V neděli 30. dubna, na Filipojakubskou noc, se slétaly čarodějnice. Náš tým se také slétl, a to už ráno kolem osmé v Drnovicích. Počtem malá, náladou a veselím nepřehlédnutelná skupina, se vydala po zaparkování vozidel k dominantě této lokality. Tou je rozhledna zvaná Chocholík. V lehkém ranním oparu jsme se vnořili do ztichlého místního lesíka, kde jsme v tento brzký čas nepotkali takřka živáčka. Netrvalo dlouho, a stanuli jsme před kovovou spirálou zmiňované rozhledny. Přestože někteří měli jisté potíže s průhledností schodiště, a posléze i vyhlídky, pokořili jsme tohoto velikána celkem snadno. Na znamení dobytí vrcholu jsme se u něj ještě zvěčnili coby vstupní skupinové foto. Tímto rituálem jsme zahájili celou řadu dalších pokusů s improvizovaným stanovištěm pro samospoušť, při kterých nám foťák často v průběhu focení někam spadl. Bez ohledu na jakkoli stabilní upevnění, se nakonec poroučel k zemi, což v nás pochopitelně vždy vzbudilo hurónský smích. Naštěstí foťák přežil. Stejně jako my.
Vzápětí však nastala situace, kdy do smíchu nebylo především vedoucímu naší výpravy. Po zdolání dobře viditelné dominanty došlo na to, aby nás navigoval dál. Teď musel s pravdou ven, neboť pečlivě vypracovaná mapa zůstala i s dílčími popisky doma na stole. Nic nepomohly plané výmluvy na jiné ranní zaneprázdnění (prý věšení prádla – kdo by tomu věřil). Museli jsme tedy vzít zavděk jiné navigaci. A na to máme onačejšího sokolíka. Ten se díky mobilním aplikacím zorientuje za všech okolností. Samozřejmě hlášky typu „Tak to zase zabloudíme!“ nemohly nezaznít. Týmové porady nad mobilem nás však vždy spolehlivě posunuly správným směrem. A to se ani nešíříme o tom, že většinová část skupiny na tak malé zobrazení ani neviděla.
Vydali jsme se tedy dál směrem na Ruprechtov. Tam nás čekalo posezení s obědem v restauraci Pome Ranch. Pravda, cesta byla daleká a hospůdka v nedohlednu, takže občerstvovacích zastávek nejrůznějšího charakteru bylo povícero. Kromě konzumace jsme se občas i fotili, což jsme ne vždy tušili, protože náš dokumentarista na nás občas někde narafičil svůj aparát na samospoušť, a pak dělal jakoby nic. Jak už víme, vždy se dostavily problémy se stabilitou zařízení, takže každá tato fotopast byla nakonec odhalena. Než k tomu však došlo, vznikaly poměrně autentické záběry.
Další specialitkou této expedice byly odskoky našich dvou dam. Ty si, mimochodem, s každou naší společnou akcí víc a víc rozumějí. A tak jejich soukromé okamžiky probíhaly ve stereo provedení a vždy pouze jen a jen na sasanky. Tato jarní lesní rostlina se naštěstí všude vyskytovala ve velké hojnosti, takže nehrozilo žádné nežádoucí omezení.
Ve veselém duchu a vzájemné pospolitosti jsme dorazili až do Ruprechtova. Ten nás uvítal za zvuků odbíjení poledne, nádherně zalitý sluncem. Větší malebnost si lze jen těžko představit. Za střechami domků se brzy začala rýsovat silueta větrného mlýna. Tato evropská rarita s unikátní Halladayovou turbínou byla naším dalším cílem. Mlýn byl postaven v roce 1873 jako klasický mlýn holandského typu, s větrným kolem o čtyřech lopatách a s otočnou střechou. Je kulturní technickou památkou. Poté, co jsme načerpali tyto historické poznatky, jsme se začali zajímat o další potřeby. Tentokrát už jsme měli na mysli skutečně dlouho očekávaný oběd. Podařilo se. Náš stůl v hospůdce už na nás čekal. Nezbývalo, než prozkoumat jídelní lístek, a po zásluze se občerstvit.
Jak už to tak chodí, pohostinství bývá vždy zlatým hřebem každé expedice, a po něm vždy následuje pozvolný návrat. Před námi však byla ještě takřka polovina trasy – kolem 13 km, takže jsme tušili, že bez zážitků se to neobejde. Holky stále odbíhaly na sasanky, foťák se pokaždé neomylně poroučel k zemi a zásoby v čutorách povážlivě docházely… Nakonec jsme zdárně dorazili na parkoviště v Drnovicích. Část týmu se odklonila k domovům a většina z nás se ještě zastavila ve Švábenicích v cukrárně. Ani pak se nám nechtělo rozejít, tak jsme ještě rádi využili pozvání na výborné domácí klobásy v domovském prostředí našich dvou parťáků. Definitivní návrat zbytku týmu domů probíhal v pozdních večerních hodinách. A tak to má být. Zase se zadařilo.
