Return to Jižní Morava – 4. 7.-8. 7. 2018 část 1.

Předmluva

Již na začátku tohoto roku začaly probíhat první přípravy na náš společný letní pobyt na jižní Moravě. Bylo potřeba zajistit ubytování, a pokud možno i příjemný program pro více než dvacet lidí, a to včetně dětí. Naštěstí nám pomohla zkušenost z minulého roku, kdy jsme byli na stejném místě – v Čejči, a bydleli jsme ve dvou penziónech. A právě jeden z nich – u paní Koutné, to u nás letos vyhrál na plné čáře. Zde bylo naše místo zaslíbené.

Kapitola 1.

Středa 4. 7. – příjezd

Na středeční odpoledne, konkrétně kolem 18 hodiny, byl domluven sraz naší početné partičky v místě ubytování. Tato, skoro až večerní hodina, nám všem vyhovovala především z praktických důvodů, neboť mnozí z nás byli ještě ten den v práci, takže po příchodu domů jsme všichni měli dost prostoru na naložení kol, zavazadel a všech členů posádek. Jelikož každý z řidičů věděl kam a kudy má jet, nenastal ani nejmenší problém při cestě na smluvené místo. Všechno perfektně klapalo. Ti, kdo přijeli o něco dřív, měli možnost navštívit místní hospůdku, další šli obhlížet ubytování a někdo se jen tak rozhlížel po nejbližším okolí. Mnozí využili právě možnost posedět ve zmíněné hospůdce, která měla velikou přednost. Tou bylo její těsné sousedství s naším dočasným domovem. Nic tedy nebránilo důkladně zde zkontrolovat kvalitu točeného piva. Po příjezdu posledních účastníků pobytu došlo na rozdělení apartmánů a ubytování. Naše milá paní domácí měla vše připravené, a tak jsme tuto proceduru absolvovali s lehkostí profesionálů. Někteří členové se rozhodli pro variantu uložení svých věcí na pokoje až v pozdějším čase a nechali si vše prozatím v autech. Tento klíčový moment záhy způsobil malé faux pas, k čemuž se ale teprve dostaneme… Zatím je třeba zmínit událost, která se vložila do děje jaksi navíc…

Bylo to Františkovo překvapení. Náš skalní člen František v letošním roce oslavil krásné kulaté životní jubileum. K této příležitosti si pro nás připravil oslavu, která byla tak velkorysá, že se dalo říci, že nás hostil po většinu pobytu. Ovšem pozor, byla to tajná operace, o které věděl jen nejnutnější počet zasvěcenců! Ve chvíli odhalení nám započaly „Lukulské hody“. Řízky, saláty, klobásy, zelenina, bečka piva, víno, alko i nealko, nejrůznější pochutiny a zobání… Snad nám kamarád Zdeněk promine, ale nedá se nezmínit úsměvná situace, která při této příležitosti nastala. My, co Zdeňka známe, víme, že má jídlo velice rád, a také proto má stále něco v puse. Ani náš společný pobyt ho v této zálibě nijak neomezoval, a tak ihned po ubytování své rodinky řádně zakrojil do bochníku chleba a už svačil. Právě v okamžiku, kdy byl v polovině čtvrtého krajíce, došlo k odhalení Františkova občerstvení. Byla odemčena „tajná komnata“ (Moravská izba) a v ní bohatě prostřené stoly. To byla rána z čistého nebe! Láska k jídlu našeho kamaráda však opět zvítězila. Lehce dojedl chléb a s klidem profesionála se chutě pustil do řízečku.

Franta nás sice překvapil, ale i my jsme se nachystali, a tak jsme měli připravenou nejen gratulaci, ale i malou pozornost. Jako bonus obdržel od každé z přítomných dam pusinku. Večer už potom pokračoval v poklidném duchu. V pohádce by se řeklo „ jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“- lépe to neumíme vyjádřit ani my.

Nyní se vrátíme k naší paní domácí. Ta mezitím odjela na návštěvu, přesně neznámo kam. To by samozřejmě nebylo nic špatného, ale… Svízel byla v tom, že měla u sebe klíče od jednoho z pokojů. Ve chvíli, kdy se již dotčení pánové vzpamatovávali z občerstvovacího intermezza a chtěli se ubytovat, najednou nebylo jak! Naštěstí rychlý telefonát vše vyřešil a paní domácí stočila své spády zpět k domovu. Tím se postrádané klíče záhy dostaly na správné místo a pánové mohli vniknout do své komůrky.

