nic. Všude bylo plno! Narůstající hlad i frustrace způsobovaly rapidní klesání na duchu. Po značné době, po kterou jsme dokázali živit svou naději, nikoli však žaludky, jsme usoudili, že tady nám skutečně pšenka nepokvete, a že budeme nuceni opustit brány této moravské perly, jejíž pohostinské kapacity jsou vůči příchozím strávníkům tak nedostatečné. Ovšem co to?! Cestou k autům jsme uviděli poutač s odkazem na Mikulovský Šenk. Že by přece jen svitlo světélko na konci tunelu? Mnozí skeptici radili neztrácet síly a rovnou odjet. Beztak to zase nevyjde. Předchozí zkušenosti jim dávaly za pravdu. O to větší bylo překvapení naší početné skupiny, když jsme zjistili, že tady se můžeme spokojeně usadit všichni, a ještě se i dobře vyživit z bohaté nabídky místní kuchyně. A tak se i stalo. K čemu už ale v plánu dne nedošlo, byla prohlídka zámku, protože čas na ni vymezený jsme víceméně probendili pátráním za vidinou oběda, a málokdo už měl chuť vracet se do rozpálených ulic. Dobrá, takže zpět do Čejče, alespoň se stihne krojovaný průvod, o kterém kdosi tvrdil, že v podvečer ozdobí místní ulice.
Jaké však bylo naše překvapení, když při příjezdu do naší centrály jsme nikde nezahlédli ani sukénku, ani čižmičku. Dokonce ani pérečko za klobůčkem se nikde nezaskvělo! Inu, co naplat. Došlo k mýlce, jak nás bystře upozornila naše paní domácí. Přehlídka místního folklóru se bude konat přesně podle plánu, v neděli. Jestli si někdo myslí, že nás to rozhodilo, tož to věru ne! Naši borci z Hané nelenili, a čile zasedli u naší hospůdky, kde zdatně podpořili místním šohajům konzumaci pěnivého moku. Dvě naše schovanky se mezitím zúčastnily krátké exkurze, kterou jim nabídla paní domácí. Vzala je, jak jinak, do Čejkovic (!), místa, kde jsme se včera tak vydatně motali. Ale nic z toho, co nám paní Žaneta tentokrát ukázala, jsme neobjevili. Až teď bylo zřejmé, co všechno tu mají – cukrárnu, kde děvčata nakoupily dobroty na večer, bohatou nabídku čajů a koření, kterou omrkly v proslulém Sonnentoru, nahlédly i do vinařství Sýkora a jukly do restaurace Templářských sklepů. To vše se mohlo stát cílem pro důslednější průzkum v dalším, posledním, dni.
Než do něj ale vkročíme, je třeba zmínit ještě plodný večer, ve kterém opět nebylo nouzi o jídlo, pití, zábavu a dokonce ani o gymnastické prvky naší malé kaskadérky, stejně tak jako o ukázky bojového umění našeho mistra východních i jiných nauk. A tak jsme poznali potěšení všech smyslů, dokonce i těch sluchových, neboť nám záhy začala až do pozdních nočních chvil hrát ze zábavy dechovka. Aha, tak to si tentokrát přijdou na chuť starší ročníky, usoudili jsme. A zítra půjdou do těch krojů. Zato my, my jsme pro teď šli do hajan 🙂
Kapitola 5.
Neděle 8. 7. – A sláva nakonec…
Ráno nás probudilo sluníčko a pomyšlení na poslední den – jak si ho nastavit? Někdo měl už povinnosti doma a musel po snídani odjet, někdo se mohl zdržet. Byli i tací, co si přivstali a využili nabídky pana domácího na včasný sběr meruněk. Za vlahého rána, v příjemném oparu, se zakládalo na zásoby na zimu. Mražák se bude činit…
František s paní domácí se už také činili. Připravovali poslední párečky, tentokrát podle paní Žanety, opékané v troubě. Naše dobrá víla nás totiž navštívila před ranní návštěvou kostela, aby se rozloučila. Při té příležitosti nelenila a energicky přiložila ruku k dílu. Po snídani už jsme zamávali těm, kteří již mířili k domovu. Zbývající část týmu se rozhodla strávit ještě poslední den ve zdejších končinách. Kde jinde, než v Čejkovicích. Včerejší motivační tipy se totiž ujaly, a tak naše kroky vedly nejprve přímo do bylinkářského areálu Sonnentor. A nákupy tak mohly naplno začít – čaje, koření i bylinky. Ochutnávky pomazánek, dezertíky, limonády… Ráj na zemi. Pánská část osazenstva byla věru poněkud rezervovanější, ale dámy se činily, seč jim vymezený čas dovoloval. Následoval velmi příjemný prostor na oběd, který jsme strávili v místní zámecké restauraci. Všechny vybrané chody byly naprosto dokonalé, každému návštěvu tohoto zařízení doporučujeme. Ještě nesmíme zapomenout na doplnění domácí vinotéky, o které se postarala návštěva Vinařství Sýkora. Do pečlivého zkoumání nabídky se zapojil i samotný pan majitel, který nám doporučil samé kvalitní kousky. Chuť na kafíčko jsme uspokojili už na naší základně, kde jsme si mohli ještě nechat všechny věci než se dobalíme a ubereme se k domovům. Poslední posezení s přáteli, pravda už v úzkém kruhu, poslední společné chvíle… a pak už jen zpáteční cesta a spousta vzpomínek. Bylo to fajn a těšíme se zase na nějaké PŘÍŠTĚ.
A co ti krojovaní občané? Ale ano, sláva na konec přeci jen byla. Krojovaná chasa ve čtyři hodiny odpoledne zaplavila ulice a my jsme ještě byli rádi, že jsme s auty nějak prokličkovali a dostali se z toho mumraje ven. Zkrátka kraj bohatý na zážitky se s námi důstojně rozloučil a stylově nás vyprovodil i při odjezdu 🙂
