Byl 31. prosinec, Silvestr. Den, kdy všichni lidé plánují a následně oslavují příchod Nového roku.
Naše parta není výjimkou. A protože jsme mimořádný tým, pokusili jsme se průběh našich oslav něčím ozvláštnit. Tím zpestřením byl noční výšlap na rozhlednu Brdo. Při přípravách na tuto akci jsme však ani v nejmenším netušili do čeho se pouštíme. Ale všechno pěkně popořádku.
Silvestrovský večer pro nás začínal kolem osmé hodiny, kdy jsme se sjeli u našeho kamaráda Romana v Roštíně. Ten nás přivítal jak se sluší a patří. Připravil příjemné posezení na dvoře, rozdělal oheň a přichystal i „ malé“ občerstvení v podobě produktů ze zabíjačky a točeného pivečka. Našla se i lahodná slivovička, která byla v chladné a mírně větrné noci více než žádoucí. Ani my, příchozí, jsme se nedali zahanbit, a tak jsme dodali nejrůznější cukroví z domácí produkce a špekáčky z nejmenované masny, které se brzy začaly nad zmíněným ohništěm slibně škvířit. Jen to přikládání do ohně občas vázlo. A tak špekáčky byly místy jen ohřáté nebo naopak, ve snaze dohnat ztráty, zase mírně zuhelnatělé. Ale ve tmě to nebylo zase tak moc vidět, takže pohoda. Za družného hovoru, konzumace pochutin a vedení veselých glos, jsme společně dosáhli stanoveného času pro zahájení nočního výstupu na již zmiňované Brdo.
22 hodina. V tuto chvíli jsme plni sil a elánu vyrazili. Zpočátku cesta ubíhala velmi klidně a pohodlně. Ovšem po zhruba jednom kilometru jsme se ocitli na hranici temného lesa. Tento fakt nebyl tím největším problémem, neboť se rozzářily naše baterky. Ty mimo jiné odhalily i celkem slušně rozblácené a místy namrzlé cesty, po kterých, jak jinak, jsme museli projít. Jiní by možná upustili od takového smělého záměru, my však ne. Naše příprava byla kvalitní a hlavně – podle mínění některých borců, jsme měli i po několikaměsíční aktivní pauze natrénováno. I vybavení měl každý osobité. Za extra zmínku stojí rozmanitá obuv naší skupiny. Někdo měl tenisky zvané plátěnky, další botasky, jiný kanady a našly se i klasické gumáky. Když exotika, tak se vším všudy.
Při zdolávání nočního terénu nás ani nepřekvapilo, že je vlastně úplně jedno, jaké má kdo obutí, protože na blátíčku a ledě jsme měli všichni určité problémy. Přesto jsme si užívali každý krok. Občas někdo někam zahučel, což za panující tmy bylo nakonec docela milosrdné. Nebylo totiž moc vidět kam, ani s jakými důsledky. Bylo to nejen dobrodružné, ale i romantické, procházet klidným nočním lesem, kde na nás dohlížel jen měsíc. Někdo nás sice stále strašil všudypřítomnými partyzány zjevujícími se ze záhrobí druhé světové války, ale my jsme měli pro strach uděláno! Dokonce i podobnost se seriálovým dílem z Majora Zemana, kde umírali přeběhlíci v bažinách, se podařilo zaplašit. Za tichého oddechování a kvalitního občerstvování na každém rozcestí jsme dorazili pod rozhlednu. Ta byla již připravena přijmout noční návštěvníky. Po seskupení jsme zvolna stoupali po schodech až na samé horní patro rozhledny. Pak už jen chvilka čekání a přišel ten okamžik. 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1,0! A pak už jen bouchání rychlých špuntů a oslavy Nového roku. Každému bychom přáli ten parádní pohled, kdy se nad jednotlivými městy či vesničkami ve všech směrech objevila záře novoročních ohňostrojů. Stálo to za to. Obzor dokola jakoby explodoval.
Asi po půl hodince nastal okamžik pravdy. Vyrážíme zpět do „základního tábora“. Zpáteční cesta probíhala zcela ve stejném duchu jako cesta nahoru. I když. Jeden z nás měl přeci jen jeden světlejší okamžik, a to když doslova zahučel do výmolu plného vody. A proč světlejší okamžik? Jednoduše proto, že právě on byl jeden z těch, co měli gumáky. Výkřik „K…..a, to bylo na centimetr!“ byl opravdu na místě. Však byl také dotyčný hrdina ještě dlouho rozrušen. V jakékoli jiné obuvi by byl totiž ztracen. Do cíle zbýval ještě notný kus cesty.
Zvolna, jak se přibližoval základní tábor, se naše skupina v závislosti na nejrůznějších okolnostech mírně rozvolnila. Někdo spěchal, aby se už přezul do suchých bot nebo napil čaje čekajícího v termosce v autě. Jiný se věnoval za chůze debatám nebo zkrátka už mu vázl krok. A tak bylo možné vidět několik světýlek líně se pohybujících tmou. Každý ale dospěl do cíle. Při loučení tak mohla zaznít slova uznání všech za předvedené výkony.
Závěrem ještě jedno konstatování. Pokud bude každý den jako tento, bude rok 2018 fajn.