Večer se proměnil v hlubokou noc a my jsme se začali zvolna trousit na ubikace. Kolem půl druhé v noci padli i poslední jedinci. Krátký, ale maximálně využitý čas spolu s přáteli, nás hezky „nastartoval“ na příští dny.

Kapitola 2.

Čtvrtek 5. 7. – výjezd k Lužickému rybníku

S rozedněním jsme vnímali nejrůznější vjemy. Pro většinu z nás především „vůni domoviny“- ten klasický odér venkova, který leptal nosní dírky a nutil vědomí k bdělosti a trvalé otázce o co tady vlastně jde? Ani následky vytrvalých útoků komárů a časná hodina procitání naší nejmladší účastnice Viktorky, která se po právu hlásila o slovo, nebyly bez významu. Inu, v noci jsme zapařili, ale teď bylo třeba se novému dni postavit pěkně pochlapsku. Příkladem nám šel Hynek a Miluška, kteří bez reptání uklidili následky královské tabule a dali do pořádku i Moravskou jizbu. Pak se začali trousit jednotliví účastníci zájezdu a bodře se zdravíce, hledali co na snídani. Náš jedlík postrádal řízky, ale naštěstí čekaly spolu s ostatními zásobami v nejrůznějších lednicích na večer. Bylo třeba stanovit cíl dne. Po rozšafném včerejším doporučení paní domácí, která při návratu s klíči nešetřila šarmem a okouzlujícím půvabem, jsme podlehli záměru navštívit restauraci Lužák u Lužického rybníku. Dobrá, jaksi taksi jsme se posbírali a vyrazili po místní kostkovici, následně podél trati a dál luhy a háji směrem na Lužice. Bylo krásné slunečné ráno, cesta vedla stranou hlavního provozu, míjeli jsme úhledné vinohrady a kouzelné vinné sklepy – prostě ráj na zemi. Kdo toto všechno musel posléze proletět rychlostí kulového blesku, byl Tom, který zjistil až při odjezdu, že nechal doma své cyklistické tretry. A tak ho čekala ještě otočka autem do Prostějova a zpět, než mohl nasednout na svého oře a šlápnout do pedálů. My jsme na něho samozřejmě ohleduplně počkali u zmiňovaného Lužáka, který nás ovšem víc a víc překvapoval každým okamžikem, který jsme tam proseděli. Už při příjezdu nás vítala cedule s informací, že v restauraci hledají posilu personálu. Ale že ta posila bude tak citelně chybět, jsme nemohli tušit ani v nejsmělejších představách. Už při usazení ke stolu jsme zaznamenali podivnou atmosféru, která vůkol panovala. Především si nás docela dlouho nikdo nevšiml. Pak jsme dostali jídelníček, který se lišil od jídelníčku naší odnože usazené u jiného stolu. Komplikovaně jsme tedy zjišťovali, co že se to dneska vaří. Jistotu v tom neměl ani samotný personál. Obsluhující číšník glosoval hrotící se situaci se šibeničním humorem mířícím do vlastních řad s čím dál větším gustem a frekvencí. Okénko s odkládaným použitým nádobím mezitím hrozilo zaplněním veškerého prostoru až po překlad nad ním. Objednané polévky jsme dostávali v průběhu hodiny na pětkrát. Prakticky nikdo nejedl zároveň s ostatními. Zmatky byly i v tom, kdo co obdržel k jídlu. Elektronický systém neseděl s tím, co připravovala kuchařka. Když už něco dopravila k výdejnímu okénku, nebylo jisté, zda je to to správné menu, či zda se obsluha vůbec zjeví k předání příslušnému stolu. Nakonec strávníci sami vyskakovali od stolů a s dotazem kdo co má si úslužně vzájemně roznášeli talíře mezi sebou. Byla to úžasná bojovka. Sice nevyžádaná, ale ve svém důsledku nakonec zábavná. Podlehli jsme adrenalinu spočívajícímu v tom, co všechno se tu ještě může stát?! Ano, s odstupem času můžeme říci, že jsme zaznamenali dozvuky této frašky ještě i doma. Na nalezené účtence jednoho z nás totiž bylo z poloviny vyúčtováno něco jiného, než co konzumoval.

I takové zážitky patří do paměti našeho „party národa“, a večer jsme se jimi u vínka a piva spolehlivě bohatě pobavili. Zhusta jsme glosovali i zpáteční cestu, která vedla travnatými mezemi mezi poli a vinohrady, kde byl terén místy tak kostrbatý, že jsme byli při dojezdu vyklepaní jak nedělní řízky. A to naprosto bez přehánění!

