První červnová sobota nás zastihla opět v terénu. Sluníčko od samého rána slibovalo že bude překrásný den, a my jsme ho celý plánovali strávit v sedlech kol. O tom, že se tak věru stalo, by mohly v závěru tripu svědčit zadnice mnohých z nás. Počet kilometrů byl totiž tentokrát vskutku rekordní… Ale nepředbíhejme, události uvádíme pěkně popořádku:
Místo srazu bylo tentokrát na naší základně v blízkosti Baťova kanálu – u kroměřížského zimního stadionu. Tento prostor se stal už mnohokrát svědkem našeho vítání, úvodního skupinového fotografování i formování týmu před odjezdem. A tak tomu bylo také tentokrát. Celí nažhavení jsme po všech těch příjemných rituálech usedli na naše dvoukolé oře a vyrazili dobýt vzdálený cíl – Blatnici pod Svatým Antoníčkem. Nebylo nač čekat, vždyť se jednalo o trasu čítající zhruba 55 km, a to bylo třeba ještě pomýšlet na stejnou vzdálenost zpět.
Ačkoli záměr byl bohulibý, jistý oř se asi zalekl a vypověděl službu už po prvních pěti kilometrech. Ano, byl to defekt. Dal o něm vědět neklamný zvuk ucházející pneumatiky zadního kola, a náš nejmenovaný parťák záhy docestoval. Ale asi jen tak na patnáct minut. Takto rychlá totiž byla kolegiální intervence zbývajících parťáků. Okamžitě se utvořilo husté srocení na úzkém profilu cyklostezky. Ještěže tudy tak brzy po osmé hodině nikdo nejel. Pokyny udílející, kdo má co komu podat a co je třeba udělat, se rychle střídaly a náš hendikepovaný parťák nestačil v bezelstném údivu ani reagovat. Výkonný záchranný tým šlapal jako švýcarské hodinky. Ojedinělým blížícím se cyklistům jsme asi připomínali hemžící se srocení červených ploštic na prosluněném chodníku, ale výměnou za zúžený prostor jim byla cenná informace, kterou jsme jim poskytovali, neboť jsme na ně ochotně volali „Pozor, tady se píchá!“ Kdo ví, kolik se totiž v inkriminovaném prostoru vyskytovalo nebezpečných elementů, které mohly vyřadit z jízdy další příznivce našeho sportu. Věříme, že nám byli vděční a mohli tak bez obav ve své aktivitě pokračovat dál. Také tým naší záchranné služby nezahálel a úspěšně se blížil do finále. Zbývalo jen umístit duši do pláště a nafouknout ji. V této fázi procesu došlo k dočasnému zapochybování nad nepoměrem duše a devětadvacítkového pláště. „Co to máš? To je jak prezervativ na koňa!“ zaznívalo nad rozpracovaným dílem. Usilovným pumpováním se však nakonec podařilo docílit požadovaného objemu, a dokonalá souhra obou komponentů nakonec završila snažení všech. Nic nestálo v cestě našim dalším sportovním výkonům.
Bylo krásně, nefoukalo a jelo se parádně. Kilometry naskakovaly na tachometrech jako máváním kouzelného proutku. Pocit neohroženosti nám dával křídla a náš vedoucí výpravy Zdeňa se opakovaně začal ozývat: „Neprotáhneme to až do Hodonína?“ Náš zdravý úsudek ho však vždy ohleduplně uvedl do reality. Svatý Antonínek se blížil, a vědomí toho, že bezpečí roviny kolem řeky se brzy změní na bezuzdné stoupání, nám nedovolilo pomýšlet na další husarské kousky. Příjemné úseky ve společnosti osvěžující vodní hladiny a posléze lesního příkrovu vystřídal otevřený rozehřátý prostor lidské zástavby. Projeli jsme Ostrožskou Novou Vsí a Ostrožskou Lhotou, za kterou jsme začali nebezpečně stoupat. Všichni jsme cítili, že teď by se nějaký mráček hodil. Ale museli jsme zdolávat vražedné převýšení bez požehnání vyšší moci. Kilometry se záhy vlekly jako pracovní doba, a to je ještě mírně řečeno. Každý si musel zabojovat sám se sebou, a věru, že si hrábl hodně hluboko… Naše dámy však opět zabodovaly a držely se statečně s nezanedbatelným náskokem na předních pozicích. Statečně jim sekundoval Honza, který se ve finiši překonal a na poslední chvíli je dokonce malinko předjel. Postupně jsme však všichni stanuli v blahodárném stínu stromových velikánů na vrcholku kopce. Ještě výš než jejich koruny, se majestátně tyčila budova kostela – Svatý Antonínek nás uvítal. Výhled do krajiny Slovácka a na Moravsko-slovenské pomezí byl překrásný. Barevné obdélníky polí, malebné střechy vesnic a měst, úhledné řádky vinohradů. Pocit uspokojení a radosti z překonaného dvěstěmetrového převýšení nás povznášel k nebesům.
