Páteční ráno 29.9. 2017 – to byl okamžik kdy začal náš další společný výšlap. Musíme hned v úvodu zmínit, že zahájení akce se zúčastnila i nejmladší členka naší party Viktorie. Po nezbytném okukování a obdivování jsme o půl deváté vtiskli první stopy do terénu v okolí Roštína. Nepříliš hustá mlha nás nijak nemohla rozladit, a to i proto, že se skrz ní prodíralo nesmělé podzimní slunce. V několika okamžicích nás již vítal lesní porost. První malé překážky v podobě zhoršeného terénu jsme zdolávali s úsměvem.
Hned na kraji lesa jsme již viděli první houby, které byly také naším, ne zcela vedlejším, cílem. Jejich množství a různorodost byla vskutku uchvacující, jak dokládají i fotografie níže, a tak bylo co obdivovat. Příroda opravdu umí vymyslet neskutečné množství tvarů, barev, velikostí a kouzel. Po tomto houbovém přivítání nám před očima doslova vyrostl kopec, který, jak už to tak bývá, stál nám všem v cestě k dalšímu cíli. Netrvalo dlouho, a začali jsme pociťovat vzrůstající teplotu našich těl, která byla nucena ke zvýšenému výkonu. Došlo tedy na rozepínání a posléze i sundávání vrchních vrstev oblečení. Naše houževnatost slavila úspěch. Dosáhli jsme první mety – přístřešek pod Brdem. Malé občerstvení a doplnění potřebných tekutin netrvalo dlouho, a tak jsme, plní elánu, vyrazili dál. Po pár krocích na pěkné cestě přišel prudký obrat a mi opět „zapluli“ do lesního porostu. Přes mlází (to prověřilo pevnost našich kalhot) jsme opět vstoupili do prosluněného vzrostlého lesa. Mile nás překvapily informační cedulky (nepoškozené). Ty všem procházejícím poskytnou informace o daném místě či objektu. I zachované hraniční kameny mají své kouzlo a tak nějak sem prostě patří. Další zajímavostí je malinká chaloupka zvaná „ U Dubáčka“.
Naše kroky však vedly dál. Opět se potvrdilo další pravidlo, že když jdeš do kopce, někdy musíš zase z kopce dolů. A tentokrát to byl sešup opravdu velký. Někteří kamarádi si lehce zoufali. Jejich kolena totiž trpěla, a tak přišel na řadu oblíbený krok Joffrey. Nejen tito stateční jedinci byli zanedlouho odměněni dosažením druhé mety, a to památníku U Padlých. Po důkladné prohlídce tohoto pietního místa nás již očekávala toužebně vyhlížená třetí meta a tou byl přístřešek Salašská Hájovna. Tady se měla odehrát důležitá část dne – opékání špekáčků.
Ihned po příchodu na místo se jakoby automaticky všichni členové dali do plnění jednotlivých úkolů. Ženy chystaly špekáčky, muži sháněli dřevo a vhodné klacky na opékání. Vše běželo jako na drátkách, a tak se již záhy objevily první plameny. Jisté však je, že kde jsou plameny je i kouř. Zpočátku bylo kouře víc než ohně, takže jsme se cítili jako salám v udírně. Nic netrvá věčně, takže i kouř ustoupil a my jsme se mohli semknout kolem topeniště. V rukou se nám chvěly klacíky na nichž visel náš drahocenný oběd. Žádné ztráty se ale nekonaly, tudíž všechna bříška byla uspokojena. Tady je na místě poděkovat neznámým ochotným lidem, kteří v tomto přístřešku umístili bednu s pivem. Ta je volně dostupná a každý kdo si vezme pivčo, položí na připravené místo peníze. Doufáme jen, že toto místo navštíví samí slušní lidé a tato pohostinnost tak bude fungovat co nejdéle.
Po tom, co jsme opustili náš přechodný azyl, nás čekala asi nejtěžší etapa. Cesta byla opravdu velmi, velmi blátivá a nebylo jak se vyhnout. Maximální opatrnost byla na místě. Terén byl kluzký. To záhy zjistil náš devítiletý člen, když zahučel do zcela rozbředlého super mazlavého jílu. Jeho křik vyvolal asi nejúsměvnější hlášku „ Neřvi nebo tě hřib nakope do p……..e“. V ten moment byl les plný smíchu a některým z nás vehnal i slzy do očí. Byl to vskutku jedinečný moment. Pravdou taky je, že každý z nás byl rád za vlastní bezproblémové překonání tohoto úseku. Na jeho konci byl turistický bod Pod Vlčákem – další meta našeho výletu.
Od této chvíle už jsme se hojně věnovali sběru hub. A byla to opravdová radost, neboť houby rostly v hojném množství a i různorodost byla vítána. Praváci, babky, suchohřiby, klouzci a další houbičky plnily naše tašky. Byla to krásná tečka za dnem, který nabídl vše co jsme si mohli přát. Při pohledech na naše úlovky jsme volným krokem došli přes louku na okraj Roštína. To znamenalo jediné – blížíme se k autům a následné cestě k domovům.
A co bude dál? No přece Burčákový pochod!