Jen co jsme dorazili „domů“, spustil se občerstvující déšť. I my jsme se opláchli, převlékli, posbírali uložené dobroty a sešli se pod přístřeškem k dalšímu nekončícímu večeru, který byl opět ve znamení řízků a jiných Františkových dobrot. Společnost tentokrát ozvláštnili naši dva nejmladší účastníci, hoši školou povinní, kteří se trumfovali ve vyprávění vtipů. A tak jsme se dosyta zasmáli všem těm triumfálním Pepíčkům, Čechům přemáhajícím Rusy i samotné Američany, a bez odezvy nezůstala ani praktická ukázka použití ruského toaletního papíru. Tu si ovšem vzal za své jiný bard – samotný organizátor pobytu, který za svůj výstup také sklidil příslušný ohlas. Další noc se ve svornosti překlápěla do nového dne a s postupem času došlo na další krátký spánek, který nás měl občerstvit před novým výjezdem…

Kapitola 3.

Pátek 6.7. – přes překážky k Novým mlýnům

Páteční ráno nás zastihlo poněkud připravenější než včera. Byl totiž vytýčen nejdelší výjezd našeho pobytu, takže někteří odhodlanci zaveleli k včasnějšímu odjezdu. Pravda, trasa o celkové délce 92 kilometrů, která měla navíc procházet členitým terénem, si žádá své oběti. Proto jsme všichni, kdo měli zájem o tento trip, stanuli připravení, nasnídaní, přesně v osm u svých bicyklů a vyrazili směr Nové mlýny. Stará známá kostkovice na výjezdu z Čejče si opět pohrála s naším kosterním aparátem, pročež někteří ozvláštnili počátek cesty nějakou tou jadrností.

Ani jsme pořádně nestihli ocenit komfort následující asfaltky před Čejkovicemi, a už tu byl další zádrhel. Postrádali jsme našeho fotodokumentaristu. Asi někde plní svou funkci a zachycuje krásy místních vinohradů, napadlo nás. A tak jsme na něho spořádaně čekali v Čejkovicích. Dlouhé okamžiky ubíhaly, náš parťák se však neukázal. Ani výzvědná jednotka, která se vydala pátrat cestou zpět, neuspěla. Co naplat, věděli jsme, že je také schopným navigátorem a přesně zná plán cesty, takže jsme ho s důvěrou ponechali svému osudu. Čejkovice se nám ale i tak nepodařilo jen tak opustit. Nemohli jsme totiž nalézt odbočku, která měla navázat na cyklotrasu mezi vinicemi. Možností bylo několik a vinohrady všude kolem! A tak jsme najezdili nezanedbatelný počet kilometrů hned na začátku cesty, kdy jsme brázdili Čejkovicemi nahoru a dolů několikrát, přičemž jsme pokaždé přibrousili místní kruhový objezd. Ten takovou frekvenci cyklistů po ránu snad ještě nikdy nezažil! Nakonec jsme uznali, že bez nasměrování domorodého obyvatele se neobejdeme. Měli jsme štěstí na bodrého pantátu, který nám košatě vysvětlil co a jak, načež šlápl do pedálů svého stroje, pamatujícího snad ještě doby blahého socialismu, a zavelel, že má stejnou cestu, takže můžeme jet společně. Než jsme se vzpamatovali, ocitli jsme se s naším novým vůdcem v jednom pelotonu. Náš hrdina v čele, naprosto nezadýchán, nás vedl vzhůru na Babí horu. Bez přehazovaček a jiných vymožeností, oděvu prostého, tento muž se samozřejmostí sobě vlastní popisoval, jak tady běžně šlape každý den… Poklesly nám brady v němé úctě a pomysleli jsme si něco o tom, že toho bychom chtěli taky někdy dosáhnout.

Na vrcholku hory se náš průvodce odpojil a pokračoval dál ke svému cíli. To samé čekalo nás. Cesta pokračovala dál na Vrbice, kde, jak nás pantáta verbálně obohatil, stojí u kostela dělo, které nám doporučil k obhlédnutí. Radostí bez sebe, že jsme vyřešili Čejkovický bludný kruh(áč), k tomu získali cenné indície a navíc – konečně klesáme, jsme frčeli neohroženě z kopce dolů. Což se stalo záhy osudným nejmladší člence naší výpravy, která se, bohužel, při sjezdu setkala tváří v tvář s realitou tvrdého asfaltu. Naštěstí došlo jen na odřeniny a uhození. Ještěže je to bojovnice, která se jen tak nevzdává. Po chvilce odpočinku a vydýchání nepříjemného zážitku, při čemž se pánové chopili kontroly a opravy kola, už opět šlapala dál. Netrvalo dlouho a nejvyšší místo naší trasy – kostel ve Vrbicích, byl na dohled. Chvíli jsme ještě pátrali po dělu, ale i to bylo objeveno, pokřtěno důkladnou skupinovou fotodokumentací, a my frčeli zase dál.