K zemi nás brzy vracel Zdeňův organizační talent. „Měli bysme se tu nechat vyfotit!“ Zatímco každý hledal nějakou úlevovou polohu, Zdeňa hledal dobrovolníka, který nás zvěční. Ochotný důchodce, který nás ještě před chvílí nadrzo předjel v kopci na elektrokole, zcela svěží a bez známek námahy čekal už s foťákem, a náš zdecimovaný tým se teprve sbíral z trávníku. Vykouzlili jsme radostné tváře a posloužili žádoucímu účelu. Nadšený Zdeňův hlahol však už zněl z opačné strany návrší. „Tady je to taky krásný, poďte se podívat na tu vyhlídku!“ Vybičovali jsme se z letargie a přesunuli se o pár metrů dál. Tady už nás čekal další adept fotografických dobrých skutků. Pro změnu mladistvého věku. Cvak, cvak, puberťák se vytratil, a my taky. Čekal nás interiér kostela a blahodárný chládek. Ochotně jsme ho akumulovali, a při tom obdivovali krásnou svatební výzdobu lavic a oltáře. Bim-bam, bim-bam, znělo náhle prostorem. Nic netušící Peťa se vyplašil a bystře zvolal „Jede vlak!“ Načež zahájil ústup z kostela. Jak se to líbilo kostelníkovi, který právě v zákoutí oltáře tahal za provaz zvonu, už netušíme, neboť jsme se z pochopitelných důvodů evakuovali mimo vnitřní prostory.
Na zpáteční cestu jsme se však ještě nevydali. Věděli jsme, že nedaleko od kostela je zachovalý bunkr, který za války sloužil jako pozorovatelna. Ten jsme, pochopitelně, nemohli ze spektra našeho zájmu vynechat. I když to znamenalo sjet stranou z našeho plánovaného návratového azimutu a přidat k tomu ještě asi 400 metrů stoupání, nelitovali jsme. Navíc jsme měli příležitost objevit stylovou kešku, která byla parádně doladěná ve vojenském duchu.
Bylo krátce po poledni a na nás čekal v Ostrožské nové Vsi oběd. Měli jsme zadaný altánek v zahradě restaurace U Racka. Pochopitelně jsme se těšili na blaženost plných žaludků a také nás lákal dlouhý sjezd z podoblačných výšin. Vše proběhlo podle plánu. Profrčeli jsme ospalou polední krajinou a brzy si užívali příjemného prostředí v zahradním chládku a v osvěžující blízkosti malého jezírka. Jen Zdeňa nám chyběl. Dovtípili jsme se, že v Blatnici nakupuje víno, neboť nám něco v tom směru naznačil. Jen jsme si mysleli, že už má nakoupíno, a že je celou dobu před námi. No, věděli jsme, že se neztratí, tak jsme si začali v klidu objednávat, když tu se zpoza altánu objevila hlavička a vyjevené servírce s ledovým klidem pravila „A tu kofolu ještě jednu.“ Ano, byli jsme opět kompletní. Následovaly hody lukulské a zavládla všeobecná spokojenost.
Návrat se přiblížil. Byli jsme občerstvení a odpočatí. Směle jsme tedy uvedli naše kola do pohybu a kilometry se začaly zase sypat. V Kostelanech opět padl návrh na zvěčnění, tentokrát ve společnosti památkově chráněné rarity – unikátního nýtovaného kovového mostu. Jenže nám opět někdo chyběl. I to se však rychle vysvětlilo. Nedávný restaurační příjem si následně vynutil také vydání. Po zdárném fyziologickém procesu se z lesa vynořil onen chybějící, zbrusu nový člověk, a nic nebránilo dalšímu kolektivnímu konání.
Následovala dlouhá jízda po Baťově kanálu. Už jsme nebyli tak svěží jako ráno, ale nenechali jsme se zahanbit a věřili v bezproblémový návrat. Nedaleko Babic jsme se zastavili doplnit tekutiny a energii v restauraci U rybičky. Klesajícího ducha se podařilo zachránit bezděčným vyplašeným zjištěním přisedajícího Honzy. „Zdeňo, ty ses zul!“ vykřikl. A byla to pravda… Úlevný čin tím pádem zletýroval Peťu, který měl už odevzdaně složené čelo na stole a vypadal na umření. Hned ožil a se zájmem otevřel oči. Spatřil, co bylo pod stolem, a pak už se jen dlouho vyčerpaně smál… Zdeňa nás pak ještě občerstvil historkou o nalezeném kubánském padesáticentu, který se na něho nečekaně vysypal z hader fasovaných v práci. Čímž logicky vyvodil teorii o tom, odkud se k nám ty hadry dovážejí. Nakonec nás ještě přátelsky ujistil o tom, že kdybysme nepíchali, tak už jsme mohli být dávno doma. Ještěže jsme nejeli do toho Hodonína, bylo jasné zase nám. Načež jsme v naprosté harmonii vyrazili zdolat závěrečný úsek trasy.
Ač se to zdá k nevíře, kroměřížské věžičky se přiblížily, a my jsme po páté hodině vítězně vjížděli do naší hanácké metropole. Než jsme rozloučili, poseděli jsme ještě u Staré Střelnice a nechali v klidu doznívat právě uplynulé zážitky. Bylo nám spolu fajn a těšila nás rekordní cifra na tachometru: 111 kilometrů.
