V tomto příspěvku bychom vám všem chtěli přiblížit naše velké putování z Kroměříže do Hodonína a zpět. Celá akce byla naplánována na jeden den. Volba padla na sobotu 8. června se startem v 7 hodin ráno.
Plánování bylo tentokrát velmi jednoduché a krátké, neboť naši tři kolegové již tuto pouť absolvovali. Tím pádem jsme měli výborné vodiče a my ostatní jsme mohli využít jejich znalostí jak a kudy jet.
Ranní Kroměříž se stala svědkem našeho scházení u zimního stadionu. Parkoviště, které poskytuje útočiště našim autům, se pomalu ale jistě barvilo do modra díky našim dresům a vzorné ústrojové kázni. Samozřejmostí už je i vřelé a veselé vítání a také klasicky přesný příjezd na poslední chvíli našeho Peti – fotodokumentaristy. I on se tak mohl připojit k našemu týmu a vyrazit směr Hodonín.
Volně vyrážíme a začínáme rozhýbávat a zahřívat naše těla na požadovanou provozní teplotu. To jsme považovali za velice důležité při tak smělém záměru, jaký jsme si pro tentokrát vytyčili. Po ujetí asi jednoho kilometru už bylo tempo výrazně svižnější. To samozřejmě vyvolávalo otázky, jestli jsme to s úderným nasazením poněkud nepřehnali. Nakonec se tempo ustálilo na přibližně 23km/h což vyhovovalo nám všem. Rychle tak přijíždíme podél Moravy do Kvasic. Jedeme bez zbytečného zastavování, protože zastávky byly dohodnuty dopředu, tudíž ani hospoda u hřiště nás nezpomaluje. Přejíždíme přes most a směřujeme na Otrokovice, Napajedla, Spytihněv. Za Spytihněví byla plánována naše první zastávka na krátké občerstvení. Spolehli jsme se na informace z internetu kde stálo, že občerstvení U Rybičky v Babicích otevírá v 9 hodin. Bohužel tomu tak nebylo. Ovšem to pro nás nebyl žádný zásadní problém. Pití a nějakou svačinku každý z nás měl. Opravdu kratičká zastávka, kdy jsme se napili a udělali pár fotek, nám zabrala sotva pár minutek. Ještě zazněla malá pochvala jak nám vychází počasí a jedeme dál.
Ukrajujeme další kilometry a dostáváme se tak do Starého Města kde zahýbáme směrem na Uherské Hradiště. Toto město projíždíme celkem pohodlně, protože je sobota ráno a tak pohyb lidí i aut je minimální. Hned vzápětí následují Kunovice.
V Kunovicích se také nezdržíme, přesto stojí za zmínku, že je zde letecké muzeum. Prohlédnout si tady můžete legendární aerotaxi, sportovní, dopravní a vojenské letouny. Vystaven je jeden vrtulník, vlečný terč, radar a výzbroj z období ČSLA.
My ale pokračujeme, a přes Ostrožskou Novou Ves a Uherský Ostroh přijíždíme do Veselí nad Moravou. Tady nás čeká konečně zastávka na pivečko, kávičku a něco dobrého k snědku. Než ale dojde k těmto bohulibostem, máme tu čest seznámit se s jezem v tomto městě. Hučení vířící vody bylo jasným důkazem, že jsme na správném místě. Sesedáme z kol a děláme několik fotografií. Po uložení všech mobilů a fotoaparátů přejíždíme přes tento jez a dostáváme se tak do centra. Tady pátráme po nějaké té hospůdce, která by nám poskytla onen žádaný azyl. Nebylo to hned ale podařilo se. Malá zastrčená kavárnička přesně splňovala co jsme požadovali. Pohodlně usedáme a objednáváme si. I z fotografií poznáte jaká tady panovala pohoda. A to bylo štěstí pro našeho hlavního vodiče tohoto dne Zdeňka. Na samotném začátku Veselí jsme totiž míjeli jakýsi cyklobar nebo snad hospůdku, kde bylo otevřeno. Zdenek ovšem projel jako by se nechumelilo. Důsledek na sebe nedal dlouho čekat. Honza, který statečně bránil zadní pozice našeho pelotonu, začal povolávat „ Proč nestavíme? Kam ještě jedem? Tady by to šlo.“ a mnoho dalších dotazů. Bohužel zásadního vysvětlení se mu nedostalo, takže když jsme potom ještě chvilku jezdili po Veselí a hledali kde se usadíme, nebylo to až tak veselé. Mračna nad Zdendou se stahovala. Až ta kavárnička opět rozsvítila sluníčko v Honzových očích. A když dostal na stoleček své milované pivečko už byl celičký spokojený. I my ostatní jsme si libovali. Tato zastávka se povedla.
Dobře občerstveni nasedáme na naše kola a přes zámecký park míříme směrem na Strážnici. Tady nestavíme. Přidáme tak alespoň pár všeobecných informací o tomto místě.