Velké Pavlovice, které se měly stát dalším průjezdním místem se nám tak zalíbily, že jsme je povýšili na místo zastávkové. Zlákala nás vinotéka vinařství Zborovský. Zde jsme našli útulné a milé prostředí, dobrou kávu, víno a koneckonců i pivko – byť v lahvi. To bylo to, co jsme v danou chvíli přivítali. Ochotný personál nám poskytl i něco málo pro finální ošetření naší kaskadérky.

Po příjemné konzumaci různorodých nápojů nás již čekali Starovičky a posléze i Šakvice, které byly výchozím bodem pro samotný objezd Novomlýnské nádrže. Příjezd k tomuto vodnímu dílu byl vskutku velkolepý. Naše nic netušící skupina, v družném hovoru se přibližující, byla náhle ochromena bezbřehým modrým obzorem, který se před námi obnažil z okolní zeleně na poslední chvíli. „Moře!“, vydechl kdosi… Ano, ten moment měl skutečně takovou sílu! Obrovská velikost vodní plochy spolu s majestátním Děvínem v pozadí způsobila, že nám odpadla kola z rukou a my jsme se pustili do marného pokusu tu krásu zachytit našimi fotoaparáty.

To, co následovalo posléze, už bohužel nebylo tak bohulibé. Panely, které tvoří značnou část cesty kolem nádrže, si naše tělesné schránky pamatovaly ještě hodně dlouho. Doslova jsme se dokodrcali do Strachotína. Zde byl naplánován oběd, což jsme okamžitě hodlali uskutečnit. Na výběr bylo hned několik možností kam zajít. Měli jsme štěstí a vybrali dobře. Moravský statek nás všechny perfektně uspokojil. Jídlo i pití si zaslouží absolutní pochvalu. Po zkušenostech s předchozím kostitřasem, jsme se svorně aktuálně rozhodli, že si zkrátíme trasu o západní část nádrže a cestu zpět zvolíme přes silniční tah směrem na Dolní Věstonice. Tam nás již čekalo další zastavení. Tentokrát šlo o kavárnu Habánský dům, který je nádhernou místní pamětihodností.Byl postaven v 17. století v samém srdci obce. Káva, horká čokoláda, limonády i zákusky jsou rozhodně mladšího data a zcela jistě stojí za ochutnání. Ve chvílích blažené konzumace jsme zjistili, že v restauraci naproti právě pobývá pěší a automobilová část naší party. K ní se přichýlil i náš bludný fotodokumentarista, který, jak je známo, nás opustil již ráno. Shledání bylo bouřlivé a radostné. Oproti tomu jsme se na tomto místě rozloučili s jiným členem výpravy, který si neblahou panelovkou tak počochnil žebra (po nedávném úrazu oslabená), že již nechtěl riskovat dlouhou cestu zpět. A právě zde vstoupil na scénunáš jedlík Zdenda, který byl pro dnešek právě oním automobilistou a nabídl své služby k odvozu oslabeného jedince.

Po vyřešení všech záležitostí jsme mohli pokračovat v cestě domů, do Čejče. Ještě jsme se vyfotili u Věstonické Venuše, a pak už frčeli ve správném azimutu vstříc večernímu programu. Potkalo nás ještě jedno píchnutí duše a mírné rozštěpení hlavní skupiny na menší celky, ale všichni jsme se zdárně dostali na místo určení, i když někteří po jiné trase. Prý o to náročnější, jak tvrdili její absolventi.

Večer nás zastihl opět připravené, občerstvené sprchou i čistým úborem, nikoli však večeří. O tu se postaral, jak jinak, opět náš obětavý František, který již řádil u grilu, na kterém pro nás připravoval voňavé klobásky. Jen co jsme usedli v bezpečí přístřešku, spustil se opět osvěžující déšť, který se stal svědkem naší další prohýřené noci. K té nám dokonce vyhrávala kapela z místní kulturní příležitosti (zábava), neboť na víkend zde byly naplánované hody. Dokonce došlo i na ohňostroj. Tak nás příjemná noc zase posunula dál, k dalšímu dni…

Pokračování bude následovat co nejdříve.