Strážnice je město v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 15 km severovýchodně od Hodonína, na levém břehu říčky Veličky. Žije zde 5560 obyvatel. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou. Přestože první doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z počátku 14. století, množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení tohoto území.
Pro nás je ale podstatné to, že se tady vydáváme po MTB stezce. To co nás čekalo to byl opravdu slušný záhul. Vysoká tráva, voda, bláto, a nepočítaně hrbolů a děr. Všechny tyto „ útrapy“ nám přinesly i něco zábavy. Povolávání „ Bacha na klíště“ bylo nejen na místě ale ve chvílích nejtěžších skutečně pobavilo. Další veselí přišlo po otázce „ Proč jedeme tudy?“. Protože tady nejsou auta. Nevím proč ale přišlo nám to vtipné. Tento úsek naštěstí nebyl až tak dlouhý. Brzy tak najíždíme na pěknou asfaltku a libujeme si jak je to opět hladké jetí.
Bohužel hladké jetí dostalo za nějaký čas pořádnou ránu. A to doslova. Minutí odbočky a následné prudké brždění na čele skupiny mělo nemilý následek. Jistě není těžké uhodnout jaký. Nutně došlo k řetězové reakci a bohužel také ke kontaktu několika z nás. A co čert nechtěl, nejvíc postižená byla Miluška. Jediná žena v našem pelotonu. Není to naštěstí žádná citlivka, ba právě naopak. I tato událost nás opět utvrdila v tom, že opatrnosti není nikdy dost. Naštěstí tato epizoda nezanechala na nikom vážnějších stop, a tak jsme mohli pokračovat v naší cestě.
Hodonín už byl opravdu na dohled. Klidným tempem přijíždíme na okraj města a jako důkazní materiál pořizují členové fotky dopravní značky označující začátek tohoto lázeňského města. I tady přikládáme pár faktů.
Hodonín leží na řece Moravě 50 km jihovýchodně od Brna při hranici Moravy se Slovenskem. Hodonín má rozlohu 63,05 km² a žije zde 24682 obyvatel. Narodil se zde 1. československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Náš cíl byl dosažen. Jistě, uvědomovali jsme si, že nás ještě čeká zpáteční cesta. Než k tomu ale došlo, čekal nás oběd. Restauraci nebylo třeba tentokrát nijak dlouze hledat. Pohodlně usedáme a po objednání nápojů prohlížíme jídelní lístek. Hned u polévek nás potěšila česnečka, která byla vynikající. Další výběr byl o něco složitější. Bylo z čeho vybírat, a tak nám to dalo zabrat. Nakonec každý dospěl k rozhodující volbě. V klidu jsme pojedli, i čas na kávičku byl. Po krátkém zažití oběda je čas vyrazit na cestu zpět.
Z Hodonína nejedeme stejnou cestou ale využíváme možnosti jet přes Slovensko. Projíždíme přes Holíč a Skalicu. Není to velký úsek ale přece můžeme říct, že jsme byli v zahraničí. Je nasnadě, že cedule označující vstup na území jiného státu nemohla ujít našim objektivům.
Malá zahraniční mise končí a my vjíždíme zpět do ČR. Sudoměřice a následně Petrov nás přivádí zpět k Baťovu kanálu. Velkou část dnešního dne trávíme právě na cyklistické stezce, která vede podél jeho břehů. Nicméně využíváme i jiných možností, a tak sjíždíme například směrem na Kostelany nad Moravou, kde se nachází pěkný nýtovaný most. Jedná se o ocelový silniční most přes řeku Moravu. Byl postaven roku 1910 a je 84 metrů dlouhý. V roce 1997 je prohlášen za kulturní památku.
Za přibližně 3 kilometry vjíždíme do Starého Města a najíždíme opět na Baťův kanál. Ten až do Kroměříže neopustíme.
Čeká nás ještě jedna zastávka, a to v Napajedlích. Tady si dáváme lehké občerstvení než bude naše předlouhá pouť zcela završena. A závěr se skutečně blíží velmi rychle.
Je půl osmé večer a my opět stojíme na parkovišti u zimáku v Kroměříži. Samozřejmě, že cítíme únavu. Je jasné, která část těla je nejvíce unavená nebo lépe řečeno opotřebovaná. Každý už si v duchu sumíroval, jakými procedurami ony citlivé partie osvěží a přivede ke znovunabytí všech funkcí.
A ještě technická fakta: 167 kilometrů za 8 hodin a 43 minut čistého času jízdy. Nemusíme se vůbec za svůj výkon stydět.
Na úplný konec nás přišla ještě pozdravit parťačka Markéta, která měla pro tento den vymezeny jiné povinnosti. Byla oproti nám až nepřirozeně svěží. Závěrečná série fotografií tak mohla zvěčnit nejen naši cílovou formaci, ale také kontrast mezi cyklistickými šílenci a standardně vyhlížejícím občanem.
Markétko a Hynečku opět perfektně napsáno. Pro mě jako jedinou ženu to byl úžasný zážitek….a hlídat si všechny kohouty nebylo lehký 🙂 🙂 🙂